21 As 25/2025 — Nejvyšší správní soud

21 As 25/2025- 77 - text  21 As 25/2025 - 80 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Faisala Husseiniho v právní věci žalobce: město Sušice, se sídlem náměstí Svobody 138, Sušice, zastoupený JUDr. Milošem Tuháčkem, advokátem se sídlem Převrátilská 330/15, Tábor, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, se sídlem Těšnov 65/17, Praha 1, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) Povodí Vltavy, s.p., se sídlem Holečkova 3178/8, Praha 5, a II) M. A., v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 1. 2025, č. j. 57 A 4/2024  118, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 6 135 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Miloše Tuháčka. III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Krajský úřad Plzeňského kraje (dále jen „vodoprávní úřad“) rozhodnutím ze dne 7. 3. 2016, č. j. ŽP/3983/16, podle § 43 odst. 2 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (dále jen „vodní zákon“), rozhodl, že v tomto rozhodnutí konkrétně specifikované povrchové vody vedené pod IDVT 10265954 (dále jen „vodní linie VKV 1“) jsou vodním tokem ve smyslu § 43 odst. 1 vodního zákona (dále jen „rozhodnutí o VKV 1“). Dále vodoprávní úřad rozhodnutím ze dne 19. 8. 2019, č. j. PKŽP/10742/19, podle § 43 odst. 2 vodního zákona rozhodl, že v tomto rozhodnutí konkrétně specifikované povrchové vody vedené pod IDVT 10276299 (dále jen „vodní linie VKV 2“) nejsou vodním tokem ve smyslu § 43 odst. 1 vodního zákona (dále jen „rozhodnutí o VKV 2“). [2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 11. 2023, č. j. MZE42557/202315111, na základě odvolání osoby zúčastněné na řízení II) změnil rozhodnutí o VKV 1 tak, že tam specifikované povrchové vody nejsou vodním tokem ve smyslu § 43 odst. 1 vodního zákona (výrok I) a současně zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí o VKV 2 a toto rozhodnutí potvrdil (výrok II). [3] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), který jí vyhověl a rozsudkem ze dne 3. 1. 2025, č. j. 57 A 4/2024  118, rozhodnutí žalovaného zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. [4] Krajský soud shrnul, že se povahou uvedených povrchových vod zabýval již Městský soud v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 3 A 233/2011, krajský soud v řízení pod sp. zn. 57 A 106/2017 a 57 A 97/2019 a Nejvyšší správní soud, který rozhodl rozsudkem ze dne 9. 2. 2023, č. j. 6 As 37/2021  50 (dále jen „rozsudek NSS z února 2023“). Z rozsudku NSS z února 2023 dle krajského soudu vyplývá, že zvýšení průtoku v korytu vodní linie může být indicií o tom, že se v dané vodní linii vyskytuje krom volné kanalizační výpusti další zdroj povrchové vody. Takový případný zdroj je třeba hodnotit v tom smyslu, zda je podřaditelný pod definici vodního toku dle § 43 odst. 1 vodního zákona. [5] Nejprve krajský soud konstatoval, že žalovaný ve stěžejní části svého rozhodnutí, v níž měl reagovat na závazný právní názor rozsudku NSS z února 2023, použil bez bližšího odůvodnění pojmy „hlavní odvodňovací zařízení“ a „podrobné odvodňovací zařízení“. Krajský soud dovodil, že žalovaný koryto vodní linie považoval za stavbu určenou k vodohospodářským melioracím, zavlažování a odvodňování pozemků dle § 55 odst. 1 písm. e) vodního zákona. Z rozhodnutí žalovaného však nebylo zřejmé, jak je tato skutečnost relevantní pro posouzení, zda se jedná o vodní tok ve smyslu § 43 odst. 1 vodního zákona. [6] Dále se dle krajského soudu žalovaný v rozporu s rozsudkem NSS z února 2023 nezabýval zvýšením průtoku ve vodní linii VKV 1. Závěr žalovaného o nezjištěném „prameništi“ dle krajského soudu neobstojí. Zvyšující se množství vody musí mít svůj zdroj, přičemž pokud se jedná o povrchové vody, je žalovaný povinen v rámci zjišťování skutkového stavu tento zdroj lokalizovat a případně určit místo, v němž povrchové vody konstituují vodní tok. Pokud dle žalovaného zvyšující se průtok není tvořen povrchovými vodami, musí tento svůj závěr dostatečně vysvětlit a důkazně podložit. Krajský soud žalovanému rovněž vytkl, že v jeho rozhodnutí absentují úvahy týkající se dalšího zákonného znaku vodního toku, a to stálosti průtoku vod vodní linií. I v tomto směru musí žalovaný provést potřebné důkazy. [7] Krajský soud poukázal také na potenciální vysvětlení zvýšení průtoku vody uvedené ve vyjádření osoby zúčastněné na řízení II). Krajský soud uvedl, že dle tohoto vyjádření „zvyšující průtok nezpůsobuje nový zdroj povrchové vody, ale vsakující se odpadní voda vytékající z kanálu VKV 1, která v důsledku tvrzené existence svažujícího se pozemku v okolí vodní linie znovu prosakuje do koryta v jeho spodní části, v němž bylo zaznamenáno měřením zvýšení průtoku.“ Pro tuto hypotézu však chybí konkrétní skutkové podklady a současně je v rozporu s dosavadními úvahami žalovaného. [8] Vzhledem k výše uvedenému krajský soud shledal rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné a opřené o nedostatečně zjištěný skutkový stav. Současně krajský soud konstatoval, že žalovaný nerespektoval závazný právní názor „správních soudů“. [9] Proti rozsudku krajského soudu podává žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, jejíž důvody podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [10] Stěžovatel namítá, že užitím pojmu „prameniště“ chtěl vysvětlit, že neexistuje zdroj vody odlišný od výtoku vody z uměle vytvořených drenážních systémů, tedy zdroj indikující existenci vod přirozeně se vyskytujících na povrchu země. Právě vyústění drénů jsou zdrojem navyšujícího se množství vody, jak stěžovatel uvedl ve svém rozhodnutí. Voda z drénů však vtéká do jednotné kanalizace, a tudíž ji nelze považovat za zdroj vodního toku. Stěžovatel tedy dostatečně osvětlil povahu vod nacházejících se ve vodní linii. Co se týče hlavního a podrobného odvodňovacího zařízení, stěžovatel ve svém rozhodnutí konstatoval, že skutečnost, zda je koryto hlavním odvodňovacím zařízením, není pro posouzení charakteru vodní linie rozhodná. Povahou koryta se zabýval jen pro dokreslení situace. Pokud tyto úvahy považoval krajský soud za nadbytečné, aniž by konkrétně vysvětlil proč, sám zatížil svůj rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti. Dalšími definičními znaky vodního toku se stěžovatel nezabýval, neboť zjistil nenaplnění již základního znaku vodního toku, tj. charakteru vod, které jej mohou tvořit. [11] Ke zjišťování skutkového stavu stěžovatel uvádí, že dle rozsudku NSS z února 2023 byl povinen provést měření průtoku vody pouze, pokud by nebyl schopen učinit závěr o existenci či neexistenci jiných zdrojů vody. I přesto, že „byl učiněn závěr o existenci jiných zdrojů vody“, stěžovatel měření průtoku vody provedl. Má tedy za to, že skutkový stav zjistil dostatečně. Dodává, že bližší zkoumání vodní linie není technicky možné, a pokud by možné bylo, jednalo by se o postup mimořádně finančně nákladný. [12] Žalobce se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožňuje s napadeným rozsudkem a má za to, že krajský soud všechny žalobní námitky vypořádal v souladu s rozsudkem NSS z února 2023. Krajský soud rovněž správně poukázal na stěžovatelem použité „nové pojmy a nepřípustné novoty“ a srozumitelně popsal, v čem stěžovatel nenaplnil požadavky rozsudku NSS z února 2023. Dále uvádí, že dosud nebyl určen zdroj a charakter vody přitékající do vodní linie VKV 1 a nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav. Dle žalobce kanalizace končí volnou kanalizační výpustí, a voda vytékající z drénů se tedy vtokem do vodní linie navazující na volnou kanalizační výpusť nestává vodou odpadní, jak tvrdí stěžovatel. [13] Osoba zúčastněná na řízení II) ve svých opakovaných vyjádřeních obsáhle rekapituluje dosavadní průběh řízení a popisuje jednání zaměstnanců žalobce. Má za to, že krajský soud nesprávně citoval její vyjádření, v němž upozorňovala na možné prosakování odpadní vody vypouštěné z kanalizační výpusti, na niž navazuje vodní linie VKV 2. Krajský soud namísto toho uvedl, že se jedná o odpadní vodu z kanalizační výpusti, na kterou navazuje vodní linie VKV 1. Osoba zúčastněná na řízení II) má za to, že vodní linie není vodním tokem a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení. [14] V replice stěžovatel trvá na tom, že voda z drénů vtéká do vod odpadních dříve, než se stane vodou povrchovou. [15] Osoba zúčastněná na řízení I) se ke kasační stížnosti nevyjádřila. [16] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a za stěžovatele v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. jedná pověřená osoba s vysokoškolským právnickým vzd