21 Azs 110/2025 – Nejvyšší správní soud

21 Azs 110/2025- 44 - text  21 Azs 110/2025 - 46 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců JUDr. Faisala Husseiniho a Mgr. Radovana Havelce ve věci žalobce: M. C. H., zastoupený advokátem Mgr. Ondřejem Fialou, sídlem Václavské náměstí 808/66, Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Olšanská 2, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2025, čj. 16 A 14/202519, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Včas podanou kasační stížností napadl žalobce rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 13. 5. 2025, č. j. 16 A 14/202519. Tímto rozsudkem městský soud zamítl jeho žalobu proti dvěma rozhodnutím žalované. V prvním případě šlo o rozhodnutí ze dne 25. 3. 2025, č. j. CPR474953/ČJ2024930310V248, jímž žalovaná zamítla žalobcovo odvolání a potvrdila rozhodnutí Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy (dále také jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 15. 7. 2024, č. j. KRPA39372736/ČJ2022000022SV, kterým mu bylo dle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 9 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění. Doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států EU, byla stanovena na 3 roky. Lhůta pro vycestování byla stanovena na 20 dní od nabytí právní moci rozhodnutí. Ve druhém případě pak šlo o rozhodnutí ze dne 25. 3. 2025, č. j. CPR474954/ČJ2024930310V248, kterým žalovaná zamítla žalobcovo odvolání a potvrdila rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 15. 7. 2024, č. j. KRPA39372737/ČJ2022000022SV, kterým byla žalobci uložena povinnost nahradit náklady řízení o správním vyhoštění ve výši 1 000 Kč. [2] Městský soud konstatoval, že dle úředního záznamu ze dne 9. 12. 2022 se žalobce v tento den dostavil v doprovodu svého právního zástupce ke správnímu orgánu I. stupně za účelem řešení pobytu. Prokázal se cestovním pasem Vietnamu. Nebylo nalezeno žádné povolení k pobytu. Součástí správního spisu bylo dále rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 1. 9. 2021 o uložení povinnosti opustit území členských států EU vydané žalobci a rozhodnutí žalované ze dne 31. 1. 2022, kterým bylo toto rozhodnutí potvrzeno. Následně byla stejná povinnost žalobci uložena dne 17. 4. 2022. Městský soud konstatoval, že dále bylo součástí správního spisu rozhodnutí žalované ze dne 20. 10. 2022, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 22. 7. 2022, kterým byla žalobci opět uložena povinnost opustit území. [3] Městský soud ve svém rozsudku vyšel z toho, že žalobce pobývá v ČR od roku 1995, avšak již dlouhodobě bez povolení k pobytu, přičemž opakovaně nerespektoval rozhodnutí o povinnosti území opustit. V minulosti byl opakovaně odsouzen za závažnou trestnou činnost (mj. trestný čin nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy, resp. rozsáhlá a závažná majetková trestná činnost). Z výkonu trestu odnětí svobody byl v roce 2018 podmíněně propuštěn, přičemž zkušební doba byla stanovena do 26. 11. 2024. [4] Městský soud zohlednil žalobcovo tvrzení o existenci rodinných vazeb v ČR – dvě dospělé děti s českým občanstvím, družka vietnamské národnosti a bratr. Žalobce zároveň namítal, že ve Vietnamu nemá zázemí, a že vyhoštění by bylo nepřiměřeným zásahem do jeho práv. Městský soud vzal v potaz, že správní orgány vycházely i ze závazného stanoviska Ministerstva vnitra, že vycestování do Vietnamu je v případě žalobce možné a bezpečné. [5] S ohledem na shora uvedené měl městský soud za to, že podmínky § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona o pobytu cizinců byly naplněny, neboť žalobce opakovaně páchal trestnou činnost a pobýval na území ČR bez platného pobytového oprávnění, tedy mj. dlouhodobě a systematicky mařil uloženou povinnost vycestovat. [6] Dle městského soudu nejde v případě žalobce o nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života (§ 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců ve spojení s § 174a téhož zákona). Bylo totiž třeba vzít v potaz, že žalobcovy děti jsou zletilé a soběstačné a vztahy s nimi nejsou natolik intenzivní, aby bránily vyhoštění. Žalobcova družka může žalobce doprovodit do Vietnamu nebo s ním zůstat v kontaktu na dálku. Nadto se žalobce v ČR dostatečně neintegroval – nerozumí česky, žil zde dlouhodobě bez platného pobytového oprávnění a jelikož nevykonává žádnou legální výdělečnou činnost, finančně jej podporují děti. [7] Nepřicházela v úvahu ani alternativa ke správnímu vyhoštění v podobě povinnosti opustit území podle § 50a zákona o pobytu cizinců. Žalobce totiž již opakovaně tuto povinnost nesplnil a rozhodnout o ní znovu by nedávalo smysl. Zároveň je délka zákazu vstupu (3 roky) přiměřená: byla zvolena ve středu zákonného rozpětí, reflektovala závažnost a opakovanost porušování předpisů i trestní minulost žalobce. Taktéž lhůta 20 dnů k vycestování odpovídá zákonnému rámci a je dostatečná, žalobci nic nebrání ve vycestování. [8] Městský soud považoval za nedůvodné i námitky týkající se tvrzených procesních vad (neprovedení výslechů, nezahrnutí dětí jako účastníků řízení, délka lhůty k vycestování). Také povinnost nahradit náklady řízení byla dle městského soudu uložena v souladu se zákonem. [9] Kasační stížnost proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) z důvodů, které podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [10] Přijatelnost kasační stížnosti spatřuje v tom, že věc svým významem přesahuje jeho vlastní zájmy. Přesah vlastních zájmů shledává stěžovatel zejména v otázce nepřiměřenosti uložení správního vyhoštění a nesprávného posouzení svého postavení jakožto rodinného příslušníka občana EU. Vyřešení těchto otázek považuje stěžovatel za natolik významné, že dle jeho názoru přesahují jeho vlastní zájmy ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu. [11] Stěžovatel namítá, že městský soud i žalovaná nesprávně vyhodnotily zjištěné okolnosti případu (zejména dobrovolnou spolupráci stěžovatele, neboť se sám dostavil ke správnímu orgánu I. stupně, a dále délku jeho pobytu v ČR a rodinné a soukromé vazby zde) a zohlednily jen skutečnosti, které jsou v neprospěch stěžovatele. Rozhodnutí o správním vyhoštění je dle stěžovatele nepřiměřené okolnostem případu, a to i z hlediska délky doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států EU. Dané rozhodnutí zejména nepřiměřeně zasahuje do jeho rodinného života. Stěžovatel dále namítl, že byl za trestnou činnost odsouzen a trest již vykonal, a tudíž by mu neměl správní orgán nadále jeho trestnou činnost klást k tíži jako přitěžující okolnost při rozhodování o správním vyhoštění. Také namítá, že závěr žalované, že opakovaně úmyslně porušuje právní předpisy, nebyl v řízení prokázán, zejména pokud jde o otázku úmyslného zavinění. Stěžovatel má také za to, že je rodinným příslušníkem občanů ČR (svých dětí). Domnívá se, že v jeho věci by s ohledem na okolnosti případu pro ochranu veřejného zájmu postačovalo uložení povinnosti opustit území dle § 50a zákona o pobytu cizinců; to by nebylo v rozporu s veřejným zájmem ani s aplikační praxí správních orgánů. [12] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila. [13] Dříve, než může Nejvyšší správní soud věcně posoudit námitky uplatněné v kasační stížnosti, musí posoudit otázku její přijatelnosti. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. totiž platí, že jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost. [14] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS (všechna zde citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), je přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad práva a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. Přijatelnost kasační stížnosti by rovněž dle výše citovaného usnesení č. j. 1 Azs 13/200639 zakládalo zásadní pochybení krajského soudu při výkladu hmotného či procesního práva, pokud by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Tato kritéria přijatelnosti kasační stížnosti jsou použitelná i po novele § 104a odst. 1 s. ř. s., která s účinností od 1. 4. 2021 rozšířila okr