22 Ads 179/2025 – Nejvyšší správní soud

22 Ads 179/2025- 46 - text  22 Ads 179/2025-50 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Jana Kratochvíla a Tomáše Foltase, v právní věci žalobkyně: J. H., zastoupená JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem se sídlem Mánesova 48, Praha 7, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 1. 2025, čj. MPSV-2025/14518-916, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 8. 2025, čj. 175 Ad 6/2025-35, takto: I. Kasační stížnost s e zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Nejvyšší správní soud se v tomto rozsudku zabýval povahou příspěvku na péči a jeho vztahem k čl. 19 a 28 Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením (č. 10/2010 Sb.m.s., dále jen „Úmluva OSN“). [2] Žalobkyně navrhovala změnu výše příspěvku na péči, který na základě dřívějšího rozhodnutí Úřadu práce pobírala ve výši 12 800 Kč měsíčně, jakožto osoba závislá ve III. stupni závislosti. Úřad práce její žádost zamítl a rozhodl, že od června 2024 bude žalobkyni poskytován příspěvek na péči ve výši 4 400 Kč, jakožto osobě závislé ve II. stupni závislosti. Za nezvládnuté uznal životné potřeby mobility, oblékání a obouvání, výkonu fyziologické potřeby, osobních aktivit a péče o domácnost. Žalobkyně se proti rozhodnutí odvolala. [3] Odvolání Ministerstvo práce a sociálních věcí (žalovaný) zamítlo a potvrdilo rozhodnutí Úřadu práce. Oproti Úřadu práce ale žalovaný neuznal za nezvládnutou základní životní potřebu výkonu fyziologické potřeby a uznal za nezvládnutou základní životní potřebu péče o zdraví. [4] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu. [5] Krajský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. Vyložil, že stěžejním podkladem rozhodnutí byl posudek vypracovaný příslušnou posudkovou komisí. Soudy (a potažmo ani žalovaný) totiž nejsou oprávnění posuzovat zvládání jednotlivých základních potřeb žalobkyní a ani její zdravotní stav. Jedná se o otázku odborně medicínskou. Přezkoumal proto, zda bylo možné z posudku vycházet. V tomto ohledu přisvědčil žalovanému, že posudek byl úplný, objektivní a přesvědčivý důkazní prostředek, ze kterého bylo možné vycházet. Žalovaný také podle krajského soudu řádně vypořádal námitky, které žalobkyně vznesla v písemném vyjádření k posudku. Závěrem krajský soud uvedl, že žalovaný snížením příspěvku na péči nezasáhl do práva žalobkyně na přiměřenou životní úroveň. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření účastníků [6] Žalobkyně (stěžovatelka) se proti rozsudku krajského soudu bránila kasační stížností. Namítala, že: 1. Krajský soud pochybil při hodnocení důkazů. Posudek je totiž neúplný a nepřesvědčivý, jelikož se posudková komise nevypořádala se všemi relevantními lékařskými zprávami a ani s námitkami stěžovatelky. 2. Žalovaný a krajský soud nezohlednili ústavněprávní rozměr věci a závazky vyplývající z čl. 19 a 28 Úmluvy OSN. [7] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [8] Jelikož ve věci stěžovatelky rozhodoval specializovaný samosoudce, zabýval se Nejvyšší správní soud tím, zda je kasační stížnost přijatelná. Podle § 104a odst. 1 soudního řádu správního platí, že rozhodovalli před krajským soudem o věci specializovaný samosoudce a kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud jako nepřijatelnou. Nejvyšší správní soud přijme kasační stížnost k věcnému přezkumu pouze v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního pochybení krajského soudu (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. Nejvyšší správní soud, Ostapenko). [9] Stěžovatelka mimo jiné namítá, že krajský soud nezohlednil ústavněprávní rozměr věci a závazky vyplývající z Úmluvy OSN. Otázkou vztahu příspěvku na péči a Úmluvy OSN se Nejvyšší správní soud ve své judikatuře dosud nezabýval. Kasační stížnost je proto přijatelná. III.a Povaha příspěvku na péči a jeho vztah k Úmluvě OSN [10] Stěžovatelka ve své kasační stížnosti argumentovala čl. 19 a 28 Úmluvy OSN. Namítala, že krajský soud nedostatečně zohlednil ústavněprávní rozměr věci. Stejně jako žalovaný a Úřad práce se totiž omezil na formalistické hodnocení posudkových závěrů a nevzal v úvahu širší dopad rozhodnutí na možnost stěžovatelky vést důstojný a nezávislý život. [11] Úmluva OSN je vyhlášenou a ratifikovanou mezinárodní smlouvou. Její ustanovení jsou plnohodnotnou a závaznou součástí právního řádu České republiky a tuto skutečnost je třeba zohlednit při zjištění konkrétního obsahu nárokovaného sociálního práva. Ustanovení jsou přitom různé povahy (rozsudek NSS ze dne 30. 10. 2014, čj. 4 Ads 134/2014-29, bod 27 a nález ÚS ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. I. ÚS 2637/17, bod 33). V každém případě lze však se stěžovatelkou souhlasit, že zákonná ustanovení musí být vykládána v souladu se závazky České republiky vyplývajícími z této Úmluvy. [12] Podle čl. 19 Úmluvy OSN jsou smluvní státy povinny přijmout opatření, která osobám se zdravotním postižením zajistí, že budou mít možnost si na rovnoprávném základě s ostatními zvolit místo pobytu, kde a s kým budou žít a nebudou nuceny žít ve specifickém prostředí; dále státy zajistí, aby osoby se zdravotním postižením měly přístup ke službám poskytovaným v domácím prostředí, rezidenčním službám a dalším podpůrným komunitním službám, včetně osobní asistence; a také, aby komunitní služby a zařízení určená široké veřejnosti byly přístupné i osobám se zdravotním postižením a braly v úvahu jejich potřeby. [13] Ústavní soud k čl. 19 Úmluvy OSN dovodil, že se jedná o ustanovení vyžadující provedení zákonem. Smyslem článku je, „aby osobám se zdravotním postižením bylo umožněno žít co nejsamostatněji (nejsvobodněji) ve smyslu vlastního rozhodování o svém (každodenním) životě a kontroly nad ním“, a že z něj „vyplývá esenciální požadavek, aby oprávněným osobám byly k dispozici vůbec nějaké služby sociální péče pro ně vhodné (byť nikoli nejlepší) a aby jim tyto služby umožnily vést alespoň elementárně důstojný život, bez automatického vyčlenění ze společnosti či ztráty veškeré osobní autonomie“ (nález ÚS sp. zn. I. ÚS 2637/17, body 33, 34 a 47). [14] Podle čl. 28 odst. 1 Úmluvy OSN smluvní státy uznávají právo osob se zdravotním postižením na přiměřenou životní úroveň, zahrnující dostatečnou výživu, ošacení a bydlení, dále i na neustálé zlepšování životních podmínek, přičemž podniknou odpovídající kroky, aby zabezpečily a podpořily realizaci tohoto práva bez diskriminace na základě zdravotního postižení. Odstavec 2 odkazovaného článku pak zavazuje smluvní státy uznávat právo na sociální ochranu. [15] Zmíněná práva na přiměřenou životní úroveň a na nezávislý způsob života jsou veřejná subjektivní práva a patří mezi práva sociální (rozsudek NSS ze dne 30. 10. 2014, čj. 4 Ads 134/2014-29, bod 24 a nález ÚS sp. zn. I. ÚS 2637/17, bod 43). Směřují vůči veřejné moci a mohou být uplatněna prostřednictvím konkrétního zákona, resp. provádějícího ustanovení (nález ÚS sp. zn. I. ÚS 2637/17, bod 36). [16] Zákonné provedení těchto práv je obsažené primárně v § 38 zákona o sociálních službách, který stanoví, že „služby sociální péče napomáhají osobám zajistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost, s cílem podpořit život v jejich přirozeném sociálním prostředí a umožnit jim v nejvyšší možné míře zapojení do běžného života společnosti, a v případech, kdy toto vylučuje jejich stav, zajistit jim důstojné prostředí a zacházení. Každý má právo na poskytování služeb sociální péče v nejméně omezujícím prostředí.“ (srov. rozsudek NSS ze dne 27. 1. 2016, čj. 4 Ads 85/2015-57, body 37 a 38). [17] Příspěvkem na péči se „stát podílí na zajištění sociálních služeb nebo jiných forem pomoci podle tohoto zákona při zvládání základních životních potřeb osob.“ a „[n]árok na příspěvek má osoba uvedená v § 4 odst. 1, která z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje pomoc jiné fyzické osoby při zvládání základních životních potřeb v rozsahu stanoveném stupněm závislosti“ (§ 7 odst. 1 věta druhá zákona o sociálních službách a § 7 odst. 2 zákona o sociálních službách). [18] Stěžovatelka namítala, že krajský soud (a žalovaný) ústavněprávní rozměr případu pominuli. S tímto Nejvyšší správní soud nesouhlasí. Byť jsou závěry krajského soudu stručné, lze z nich seznat, že se krajský soud tímto rozměrem zabýval. Krajský soud ověřil, že stěžovatelce zůstal přístup k sociálním službám zachován. Vyslovil také závěr, že ke snížení výše příspěvku došlo v souladu se zákonem a nebylo svévolné. Stěžovatelku též poučil, že může žádat o jiné dávky státní sociální podpory. [19] Zbývá tak posoudit