22 As 51/2025 — Nejvyšší správní soud

22 As 51/2025- 86 - text  22 As 51/2025 - 91 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Jana Kratochvíla a Tomáše Foltase ve věci žalobkyně: Gardenline, s. r. o., se sídlem Na Vinici 948/13, Litoměřice, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 1926/7, Brno, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) Statutární město Brno, se sídlem Dominikánské náměstí 196/1, Brno, II) Brněnské komunikace a. s., se sídlem Renneská třída 787/1a, Brno, obě zastoupené Mgr. Milošem Procházkou, advokátem se sídlem Kobližná 71/2, Brno, proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 22. 8. 2024, čj. ÚOHS31858/2024/163, o kasačních stížnostech žalovaného a osob zúčastněných na řízení proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2025, čj. 62 Af 32/2024229, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2025, čj. 62 Af 32/2024229, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Nejvyšší správní soud se v tomto rozsudku zabýval tím, zda soukromá administrativní budova mohla být za splnění určitých podmínek stavbou občanského vybavení pro služby a obchod ve smyslu § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 398/2009 Sb., o obecných technických požadavcích zabezpečujících bezbariérové užívání staveb (dále jen „bezbariérová vyhláška“). [2] Osoby zúčastněné na řízení (zadavatelé) zadaly v užším řízení nadlimitní veřejnou zakázku s názvem „Výstavba Janáčkova kulturního centra“ (ev. č. zakázky ve Věstníku veřejných zakázek Z2023025611, ev. č. zakázky v úředním věstníku Evropské unie 2023/S 115364772). Předmětem zakázky je novostavba budovy s jedním jednoúčelovým koncertním sálem pro symfonickou hudbu s přirozenou akustikou. Jednou z podmínek stanovených v zadávací dokumentaci bylo, aby dodavatel v posledních sedmi letech před zahájením zadávacího řízení realizoval aspoň jednu významnou stavební práci, jejímž předmětem byla výstavba nebo rekonstrukce objektu občanské vybavenosti o celkových investičních nákladech nejméně 1 mld. Kč. Objektem občanské vybavenosti se dle zadávací dokumentace rozuměly stavby uvedené v § 6 odst. 1 bezbariérové vyhlášky. [3] Žalobkyně je stavební společnost. V minulosti realizovala například rekonstrukce památkově chráněných objektů, parků nebo zahrad. Zadávacího řízení vypsaného zadavateli se neúčastnila. Měla za to, že je uvedená podmínka nepřiměřená a bezdůvodně omezuje hospodářskou soutěž. Podala proto nejprve námitky k zadavatelům a po jejich vypořádání k žalovanému návrh na zahájení řízení o přezkoumání úkonů zadavatelů podle § 241 odst. 2 písm. a) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek. [4] Žalovaný nejprve návrhu žalobkyně přisvědčil a rozhodl, že se jednalo o nepřiměřenou, diskriminační podmínku, která bezdůvodně vytvořila překážku hospodářské soutěže. Technickou kvalifikaci by totiž bylo možné prokázat i doložením zkušeností s prováděním staveb, které mají se stavbami občanské vybavenosti shodnou materiálově konstrukční podobu. Zadavatelé tak porušili § 36 odst. 1 ve spojení s § 6 odst. 1 a 2 zákona o zadávání veřejných zakázek. Proti tomuto rozhodnutí podali zadavatelé rozklad. Předseda žalovaného rozkladu vyhověl. Shledal, že žalovaný nepoměřil podmínku zadavatelů ve vztahu k předmětu veřejné zakázky. Takové posouzení je však prvotním krokem pro posouzení, zda se jedná o podmínku nepřiměřeně omezující hospodářskou soutěž. Věc mu proto vrátil k dalšímu řízení, v rámci kterého měl věc posoudit ve světle vysloveného právního názoru. [5] Žalovaný v dalším řízení zhodnotil, že předmětem veřejné zakázky byla novostavba budovy s koncertním sálem, tj. budova občanské vybavenosti vymezená v § 6 odst. 1 písm. g) bezbariérové vyhlášky. Zadavatelé umožnili dodavatelům prokázat technickou způsobilost prostřednictvím jakékoliv stavby občanského vybavení ve smyslu § 6 bezbariérové vyhlášky. Množina staveb, jejichž realizací mohli v rámci předložených referenčních zakázek naplnit daný požadavek, zahrnovala velké množství variant. Podmínka proto nebyla nepřiměřená. Žalobkyně proti rozhodnutí podala rozklad. Předseda žalovaného rozklad zamítl s tím, že výčet obsažený v § 6 odst. 1 bezbariérové vyhlášky zahrnuje velké množství různých druhů staveb (např. pojišťovny, věznice, banky nebo budovy pro služby a obchod, mezi které mohou patřit i soukromé kancelářské budovy). Jednalo se tak o jednoduše splnitelnou podmínku, jejíž zakotvení nemuseli zadavatelé podrobně vysvětlovat. [6] Proti rozhodnutí předsedy žalovaného o rozkladu se žalobkyně bránila žalobou, které krajský soud vyhověl. Napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [7] V rozsudku vyložil, že výčet staveb občanského vybavení zakotvený v § 6 odst. 1 písm. c) bezbariérové vyhlášky  stavba pro obchod a služby, nezahrnuje stavby soukromých kancelářských budov nebo stavby sídel velkých obchodních korporací. Ty totiž mohou účel stavby pro obchod a služby plnit jen v marginální části nebo vůbec. Jelikož se jedná o výčet taxativní, nelze mít za to, že dodavatel splní technickou kvalifikaci tím, že osvědčí provedení prací na stavbách kancelářských budov nebo sídel velkých obchodních korporací. Zadavatelům přitom nic nebránilo v tom, aby do kvalifikačních požadavků zahrnuli stavby obdobné stavbám občanského vybavení (tj. budovy, v níž jsou převážně kancelářské prostory). V zadávací dokumentaci ani nevysvětlili, proč jako reference vyžadují pouze stavby občanského vybavení podle bezbariérové vyhlášky. [8] Okrajově se krajský soud zabýval rozsahem, v jakém žalovaný zadávací podmínku na návrh žalobkyně přezkoumal. Uvedl, že přiměřenost zadávací podmínky měla být vzhledem k rozsahu a složitosti veřejné zakázky posouzená i z hlediska požadované hodnoty referenční zakázky. II. Obsah kasačních stížností a vyjádření účastníků [9] Žalovaný a zadavatelé se proti rozsudku krajského soudu bránili kasačními stížnostmi. II.1 Kasační stížnost žalovaného [10] Žalovaný namítal, že krajský soud v prvé řadě pochybil, když své posouzení postavil na závěrech rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2023, čj. 4 Afs 251/202330. Ten vychází z rozsudku Městského soudu v Praze, který není veřejně dohledatelný. Už jen tímto učinil rozsudek nepřezkoumatelným. [11] Krajský soud také nesprávně posoudil, zda pod budovy občanského vybavení pro obchod a služby vymezené v § 6 odst. 1 písm. c) bezbariérové vyhlášky, spadají soukromé administrativní budovy. Omezil se na obecné konstatování, že soukromé kancelářské budovy nemohou být budovami občanského vybavení. Uvedené ale představuje nepochopení právních závěrů žalovaného. Ten v napadeném rozhodnutí netvrdil, že veškeré soukromé kancelářské budovy jsou stavbami občanského vybavení podle bezbariérové vyhlášky. Naopak vyložil, že takovými stavbami mohou být pouze v určitých situacích. Jako konkrétní příklady uvedl pojišťovny nebo banky. [12] Žalovaný dále uvedl, že krajský soud pochybil, protože se nezabýval tím, zda se jedná o jednoduchý, snadno splnitelný požadavek, resp. zda je okruh přípustných staveb dostatečně široký pro závěr o jednoduchosti a snadné splnitelnosti zadávací podmínky. Napadené rozhodnutí žalovaného však z tohoto předpokladu vychází. Žalovaný v něm přímo uvedl, že pod stavby občanského vybavení spadá velké množství různých staveb, a zadávací podmínka je proto jednoduše splnitelná. [13] Závěrem se žalovaný v kasační stížnosti vymezil proti závěrům soudu, že ke konkrétnímu a podrobnému přezkumu podmínky stanovené v zadávací dokumentaci stačí, aby navrhovatel uvedl obecné tvrzení ohledně (ne)zákonnosti podmínek. Žalovaný totiž provádí přezkum v takové šíři, v jaké navrhovatel přednese námitky. Jelikož žalobkyně v návrhu nenamítala podmínku spočívající ve výši investičních nákladů vynaložených na realizaci stavby občanské vybavenosti, nemusel zákonnost této podmínky žalovaný zkoumat. II.2 Kasační stížnost zadavatelů [14] Zadavatelé v kasační stížnosti uvedli, že krajský soud blíže neodůvodnil svůj závěr, proč nemohou být soukromé administrativní budovy nebo sídla společností stavbami občanského vybavení. Bezbariérová vyhláška nijak nepopisuje, které stavby lze zahrnout mezi stavby pro obchod a služby jakožto stavby občanského vybavení podle § 6 odst. 1 písm. c). Závěry obsažené v judikatuře Nejvyššího správního soudu, na kterou krajský soud odkazoval, nejsou podle jejich přesvědčení bez dalšího aplikovatelné na nyní projednávanou věc. Jádro nynějšího sporu totiž nespočívá v tom, že by odvozovali technickou způsobilost ve vztahu ke konkrétním konstrukčním prvkům stavby. Jedná se o posouzení, zda podmínku stanovili přiměřeně. [15] Zadavatelé nesouhlasili ani se závěry krajského soudu, že v rámci zadávacího řízení požadavek na referenční zakázky nedostatečně odůvodnili. Jelikož se jednalo o jednoduchý požadavek, nebylo jej nutné odůvodnit podrobně. II.3 Vyjádření ke kasačním stížnostem [16]