22 Azs 237/2025 – Nejvyšší správní soud

22 Azs 237/2025- 38 - text  22 Azs 237/2025-40 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Tomáše Foltase a Jana Kratochvíla v právní věci žalobce: N. A. N., zastoupený Mgr. Jaromírem Slovákem, advokátem se sídlem Pivovarnická 1814/2, Praha 8, proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 7. 2025, čj. CPR-22229-3/ČJ-2025-930310-V233, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2025, čj. 13 A 35/2025-35, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Správní orgán prvního stupně uložil rozhodnutím dle § 119 odst. 1 písm. b) bodů 3 a 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), žalobci správní vyhoštění. Současně stanovil dobu, po kterou nelze umožnit žalobci vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „členské státy“) v délce 3 let. Současně byla dle § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovena doba k vycestování z území členských států do země původu cizince, nebo třetí země, kde je oprávněn pobývat, nebo která ho přijme, a to do 20 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Toto rozhodnutí napadl žalobce odvoláním, jež žalovaný zamítl. II. Rozsudek městského soudu [2] Proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, kterou městský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Městský soud se v odůvodnění plně ztotožnil s rozhodnutím žalovaného. K námitce nepřezkoumatelnosti městský soud uvedl, že hodnocení žalovaného považoval za dostatečné a přezkoumatelné, jelikož vycházelo z řádně zjištěného skutkového stavu a zároveň zohledňovalo individuální okolnosti případu žalobce. [3] Podle městského soudu neexistovaly objektivní překážky, které by bránily návratu žalobce do země původu. Městský soud předně konstatoval, že správní orgány zjistily skutkový stav v dostatečném rozsahu, přičemž žalobce tyto skutečnosti v průběhu správního řízení nijak nezpochybnil. Soud vzal za prokázané, že žalobce pobýval na území členských států neoprávněně od 4. 1. 2013 do 19. 5. 2025, přičemž od 18. 11. 2020 do 19. 5. 2025 pobýval na území členských států bez platného cestovního dokladu. Soud ve shodě s žalovaným dospěl k závěru, že uložení správního vyhoštění nebylo nepřiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života žalobce. Městský soud měl za to, že žalobce v řízení neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které by zpochybnily závěry správních orgánů. Zdůraznil současně, že žalobce při výslechu sám uvedl, že na území České republiky neměl žádné kulturní ani společenské vazby, po dvanácti letech pobytu dostatečně nerozuměl českému jazyku a nebyl podstatně integrován do české společnosti. [4] Městský soud se rovněž zabýval námitkami žalobce, které směřovaly k nepřiměřenosti uloženého správního vyhoštění. Konstatoval, že v projednávané věci nebyly splněny podmínky pro vydání mírnějšího opatření podle § 50a zákona o pobytu cizinců. Neshledal ani, že by délka doby, po kterou nebude žalobci umožněn vstup na území členských států, byla nepřiměřená vzhledem k délce jeho protiprávního pobytu. Soud připomněl, že podle dostupných informací o zemi původu žalobce nebude vystaven nepoměrně horším podmínkám než tamní občané. III. Kasační stížnost a vyjádření k ní [5] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost. [6] Stěžovatel předně tvrdil, že jeho kasační stížnost podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy, a tudíž je podle § 104a s. ř. s. přijatelná. Stěžovatel spatřoval přijatelnost kasační stížnosti v tom, že se dle jeho názoru městský soud dopustil zásadního pochybení, které se promítlo do jeho hmotněprávního postavení. [7] Stěžovatel v doplnění kasační stížnosti brojil proti závěrům městského soudu týkajícím se posouzení nepřiměřenosti zásahu správního vyhoštění do jeho soukromého a rodinného života. Dále stěžovatel namítal, že správní orgány měly s ohledem na individuální okolnosti případu využít mírnější opatření dle § 50a zákona o pobytu cizinců. V kasační stížnosti rovněž zpochybnil délku stanovené doby, po kterou mu má být znemožněn pobyt na území členských států. Závěry městského soudu obsažené v napadeném rozsudku tak stěžovatel označil za nepřezkoumatelné a nezákonné. [8] V doplnění kasační stížnosti stěžovatel rovněž podal Nejvyššímu správnímu soudu návrh na přiznání odkladného účinku. [9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že nehodlá komentovat způsob rozhodování správního soudu. K návrhu na přiznání odkladného účinku uvedl, že s ním nesouhlasí, neboť by bylo v rozporu s veřejným zájmem. IV. Posouzení Nejvyšším správním soudem [10] Nejvyšší správní soud se předně zabýval tím, zda je kasační stížnost přijatelná. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. totiž platí, že rozhodoval-li před krajským soudem o věci specializovaný samosoudce a kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud jako nepřijatelnou. Nejvyšší správní soud přijme kasační stížnost k věcnému přezkumu pouze v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního pochybení krajského soudu (usnesení NSS z 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, Ostapenko). [11] K námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu, a to jak ve vztahu k závěrům týkajícím se nepřiměřenosti zásahu správního vyhoštění do stěžovatelova soukromého a rodinného života, tak ve vztahu k postupu podle § 50a zákona o pobytu cizinců a době, po kterou stěžovateli nelze umožnit vstup na území členských států, Nejvyšší správní soud uvádí následující. [12] Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu platí, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal krajský soud za rozhodný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje pro věc zásadní argumentaci účastníků řízení za lichou (rozsudky NSS z 4. 12. 2003, čj. 2 Azs 47/2003-130, č. 244/2004 Sb. NSS, či z 29. 7. 2004, čj. 4 As 5/2003-52, nebo usnesení rozšířeného senátu z 16. 12. 2008, čj. 8 Aps 6/2007-247, č. 1773/2009 Sb. NSS). Dále Nejvyšší správní soud připomíná, že za nepřezkoumatelné nelze považovat rozhodnutí, v němž se krajský (městský) soud ztotožní s částí odůvodnění správního orgánu a na tuto část výslovně odkáže (rozsudek NSS z 27. 7. 2007, čj. 8 Afs 75/2005130, č. 1350/2007 Sb. NSS, rozsudek NSS z 11. 7. 2023, čj. 1 As 169/202258). [13] Z odůvodnění rozsudku městského soudu (zejména z bodů [18], [19] a [20]) je zřejmé, které skutečnosti považoval městský soud za prokázané a jaký právní názor zaujal k otázce přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele. Na námitku, že správní orgány měly s ohledem na skutkové okolnosti případu postupovat podle § 50a zákona o pobytu cizinců, městský soud reagoval v bodě [18] rozsudku. K námitkám brojícím proti době, po kterou stěžovateli nelze umožnit vstup na území členských států, se městský soud vyjádřil v bodech [24] až [27] rozsudku. [14] Stran námitek tvrzené nezákonnosti spočívající v nepřiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele Nejvyšší správní soud konstatuje, že se touto otázkou již opakovaně ve své judikatuře zabýval (rozsudky NSS z 5. 3. 2013, čj. 8 As 118/2012-45, z 28. 8. 2013, čj. 8 As 5/2013-43, z 22. 1. 2015, čj. 1 Azs 140/2014-42, z 22. 7. 2016, čj. 5 Azs 39/2015-32, z 27. 9. 2019, čj. 5 Azs 189/2018-22, z 13. 1. 2021, čj. 6 Azs 313/2020-40). Nejvyšší správní soud již v rozsudku z 24. 10. 2018, čj. 1 Azs 296/2018-35, vyložil ustanovení § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, které stanoví, že [p]ři posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Městský soud v projednávané věci uzavřel, že si stěžovatel ani po téměř dvacetiletém pobytu v členských státech nevytvořil žádné pevnější kulturní či sociální vazby k České republice, neovládá český jazyk a na území České republiky nemá významný majetek ani rodinné příslušníky. Stejné závěry podle městského soudu platí i ve vztahu k ostatním