4 As 15/2024 — Nejvyšší správní soud

4 As 15/2024- 37 - text  4 As 15/2024-41 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Terezy Kučerové a JUDr. Jiřího Pally, v právní věci žalobkyně: České dráhy, a. s., IČO 70994226, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 10. 2021, č. j. UPDI3545/21/KP, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2023, č. j. 11 A 226/202149, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Žalobkyně provozuje železniční dráhu v kategorii vlečka – „ČD, a.s.,  Plzeň – POL“ („vlečka“), která napojuje celostátní dráhu k manipulačním a technickým kolejím č. 23a, 25a a 27a, a k halám v jejím vlastnictví nacházejícím se na kolejích č. 19g, 21g a 35a, které dříve sloužily k provoznímu ošetření lokomotiv (odtud zkratka „POL“). Uvedené koleje vlečky slouží dle žalovaného k odstavení vozidel (resp. ty, které jsou zaústěny do hal, mohou sloužit k údržbě a opravě vozidel), a vlečka tak napojuje celostátní dráhu k zařízení služeb, proto byla žalobkyně povinna tuto skutečnost v souladu s § 22a odst. 5 zákona č. 266/1994 Sb., o drahách („zákon o drahách“), nahlásit. S tím žalobkyně nesouhlasí a uvádí, že o zařízení služeb nejde – nejedná se o odstavné koleje – uvedená oznamovací povinnost ji proto nestíhá. [2] Rozhodnutím Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře („Úřad“) ze dne 2. 9. 2021, č. j. UPDI3010/21/UM, byla žalobkyně uznána vinnou z přestupku dle § 51 odst. 6 písm. b) zákona o drahách, kterého se, coby provozovatelka vlečky, měla dopustit tím, že porušila povinnost oznámit Úřadu, že jde o vlečku, jejíž užití byla povinna umožnit dopravcům za cenu sjednanou dle cenových předpisů, neboť vlečka napojuje celostátní dráhu k zařízení služeb (§ 22a odst. 5 zákona o drahách). Od uložení správního trestu Úřad upustil. Rozklad směřující proti uvedenému rozhodnutí Úřadu byl výše označeným rozhodnutím jeho předsedy („napadené rozhodnutí“), zamítnut. [3] Žalobkyně nebyla úspěšná ani v řízení před městským soudem, ten její žalobu směřující proti rozhodnutí žalovaného (dříve předsedy Úřadu), shora uvedeným rozsudkem („napadený rozsudek“), zamítl. [4] Městský soud dospěl k závěru, že vlečka provozovaná žalobkyní napojuje celostátní či regionální dráhu k zařízení služeb, a proto byla žalobkyně povinna umožnit její užívání ostatním dopravcům a tuto skutečnost oznámit Úřadu. [5] Při výkladu pojmu „zařízení služeb“, od kterého se zmíněná oznamovací povinnost provozovatele vlečky odvozuje, městský soud vycházel z rozsudku SDEU ze dne 15. 7. 2021 ve věci C60/20, Latvijas dzelzceļš („rozsudek C60/20“). Ten se výkladem uvedeného pojmu vymezeného v čl. 3 odst. 11 směrnice č. 2012/34/EU, o vytvoření jednotného železničního prostoru („směrnice 2012/34/EU“), zabývá. SDEU interpretuje zařízení služeb na základě objektivního kritéria, a tedy hodnotí pouze technickou způsobilost infrastruktury poskytovat určité služby, bez ohledu na hledisko týkající se příjemců těchto služeb či právní titul, na základě kterého je zařízení provozováno. [6] Žalobkyní zmiňovaný výčet zařízení služeb v § 2 odst. 9 zákona o drahách není taxativní, tato zařízení je nutno vymezovat eurokonformně – v souladu s úmyslem zákonodárce dosáhnout plného souladu s unijní úpravou a v souladu se závěry zmiňovaného rozsudku C60/20. Ani skutečnost, že tyto služby využívá pouze žalobkyně zajišťující provoz infrastruktury, nebrání závěru, že jde o zařízení služeb. Stejně tak opomenutí povinnosti žalobkyně vydat popis zařízení služeb existenci takového zařízení nezpochybňuje. [7] Městský soud dospěl k závěru, že haly žalobkyně naplňují pojmové znaky definice zařízení služeb vymezené v čl. 3 odst. 11 směrnice 2012/34/EU. Vycházel přitom z tvrzení žalobkyně, která uvedla, že dříve byly haly užívány k provoznímu ošetření lokomotiv, čemuž nasvědčují i prohlížecí jámy (kanály) na kolejích v halách a retenční nádrže. Údržba a opravy lokomotiv, k nimž haly žalobkyně v minulosti sloužily, jsou činnostmi spadajícími pod služby vymezené přílohou směrnice 2012/34/EU. Není přitom relevantní, že v současnosti jsou haly užívány k deponování drážních vozidel, podstatné je, že k původnímu účelu jsou i nadále uzpůsobeny. [8] Manipulační a technické koleje č. 23a, 25a a 27a, jsou dle městského soudu odstavnými kolejemi sloužícími k dočasnému odstavení železničních vozidel před jejich následujícím vytížením. To městský soud dovodil ze skutečnosti, že jsou žalobkyní užívány při poskytování úplatné přepravní služby osobám. Je přitom bez významu, že žalobkyně neprovedla administrativní akt určení této odstavné koleje. Podstatné je pouze to, že ji žalobkyně k tomu účelu užívá, aniž by tuto službu nabídla ostatním dopravcům. [9] Dle městského soudu žalovaný na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu věci posoudil jednání žalobkyně správně. II. [10] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) nyní brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. [11] Stěžovatelka namítá, že městský soud i žalovaný nesprávně právně posoudili otázku, zda manipulační a technické koleje č. 23a, 25a a 27a, představují zařízení služeb kategorie odstavné koleje. Zdůrazňuje, že prokázání této skutečnosti je klíčové pro dovození odpovědnosti za přestupek. Pokud by se o zařízení služeb nejednalo, nevztahovala by se na tyto koleje povinnost podle § 22a odst. 5 zákona o drahách a stěžovatelka by se nemohla dopustit přestupku. Věc má dle stěžovatelky i výrazný majetkoprávní aspekt, neboť užití zařízení služeb by stěžovatelka musela nabízet všem dopravcům za regulovanou cenu, zatímco v opačném případě by mohla okruh uživatelů libovolně stanovit a zpoplatnit mimo cenovou regulaci. [12] Stěžovatelka tvrdí, že městský soud ani žalovaný neprovedli eurokonformní výklad § 2 odst. 9 zákona o drahách v souladu se směrnicí 2012/34/EU. [13] Podle čl. 3 odst. 29 směrnice 2012/34/EU, se odstavnými kolejemi rozumí „koleje speciálně určené k dočasnému odstavení železničních vozidel před následujícím vytížením“. Pro kvalifikaci jako odstavná kolej, a tedy zařízení služeb podle čl. 3 odst. 11 směrnice 2012/34/EU, musí být splněny kumulativně čtyři podmínky: a) speciální určení provozovatelem, b) k dočasnému odstavení, c) železničních vozidel, d) před poskytnutím přepravní služby. [14] Stěžovatelka namítá, že žádná z těchto podmínek nebyla prokázána. Městský soud i žalovaný se domnívali, že pouhým faktickým odstavováním drážních vozidel se z kolejí stalo zařízení služeb, přičemž nesprávně argumentovaly rozsudkem C60/20. [15] Stěžovatelka upozorňuje, že pro speciální určení koleje k odstavování, které z ní učiní zařízení služeb, je nezbytný formalizovaný postup podle § 23d odst. 2 zákona o drahách a čl. 4 prováděcího nařízení Komise (EU) 2017/2177 („nařízení 2017/2177“). K tomu by bylo nutné například požádat Drážní úřad o změnu úředního povolení vlečky nebo vydat popis zařízení služeb. Nic z toho se nestalo. [16] Městský soud se podle stěžovatelky mylně domníval, že na vlečce může být zařízení služeb bez změny úředního povolení. Stěžovatelka dále tvrdí, že koleje mohou mít pouze jednu ze tří právních povah (mimo působnost směrnice, součást železniční infrastruktury, nebo zařízení služeb), které nelze zaměňovat, a proto nemohou být současně součástí vlečky a zařízeními služeb. [17] Ani městský soud, ani žalovaný neprokázali, zda se jedná o dočasné odstavení vozidel před dalším výkonem. V případě dlouhodobého či trvalého deponování vozidel nejde o dočasné odstavení. [18] Nezabývali se ani otázkou, zda se jedná o železniční vozidla v právním smyslu, která splňují administrativní, technické a provozní náležitosti pro provozování drážní dopravy. Stěžovatelka poukazuje na to, že na kolejích v halách byly prokazatelně odstaveny staré, dávno nepoužívané vozy označené „ČSD“, tedy vozidla jejího právního předchůdce, který zanikl ke dni 31. 12. 1992. Jedná se o historické vozy, které nejsou nasazovány na standardní přepravní výkony. To platí i pro muzejní vozidla nebo vozidla pro údržbu dráhy. Taková vozidla nesplňují kvalifikaci železničního vozidla ve smyslu eurokonformního výkladu a nemohou být považována za odstavená před poskytnutím přepravní služby. Městský soud ani žalovaný nezkoumali technický stav vozidel. [19] Městský soud dle stěžovatelky nesprávně interpretoval bod 12 preambule směrnice 2012/34/EU, když uvedl, že soukromé železniční přípojky a vlečky jsou takové, které jsou umístěny v soukromých průmyslových zařízeních. Z uvedeného bodu však plyne, že vlečky a tratě v soukromých průmyslových zařízeních představují jen jeden druh vleček v demonstrativním výčtu bodu 12. [20] Městský soud se ztotožnil se žalovaným, že haly stěžovate