4 Azs 126/2025 – Nejvyšší správní soud

4 Azs 126/2025- 28 - text  4 Azs 126/2025-30 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Terezy Kučerové v právní věci žalobce: N. E., zast. JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, se sídlem Karlovo náměstí 18, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 8. 2024, č. j. OAM926/ZAZA11ZA212024, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2025, č. j. 13 Az 28/202423, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalobci neudělil mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a, ani podle § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“). II. [2] Žalobce se bránil proti napadenému rozhodnutí žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který shora uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) žalobu zamítl jako nedůvodnou. [3] Městský soud předeslal, že žádost o udělení mezinárodní ochrany podal žalobce dne 19. 7. 2024. Z ní vyplývá, že se narodil a naposledy v zemi původu také bydlel v Taškentu, je státním příslušníkem Uzbekistánu, ruské národnosti, náboženským přesvědčením pravoslavný křesťan. Nikdy nebyl členem žádné politické strany ani se politicky neangažoval. Je svobodný a bezdětný, do České republiky přicestoval v září 2013 a pobýval zde až do roku 2022 na studentské vízum. Pracovní vízum mu uděleno nebylo. Za důvod podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl ve své žádosti to, že v zemi původu nic nemá, v České republice má přítelkyni ukrajinské státní příslušnosti, chce s ní zde být a založit rodinu, má zde i svého bratra. Při pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobce dále uvedl, že ze země původu odcestoval z důvodu studia v České republice, problémy s vycestováním neměl. Jednou měl problém s prodloužením víza, protože nezískal dostatek kreditů. V zemi původu byl jednou za účelem vyřízení nového cestovního dokladu. Se státními orgány problémy neměl. Z důvodu pravoslavného náboženského vyznání by v případě návratu do země původu mohl pocítit diskriminaci, neboť pro vyznavače jiného náboženství než islámu je náročné najít uplatnění na trhu práce, přednost dostávají muslimové. Diskriminaci pocítil i při vystavování nového cestovního dokladu, kdy musel na úřadě přejít na konec fronty, když úředník zjistil, že není muslim. V České republice je plně integrovaný, zná jazyk a chce zde zůstat. [4] Městský soud nejprve poukázal na to, že žalobce v žalobě uváděl především obecná tvrzení o nezákonnosti bez jejich konkrétní specifikace na jeho případ, tedy bez uvedení, z jakých konkrétních skutkových a právních důvodů je napadené rozhodnutí nezákonné. Zdůraznil, že není úkolem soudu konkrétní tvrzení za žalobce domýšlet. V odpovídající míře obecnosti dodal, že nezákonnost v postupu či závěrech žalovaného neshledal. [5] Dále se městský soud věnoval otázce tvrzené diskriminace žalobce pro jeho ruskou národnost v kontextu neudělení azylu podle § 12 písm. a) a b) zákona o azylu. S odkazem na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 7. 12. 2005, č. j. 4 Azs 151/200586) vyslovil, že žalobce v průběhu správního řízení netvrdil namítanou diskriminaci pro ruskou národnost, která by měla být důvodem podání jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný se této otázce věnoval v rozsahu žalobcových tvrzení uvedených ve správním řízení, tedy s ohledem na diskriminaci při uplatnění na trhu práce, aniž však za žalobce blíže domýšlel důvody pro udělení azylu, které sám neuplatnil. Ve shodě s žalovaným městský soud uzavřel, že ojedinělá negativní zkušenost při vyřizování cestovního dokladu nenaplňuje intenzitu pronásledování ve smyslu § 2 odst. 4 zákona o azylu a nelze dovodit, že by žalobci jako vyznavači pravoslavného křesťanství hrozilo skutečné nebezpečí pronásledování. Jedná se totiž o církev registrovanou a státem podporovanou. Žalobce se státními orgány nikdy neměl problém a z jeho azylového příběhu uvedeného ve správním řízení vyplývá zřetelně to, že důvodem podání jeho žádosti byla snaha o legalizaci pobytu v České republice. [6] Městský soud nepřisvědčil námitce o neaktuálnosti opatřených informací o zemi původu, stejně jako žalobcovu tvrzení o tom, že v případě vycestování do Ruska se obává narukování do armády. V této souvislosti zdůraznil, že žalobce je státním příslušníkem Uzbekistánu a takto jej také žalovaný posuzoval. [7] K namítaném rozporu s mezinárodními závazky, zásadou nonrefoulement i judikaturou Evropského soudu pro lidská práva dále městský soud uvedl, že v řízení, v němž žalovaný vycházel z dostatečných a aktuálních informací o zemi původu, nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly nedodržování základních lidských práv a svobod v zemi žalobcova původu a v posouzení ze strany žalovaného neshledal městský soud ani namítanou neobjektivitu či jednostrannost v neprospěch žalobce. Městský soud dále doplnil, že zcela bez významu je žalobcova argumentace týkající se Uzbekistánu jako bezpečné země původu, neboť to nebylo předmětem posouzení v napadeném rozhodnutí a žalovaný takto vůbec neargumentoval. [8] K námitce, podle níž žalovaný neuznal důvod soukromého života a podle níž byl postup žalovaného v rozporu s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, městský soud vysvětlil, že žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany více než rok poté, co dne 1. 7. 2023 nabyla účinnosti novela zákona o azylu, která zrušila § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Ten se tudíž na žalobcův případ neaplikuje. S odkazem na judikaturu Nevyššího správního soudu městský soud závěrem dodal, že cestou k legalizaci pobytu na území České republiky není žádost o udělení mezinárodní ochrany, nýbrž prostředky, které poskytuje zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, a o změně některých zákonů. III. [9] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhuje zrušit napadený rozsudek i napadené rozhodnutí a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. [10] Stěžovatel považuje kasační stížnost za přijatelnou, neboť se městský soud dostatečně nezabýval konkrétní stěžovatelovou situací a pouze obecně převzal argumentaci žalovaného a „rozhodoval ustálenou správní praxí bez hlubší úvahy o celkové situaci stěžovatele.“ [11] Podle stěžovatele městský soud při posouzení věci postupoval v rozporu s přímo použitelným právem Evropské unie a zatížil napadený rozsudek nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů. Ta spočívá v chybějícím vypořádání se s námitkou směřující k udělení doplňkové ochrany. Podle stěžovatele i když městský soud poukázal na novelu zákona o azylu účinnou od 1. 7. 2023, kterou došlo ke zrušení jeho § 14a odst. 2 písm. d), přesto jsou použitelné závěry, které vyslovil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 15. 2. 2024, č. j. 7 Azs 186/202248. Žalovaný se přitom s vazbami stěžovatele na území domovského státu vypořádal s odkazem na to, že Uzbekistán je bezpečnou zemí původu, absenci soukromého a rodinného zázemí upozadil a okolnost pobytu stěžovatelovy matky v Rusku nepovažoval za důvodnou s ohledem na to, že stěžovatel není nucen do Ruska vycestovat. Uvedené posouzení považuje stěžovatel za formalistické. Diskriminaci občanů Uzbekistánu ruské národnosti nelze přehlížet. [12] V další části kasační stížnosti stěžovatel obecně pojednává o bezpečné zemi původu a poukazuje i na nezbytnost respektovat zásadu nonrefoulement a na nemožnost navrátit uprchlíka na hranice zemí, ve kterých by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení. IV. [13] Žalovaný vyjadřuje nesouhlas s kasační stížností a popírá její oprávněnost. Ve správním řízení se nedopustil žádné nezákonnosti, ani jiného pochybení. S napadeným rozsudkem se ztotožňuje. Žalovaný poukazuje na to, že porovnáním tvrzení stěžovatele ve správním řízení a v žalobě je zjevné, že stěžovatel v žalobě vykonstruoval jiný a mnohem vyhrocenější azylový příběh. Ve správním řízení se nikdy nevyjádřil v tom smyslu, že by mohl být po návratu do Uzbekistánu pro svou ruskou národnost a pravoslavné náboženské vyznání pronásledován ve smyslu § 2 odst. 4 zákona o azylu. Přitom nebylo povinností žalovaného za stěžovatele domýšlet a dovozovat skutečnosti o jeho potenciálním ohrožení, které sám ve správním řízení neuvedl. Žalovaný navrhuje kasační stížnost odmítnout pro nepřijatelnost nebo zamítnout jako nedůvodnou. V. [14] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávn