5 Afs 24/2025 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 24/2025- 46 - text  5 Afs 24/2025 - 51 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: BUSINESS INVESTMENTS a.s., se sídlem 17. listopadu 237, Pardubice, proti žalovanému: Finanční úřad pro Pardubický kraj, se sídlem Boženy Němcové 2625, Pardubice, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. 12. 2024, č. j. 52 Af 14/202487, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: 1. Vymezení věci [1] Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích (dále jen „krajský soud“), kterým tento soud zamítl její žalobu na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného. [2] Žalovaný u stěžovatelky zahájil daňovou kontrolu oznámením o zahájení daňové kontroly ze dne 4. 3. 2024, č. j. 261973/24/280460562609125 (dále jen „oznámení“), které bylo stěžovatelce doručeno dne 14. 3. 2024. V tomto oznámení žalovaný vymezil jako předmět daňové kontroly daň z příjmů fyzických osob vybíranou srážkou podle zvláštní sazby daně za zdaňovací období roku 2020 v plném rozsahu. Zároveň žalovaný požadoval mimo jiné poskytnutí veškerých podkladů použitých pro stanovení nabývací ceny podílu, o kterou byl ve zdaňovacím období roku 2020 snížen příjem ve výši 250 000 000 Kč vyplacený jedinému akcionáři stěžovatelky z titulu vrácení příplatku mimo základní kapitál. Na oznámení zareagovala stěžovatelka podáním, ve kterém namítala, že k zahájení daňové kontroly došlo až po uplynutí lhůty pro stanovení daně podle § 148 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. Zároveň namítala, že pro uložení povinností oznámením není zákonná opora, požádala o prodloužení lhůty k předložení podkladů a o sdělení informací a důkazů k prekluzivní lhůtě, případně o zrušení uvedeného oznámení. Dále stěžovatelka požádala o umožnění nahlédnout do spisu, čemuž žalovaný vyhověl. Žalovaný stěžovatelce také zaslal sdělení, ve kterém jí objasnil, že k uplynutí lhůty pro stanovení daně by došlo až dnem 2. 4. 2024, daňová kontrola však byla řádně zahájena před tímto datem, proto kontrolovaná daň nebyla prekludovaná. V návaznosti na toto sdělení stěžovatelka opětovně namítala nedostatky oznámení i výpočtu lhůty pro stanovení daně, žalovaný pak na všechna podání stěžovatelky v přiměřené lhůtě reagoval. 2. Rozhodnutí krajského soudu [3] Stěžovatelka se žalobou proti nezákonnému zásahu domáhala, aby krajský soud rozhodl, že provádění daňové kontroly zahájené oznámením, jejímž předmětem je srážková daň z příjmu fyzických osob za rok 2020, je nezákonným zásahem. Zároveň stěžovatelka navrhovala, aby krajský soud žalovanému zakázal pokračovat v této daňové kontrole. Klíčovým argumentem stěžovatelky bylo, že se daňová kontrola zaměřuje na prekludované období, byla zahájena formálně a na poslední chvíli. Za podstatný stěžovatelka označila výklad pojmu „současně“ v § 148 odst. 1 daňového řádu a další výkladové otázky s vlivem na prekluzi. Dále měl krajský soud posoudit oznámení o zahájení daňové kontroly jakožto úkon, který zakládá povinnost předložit požadované doklady. [4] Krajský soud žalobu považoval za nedůvodnou, a proto ji podle § 81 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) napadeným rozsudkem zamítl. [5] V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud zdůraznil, že není jeho povinností reagovat na každý dílčí argument uplatněný v žalobě, musí však vystihnout obsah a smysl žalobní argumentace a vypořádat se s ní. Zároveň uvedl, že za určitých okolností může být i vedení daňové kontroly nezákonným zásahem, proti kterému je možné brojit zásahovou žalobou ve smyslu § 82 a násl. s. ř. s., avšak v posuzované situaci zahájení ani provádění daňové kontroly zákonu neodporovalo. Za nesporný mezi účastníky krajský soud označil okamžik doručení oznámení, tj. den 14. 3. 2024, kterým došlo k zahájení daňové kontroly. Podle krajského soudu byla daňová kontrola zahájena řádně, a to doručením oznámení, v němž byl dostatečně určitě vymezen předmět i rozsah daňové kontroly. Krajský soud tedy odmítl tvrzení stěžovatelky, že nebylo jasné, na kterou konkrétní daň, z jakého konkrétního důvodu a podle kterého konkrétního ustanovení žalovaný daňovou kontrolu zahájil. Nepřisvědčil ani stěžovatelčině argumentaci o existenci srážkové a zálohové daně, jelikož srážka daně představuje pouze zvláštní formu daňového odvodu. Stejně tak ke stěžovatelčině tvrzení, že plátce nemá zdaňovací období, neboť to se vztahuje k poplatníku, krajský soud uvedl, že se zdaňovací období týká daní, nikoliv osob. Daň z příjmů fyzických osob je stále stejnou daní i v případě, že je vybírána srážkou daně a je odváděna plátcem, proto se užije stále stejné zdaňovací období. [6] Podle krajského soudu je přípustné, aby byl kontrolovaný daňový subjekt již v oznámení o zahájení daňové kontroly vyzván k předložení podkladů relevantních pro zjištění a stanovení kontrolované daně. Postup žalovaného, který stěžovatelku k předložení podkladů vyzval, tak nebyl nezákonný. Krajský soud nesouhlasil ani s tvrzením stěžovatelky, že zahájení daňové kontroly bylo pouze formální a žalovaný neprováděl žádné konkrétní úkony. Ze správního spisu bylo zjevné, že žalovaný se stěžovatelkou aktivně komunikoval, vyhověl její žádosti o prodloužení lhůty, vyřídil její stížnost a v přiměřených lhůtách reagoval na všechna její podání. Daňová kontrola může jen stěží začít jinak, než právě prověřením podkladů předložených daňovým subjektem, nelze tedy žalovanému klást k tíži, že vyhověl žádosti stěžovatelky a vyčkával, až vyžádané podklady předloží. Zároveň stěžovatelka neuvedla, jaké jiné kontrolní úkony by žalovaný měl provádět. Proto krajský soud shledal, že daňová kontrola byla zahájena z formálního i materiálního hlediska. [7] Za nedůvodnou označil krajský soud i námitku, že daňová kontrola byla zahájena po uplynutí lhůty pro stanovení daně. Krajský soud zdůraznil, že podle § 38d odst. 9 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, je plátce daně povinen podat vyúčtování daně z příjmů vybírané srážkou. Zákon o daních z příjmů však nestanoví lhůtu k podání tohoto vyúčtování, proto se použije právní úprava obsažená v § 137 odst. 2 daňového řádu, podle které se vyúčtování podává do 3 měsíců od uplynutí kalendářního roku. Daňový řád dále v § 148 odst. 1 stanoví, že lhůta pro stanovení daně činí 3 roky a počne běžet dnem, v němž uplynula lhůta pro podání řádného daňového tvrzení, nebo v němž se stala daň splatnou, aniž by zde byla současně povinnost podat řádné daňové tvrzení. V souladu s § 1 odst. 4 je daňovým tvrzením také vyúčtování. Pro daň z příjmů vybíranou srážkou existuje povinnost podat vyúčtování, proto se počátek lhůty pro stanovení daně odvíjí právě od lhůty pro podání tohoto vyúčtování. Daňová kontrola zahájená dne 14. 3. 2024 tak byla zahájená před uplynutím lhůty pro stanovení daně, na čemž ničeho nemění ani skutečnost, že k jejímu zahájení došlo poměrně krátkou dobu před uplynutím lhůty (tedy před datem 2. 4. 2024), neboť daňovou kontrolu je možné zahájit kdykoliv před uplynutím prekluzivní lhůty. [8] Krajský soud uzavřel, že postup žalovaného nebyl svévolný či jinak excesivní a zahájením daňové kontroly a jejím prováděním nebyla stěžovatelka přímo zkrácena na svých právech, proto provádění daňové kontroly není nezákonným zásahem. 3. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [9] Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností. Tu poměrně svérázně uvedla návodem k jejímu čtení a v některých částech jejího odůvodnění namítala, že se krajský soud nevypořádal s žalobní argumentací v celé její šíři a že není možné zjistit názor krajského soudu na některé z dílčích argumentů. Při věcné polemice se závěry napadeného rozsudku stěžovatelka zdůraznila, že krajský soud především nesprávně posoudil otázku počátku a běhu prekluzivní lhůty. Dále stěžovatelka má za to, že krajský soud ve svém rozhodnutí odkázal na nepřiléhavou judikaturu (konkrétně šlo o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2019, č. j. 4 Afs 74/201942) a zdůraznila skutkové okolnosti, kterými se odkazovaná judikatura lišila od nyní posuzované situace. Stěžovatelčina argumentace se věnovala závěrům vyplývajícím z rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. 8. 2024, č. j. 65 A 52/202473, který rovněž považuje za nepřiléhavý a s jehož závěry nesouhlasí, naopak se ztotožňuje s argumentací neúspěšné žalobkyně. Toto rozhodnutí výraz „současně“ užitý v § 148 odst. 1 daňového řádu vykládá jako synonymum výrazu „taktéž“. Podle stěžovatelky je však slovo „současně“ potřeba vykládat ve smyslu časového souběhu. Tento