6 Ads 89/2025 – Nejvyšší správní soud

6 Ads 89/2025- 28 - text  6 Ads 89/2025 - 30 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Filipa Dienstbiera a Štěpána Výborného v právní věci žalobce: Ing. J. M., zastoupený Mgr. Ing. Ivanem Soudkem, advokátem, sídlem Bělehradská 1909/34, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 2. 2024, č. j. MPSV2023/265240711/2, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2025, č. j. 2 Ad 12/202447, takto: I. Kasační stížnost žalobce se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Žalobce podal dne 31. 1. 2019 návrh na zahájení řízení, v němž požádal o uznání náhradní doby důchodového pojištění z důvodu péče o matku závislou na pomoci jiné osoby. Pražská správa sociálního zabezpečení (dále též „PSSZ“) rozhodnutím ze dne 28. 2. 2019, č. j. 42013/105614/19/ 013/201/Plo, u některých časových období uznala, že žalobce o matku osobně pečoval v plném rozsahu, a jednalo se tak o uznatelnou náhradní dobu pojištění. U ostatních časových období prvostupňový správní orgán náhradní dobu pojištění nepřiznal, neboť žalobce z důvodu zaměstnání na plný úvazek nesplnil časový rozsah osobní péče. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které Česká správa sociálního zabezpečení (dále též „ČSSZ“) rozhodnutím ze dne 16. 4. 2019, č. j. 42000/004233/19/010/JK, zamítla a rozhodnutí PSSZ potvrdila. [2] Žalobce napadl rozhodnutí žalobou, které Městský soud v Praze nejprve rozsudkem ze dne 30. 8. 2022, č. j. 13 Ad 16/201932, vyhověl a rozhodnutí ČSSZ zrušil. Městský soud zrušil rovněž rozhodnutí PSSZ, a to v těch výrocích, ve kterých žalobci nebyla náhradní doba pojištění přiznána. Městský soud vycházel z toho, že k odepření náhradní doby pojištění nepostačuje zjištění, že žalobce vykonával práci na plný úvazek. Správní orgány se dle městského soudu měly zabývat konkrétními pracovními podmínkami žalobce, tj. zda žalobci umožňovaly péči o matku v dostatečném časovém rozsahu pro uznání náhradní doby pojištění i při plném pracovním úvazku. [3] Na základě doplněného dokazování PSSZ rozhodnutím ze dne 14. 6. 2023, č. j. 42013/786875/23/013/201/Zab, rozhodla tak, že žalobce v období od 1. 10. 2013 do 31. 12. 2013 (výrok I), od 1. 1. 2014 do 31. 1. 2014 (výrok II) a od 29. 6. 2015 do 20. 9. 2015 (výrok IV) nebyl osobou pečující o osobu závislou na péči jiné osoby v odpovídajícím časovém rozsahu, aby se jednalo o náhradní dobu pojištění. V ostatních obdobích, tj. od 1. 2. 2014 do 31. 3. 2014 (výrok III), od 1. 9. 2016 do 31. 1. 2018 (výrok V) a od 1. 2. 2018 do 7. 4. 2020 (výrok VI), žalobce podmínky pro uznání náhradní doby pojištění splnil. [4] Ve zkráceném přezkumném řízení ČSSZ rozhodnutím ze dne 23. 11. 2023, č. j. 42000/ 034604/23/010/JK, změnila výrok VI rozhodnutí PSSZ tak, že žalobce v plném rozsahu osobně pečoval o matku v období od 1. 2. 2018 do 31. 3. 2019, a doplnila výrok VII, dle kterého žalobce v období od 1. 4. 2019 do 7. 4. 2020 nebyl osobou pečující o osobu závislou na péči jiné osoby v odpovídajícím rozsahu, aby se jednalo o náhradní dobu pojištění, neboť o matku v plném rozsahu pečovala žalobcova manželka. Ostatní výroky zůstaly beze změny. [5] Žalobce podal proti výrokům I, II a IV rozhodnutí ČSSZ odvolání, jímž se domáhal, aby byl uznán osobou pečující osobně v plném rozsahu o závislou osobu i v období od 1. 10. 2013 do 31. 12. 2013, od 1. 1. 2014 do 31. 1. 2014 a od 29. 6. 2015 do 20. 9. 2015. Žalovaný rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto usnesení žalobcovo odvolání zamítl a rozhodnutí ČSSZ potvrdil. Žalovaný dospěl k závěru, že souběžný výkon zaměstnání na plný pracovní úvazek na pracovišti zaměstnavatele bez práce z domova bylo třeba vyhodnotit jako překážku pro výkon osobní péče. Péče žalobce nebyla takového rozsahu, aby splňovala časovou podmínku pro přiznání náhradní doby pojištění. [6] Žalobce se proti rozhodnutí žalovaného bránil žalobou, kterou městský soud v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Městský soud dospěl k závěru, že osobám pečujícím o osoby závislé na pomoci jiné osoby stát uznáním náhradní doby pojištění kompenzuje jejich činnost, nemohouli se účastnit důchodového pojištění z titulu výdělečné činnosti. Zákonné podmínky pro přiznání náhradní doby pojištění jsou proto naplněny tehdy, pokud se pečující osoba o závislou osobu stará osobně v určitém časovém rozsahu. Dle městského soudu žalovaný dospěl k důkazně podloženému závěru, že žalobce vykonával zaměstnanecký poměr na plný úvazek na pracovišti zaměstnavatele, v důsledku čehož nemohl vykonávat osobně péči o závislou osobu v rozsahu, aby splnil časovou podmínku pro přiznání náhradní doby pojištění. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [7] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. K otázce přijatelnosti kasační stížnosti konstatoval, že pokud se jedná o problematiku přiznávání náhradní doby pojištění při péči o závislou osobu, judikatura Nejvyššího správního soudu některé otázky doposud nevyřešila, některé otázky řeší odlišně a u některých stěžovatel navrhl judikaturní odklon. K dosavadní judikatuře uvedl, že rozsudek vydaný ve věci sp. zn. 5 Ads 66/2018 se týká dřívější právní úpravy, rozsudky ve věcech sp. zn. 8 Ads 390/2021 a 7 Ads 109/2023 byly vydány ve věcech asistentů sociální péče, tedy se týkají odlišné problematiky. Nejvyšší správní soud sice v těchto rozsudcích dovodil časovou podmínku poskytované péče pro přiznání náhradní doby pojištění, avšak tato podmínka ze stávající právní úpravy neplyne. Dle stěžovatele by proto měl Nejvyšší správní soud závěry předchozí judikatury přehodnotit. [8] K věci samé stěžovatel namítl, že městský soud nezohlednil provázanost s právní úpravou sociálních služeb. Dle stěžovatele poskytování a kvalitu péče může kontrolovat výhradně úřad práce, nikoli správní orgány na úseku důchodového pojištění. Městský soud nesprávně potvrdil závěr správních orgánů, které dovodily časovou podmínku pro přiznání náhradní doby pojištění nad rámec zákona a přisvojily si pravomoc, která jim nenáleží. Tento postup stěžovatel považuje za protiústavní, dle jeho názoru došlo k porušení čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). [9] Dle stěžovatele se správní orgány neměly zaměřovat na časový aspekt poskytované péče. Pevná pracovní doba nepředstavovala dle jeho názoru nepřekonatelnou překážku při poskytování péče. Dle stěžovatele záleží na typu a povaze zaměstnání, na ochotě zaměstnavatele umožnit zaměstnanci péči o závislou osobu a na dalších okolnostech. Péče o stěžovatelovu matku nezahrnovala stálý dohled. Rozsah pomoci byl v řádu jednotek hodin denně, což stěžovatel dokázal skloubit s výkonem zaměstnání. Městský soud také odmítl bez bližšího odůvodnění srovnání časové náročnosti jím požadované osobní péče a péče, kterou by bylo možné sjednat v hodnotě příspěvku na péči, ačkoliv právě osobní péče měla být ekvivalentem profesionální péče. [10] Dle stěžovatele nejsou správní orgány oprávněny hodnotit kvalitu poskytované péče optikou časového rozsahu a náročnosti, ty je oprávněn kontrolovat jedině úřad práce. I kdyby však tuto otázku mohly správní orgány v daném případě hodnotit, měly zkoumat, zda stěžovatel péči poskytoval řádně. PSSZ také bez souhlasu stěžovatele kontaktovala jeho bývalé zaměstnavatele. Tento postup stěžovatel považuje za nezákonný. Správní orgány jej také nevyzvaly k doložení podmínek výkonu zaměstnání, proto neúplně zjistily skutkový stav věci. Stěžovatel také využíval pracovní volno či přestávky na oběd k péči o závislou osobu, byť většinou s jejich napracováním v jinou dobu. Tuto skutečnost chtěl stěžovatel doložit záznamy docházky, které však správní orgány neprovedly k důkazu. [11] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry městského soudu. Uvedl, že účelem náhradní doby pojištění je zajistit účast na důchodovém pojištění osobě, která z důvodu péče o závislou osobu nemůže objektivně získat plnohodnotnou příspěvkovou účast na pojištění. Stěžovatel v rozporovaných časových obdobích měl nezkrácený pracovní úvazek, proto měl plnohodnotnou příspěvkovou účast na důchodovém pojištění. Žalovaný dále uvedl, že souběžný výkon zaměstnání stěžovatele na plný pracovní úvazek na pracovišti zaměstnavatele bez možnosti práce z domova představoval v daném případě překážku pro výkon osobní péče v odpovídajícím rozsahu, což městský soud potvrdil. V tomto ohledu byl dle žalovaného rozhodující časový rozsah péče, nikoli kvalita péče. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [12] Podle § 104a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), Nejvyšší správní soud odmítne pro nepřijatelnost kasační stížnost ve věci, v níž před městským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, je