6 As 99/2025 — Nejvyšší správní soud

6 As 99/2025- 11 - text  6 As 99/2025 - 13 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Filipa Dienstbiera a Václava Štencla v právní věci žalobce: Bc. M. H., proti žalované: Česká advokátní komora, sídlem Národní 118/16, Praha 1, proti rozhodnutí žalované ze dne 6. 1. 2025, č. j. 10.01000616/240003, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2025, č. j. 10 A 30/202512, takto: Kasační stížnost žalobce se zamítá. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Žalovaná rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku neurčila žalobci advokáta k poskytnutí bezplatné právní služby dle § 18c zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, k zastupování v řízení před Evropským soudem pro lidská práva proti usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2970/24. Žalobce napadl toto rozhodnutí žalobou u Městského soudu v Praze, v níž současně požádal o osvobození od soudních poplatků. Tuto žádost městský soud v záhlaví označeným usnesením zamítl. [2] V odůvodnění napadeného usnesení městský soud vycházel z toho, že žalobce byl v posuzovaném období veden na úřadu práce a zároveň byl v pracovní neschopnosti (žalobce k žádosti doložil mj. potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti a aktuální lékařskou zprávu). Jeho příjmy tvoří příspěvek na bydlení ve výši 5 649 Kč a příspěvek na živobytí ve výši 4 860 Kč, přičemž s náklady na živobytí mu formou tvrzených „překlenovacích půjček“ pomáhá paní I. H. Žalobce platí výživné na syna ve výši 2 000 Kč a náklady na bydlení ve výši 5 649 Kč, přičemž po zaplacení měsíčních výdajů mu zbývá částka 1 960 Kč. Ta však podle městského soudu nemůže postačovat k hrazení dalších žalobcových životních potřeb. Městský soud uvedl, že žalobce navzdory výzvě nevyčíslil své pravidelné výdaje na stravu, ošacení atd., dostatečně a věrohodně proto nedoložil své majetkové poměry, nadto v situaci, kdy jeho výdaje dlouhodobě převyšují doložené příjmy. [3] Městský soud rovněž poukázal na skutečnost, že žalobce navzdory poučení o nutnosti doložení příjmů a výdajů za poslední tři měsíce předložil soudu pouze výpisy z bankovního účtu za měsíce duben a květen 2025. Městskému soudu však byl z řízení vedeného pod sp. zn. 10 A 29/2025 znám i výpis z bankovního účtu za měsíc březen 2025, ze kterého vyplývá, že žalobce si opatřuje prostředky na živobytí rovněž od další osoby, konkrétně K. K. (v březnu 2025 se jednalo o částku 7 000 Kč). Jejich vzájemný vztah ani důvod získání prostředků však žalobce soudu neosvětlil. [4] Městský soud tak uzavřel, že žalobce je sice předlužen, to však samo o sobě není důvodem pro osvobození od soudních poplatků. Dle závěrů městského soudu vše nasvědčuje tomu, že žalobce tvrzené „půjčky“ nesplácí a kromě sociálních dávek získává prostředky na uspokojování nezbytných životních potřeb formou nevratných „půjček“. Není tedy zřejmé, proč by si žalobce nemohl shodným způsobem obstarat také prostředky na zaplacení soudního poplatku. V této souvislosti městský soud poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle které posouzení majetkových poměrů zahrnuje nejen příjmy, výdaje, majetek a aktuální disponibilní prostředky, ale též možnost si potřebné prostředky opatřit jiným způsobem. Městský soud zároveň připomněl, že z výpisů z bankovního účtu je zřejmé, že žalobce soudní poplatky či náklady v jiných soudních řízeních hradí, byť ve snížené výši, ačkoli by na tyto úhrady neměl mít podle vlastních slov prostředky. II. Kasační stížnost [5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti usnesení městského soudu kasační stížnost. Nesouhlasí se závěrem městského soudu, že úplně a hodnověrně neosvědčil majetkové poměry. Stěžovatel má za to, že řádně doložil svá tvrzení (obsažená ve standardizovaném formuláři) o pravidelném zdroji příjmů ze sociálních dávek (dávek pomoci v hmotné nouzi). Městský soud dle stěžovatelova názoru neporozuměl zákonné definici zápůjčky a § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dle kterého „výběr fyzických osob vydlužitelů ucházejících se o zápůjčku z hlediska případného přenechání zastupitelné věci je v působnosti zapůjčitelů I. H. a K. K., nikoli stěžovatele jako vydlužitele“. V důsledku toho městský soud rozhodl v neprospěch stěžovatele a jeho práva na přístup k soudu. V rozporu s § 36 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), městský soud chybně vycházel z domnělých či potenciálních příjmů stěžovatele, nikoli z jeho poměrů skutečných a aktuálních. Městský soud rovněž nezohlednil, že stěžovatel byl evidován jako uchazeč o zaměstnání a byl v pracovní neschopnosti, a tedy si nemohl příjem zvýšit. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [6] Nejvyšší správní soud nejprve připomíná, že stěžovatele v tomto řízení o kasační stížnosti netíží povinnost být zastoupen advokátem ani poplatková povinnost. Kasační stížnost totiž byla podána proti procesnímu usnesení, kterým se řízení o žalobě nekončí (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014  19, č. 3271/2015 Sb. NSS). [7] Kasační stížnost není důvodná. [8] K věci samé Nejvyšší správní soud uvádí, že podstatu sporu, která je předmětem nyní podané kasační stížnosti (neosvobození od soudních poplatků v řízení o žalobě z důvodu nedostatečného doložení majetkových poměrů mj. s odkazem na jiné možnosti stěžovatele obstarat si finanční prostředky) Nejvyšší správní soud řešil ve věcech téhož stěžovatele v nedávných rozsudcích, např. ze dne 24. 4. 2025, č. j. 10 As 52/2025  15, ze dne 9. 7. 2025, č. j. 7 As 106/2025  9, ze dne 31. 7. 2025, č. j. 7 As 107/2025  10, nebo ze dne 31. 7. 2025, č. j. 21 As 104/2025  15. Obdobnými skutkovými okolnostmi a téměř shodnými kasačními námitkami se tak Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací činnosti již opakovaně zabýval, přičemž ani v tomto případě neshledal důvod se od svých dříve vyslovených závěrů odchýlit. [9] Nejvyšší správní soud připomíná, že podle § 36 odst. 3 s. ř. s. může být účastník řízení osvobozen od soudních poplatků, jestliže to vyžadují jeho poměry, které je povinen řádně tvrdit a doložit. Povinnost tvrzení a důkazní ohledně osobních, majetkových a výdělkových poměrů tedy tíží žadatele o osvobození od soudních poplatků (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004  50, č. 537/205 Sb. NSS, nebo již zmiňované rozsudky č. j. 10 As 52/2025  15, bod 9, a č. j. 21 As 104/2025  15, bod 11). [10] K argumentaci obsažené v kasační stížnosti Nejvyšší správní soud uvádí, že městský soud v napadeném usnesení podrobně popsal stěžovatelovu majetkovou situaci, jím dosahované příjmy a výdaje a vyslovil závěr, že stěžovatel kromě jiného získává finanční prostředky formou nevratných „půjček“ od příbuzných, případně třetích osob, které se na doložených bankovních účtech vůbec nemusejí projevit. Z uvedeného lze dovodil logický závěr, že stěžovatel si tímto způsobem nepochybně může opatřit též prostředky na zaplacení soudního poplatku v řízení o žalobě, a to tím spíše, že v jiných řízeních soudní poplatky (byť ve snížené výši) hradí. Městský soud také popsal chybějící stěžovatelova tvrzení týkající se výdajů na stravu, ošacení a dalších výdajů, jejichž výši stěžovatel vůbec nevyčíslil. Podpůrně též městský soud doplnil, že je iluzorní domnívat se, že stěžovatel z prostředků (oficiálně přiznaných soudu), které mu zůstanou po odečtení tvrzených výdajů splácí tvrzené dluhy, jak tvrdil ve věci sp. zn. 10 A 5/2025 a naznačuje i nyní. Aby tak totiž mohl činit, musel by dle městského soudu disponovat dalším příjmem, který však soudu nepřiznal. [11] Úvahy městského soudu tak vycházely z celkového obrazu plynoucího ze stěžovatelových tvrzení a jím předložených dokumentů, přičemž soud v napadeném usnesení oprávněně a důvodně zpochybnil jejich úplnost a věrohodnost. Nejvyšší správní soud k tomu odkazuje na své dříve vyslovené závěry ve věcech totožného stěžovatele, dle kterých „jestliže stěžovatel dlouhodobě hradí různé výdaje, aniž by disponoval prokazatelnými příjmy, lze zpochybňovat úplnost a pravdivost jím předložených údajů“. Nejvyšší správní soud také uvedl, že „v tomto ohledu není určující, zda městský soud porozuměl zápůjčce v tom smyslu, jak ji vnímá stěžovatel“ (shodně viz zmiňované rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 106/2025  9, bod 15, nebo č. j. 7 As 107/2025  10, bod 19). [12] Vyčítáli stěžovatel městskému soudu nepochopení relevantní právní úpravy a předjímání obsahu rozhodnutí třetích osob ohledně zápůjček, je nutno (kromě již výše citovaných závěrů) konstatovat, že nic z toho městský soud v napadeném usnesení nečinil. Městský soud pouze popsal nejasnosti a mezery ve stěžovatelových tvrzeních, z nichž neplyne, z čeho konkrétně stěžovatel hradí své každodenní životní potřeby, např. stravu a ošacení, v jejichž případě stěžovatel výši výdajů vůbec nevyčíslil, zda a jakým způsobem hradí své dluhy, a hradíli potřeby z