6 Azs 157/2025 – Nejvyšší správní soud

6 Azs 157/2025- 18 - text  6 Azs 157/2025 - 21 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Filipa Dienstbiera a Václava Štencla v právní věci žalobce: I. B., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti žalobce ze dne 10. 9. 2025 o udělení dočasné ochrany pro nepřijatelnost, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2025, č. j. 15 A 128/202519, takto: I. Kasační stížnost žalovaného se zamítá. II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Žalobce je státním příslušníkem Ukrajiny. V souvislosti s invazí Ruské federace na území Ukrajiny opustil v dubnu 2025 zemi původu a vycestoval do Rumunska, kde mu dle jeho tvrzení mělo být automaticky uděleno oprávnění k pobytu pro osoby požívající dočasné ochrany. Žalobce následně dne 10. 9. 2025 požádal o udělení oprávnění k pobytu plynoucí z dočasné ochrany v České republice. V žádosti uvedl, že jeho „dočasná ochrana“ v Rumunsku byla ukončena (resp. zrušena) a přiložil certifikát rumunského velvyslanectví v Praze osvědčující, že se na tomto velvyslanectví vzdal práv plynoucích z dočasné ochrany na území Rumunska a vrátil povolení k pobytu (residency permit). Žalovaný žalobcovu žádost vrátil jako nepřijatelnou, neboť žalobce považoval za držitele dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie, přičemž Česká republika učinila vůči Evropské komisi prohlášení o riziku vyčerpání kapacit, a byly tak naplněny podmínky nepřijatelnosti žádosti dle § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „lex Ukrajina“). [2] Žalobce se proti postupu žalovaného bránil žalobou u Městského soudu v Praze, který jí vyhověl. Rozsudkem označeným v záhlaví vyslovil nezákonnost zásahu žalovaného spočívajícího ve vrácení žalobcovy žádosti o udělení dočasné ochrany ze dne 10. 9. 2025, zakázal žalovanému pokračovat v porušování žalobcových práv a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti. Soud stručně zrekapituloval závěry dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu z období po přijetí rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 27. 2. 2025, C753/23, ve věci Krasiliva, která konstatovala nesoulad § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina s právem Evropské unie [konkrétně s prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. 3. 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí 2022/382“), doplněným o dohodu členských států o vyloučení aplikace čl. 11 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. 7. 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“)]. Nejvyšší správní soud dle městského soudu opakovaně vyložil, že z citovaných pramenů práva vyplývá státním příslušníkům Ukrajiny právo zvolit si hostitelský členský stát pro svůj pobyt plynoucí z dočasné ochrany, jakož i právo přemístit pobyt do jiného členského státu. [3] Dle městského soudu nebylo právo na přemístění pobytu v rámci Evropské unie popřeno ani odůvodněním nového prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025 o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 (dále jen „prováděcí rozhodnutí 2025/1460“), které dle hodnocení soudu žalovaný dezinterpretuje tím, že z něj dovozuje apriorní vyloučení práva přemístit pobyt osoby požívající dočasné ochrany do jiného členského státu. [4] Městský soud dále konstatoval, že nový vnitrostátní důvod pro vrácení žádosti obsažený nyní v § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina je sloučením a reformulací dosavadních důvodů dle písm. c) a d) téhož odstavce doplněným toliko o podmínku oznámení žalovaného Evropské komisi o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob (dále jen „oznámení o riziku vyčerpání kapacit“). Rovněž na tento důvod vrácení žádosti však lze dle městského soudu vztáhnout závěry dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu, k jejímuž překonání novelou lex Ukrajina (zákonem č. 314/2025 Sb.) nemohlo dojít z důvodu rozporu s unijním právem. Oznámení o riziku vyčerpání kapacit (§ 3 odst. 3 lex Ukrajina) se dle městského soudu blíží oznámení členského státu dle čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně (který však hovoří o překročení kapacit, nikoli o pouhém riziku jejich vyčerpání). Toto oznámení je politickým aktem, z něhož nelze dovozovat překonání závěrů dosavadní judikatury. Pro žadatele nemá takové oznámení členského státu žádné důsledky. [5] Žalovaný měl proto dle městského soudu nejprve postavit najisto, zda žalobce je, či není aktuálně držitelem oprávnění plynoucích z dočasné ochrany v Rumunsku, přičemž nemohl vycházet toliko z informačního systému Temporary Protection Platform. Pokud by snad žalobce dočasnou ochranou v Rumunsku stále disponoval, měl žalovaný ověřit, zda rumunské právo nespojuje její zánik s přiznáním v jiném státě [obdoba § 5 odst. 8 písm. b) lex Ukrajina]. Pokud by tomu tak nebylo, měl dále žalobce poučit o možnosti zneplatnit svoji případně stále existující dočasnou ochranu v Rumunsku. II. Kasační stížnost [6] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, v níž nejprve upozornil, že Nejvyšší správní soud by měl při rozhodování zvážit opětovné položení předběžné otázky SDEU s tím, že „všechny případy by měly být do té doby přerušeny“, a to jak u soudů, tak na úrovni správního orgánu. [7] K věci samé uvedl, že pokud by mělo existovat právo sekundárního pohybu, muselo by podle stěžovatele plynout přímo z textu směrnice o dočasné ochraně. Přímý účinek směrnice vyžaduje, aby bylo jasně, přesně a bezpodmínečně formulováno právo, které je jednotlivci garantováno. Takové ustanovení však ve směrnici chybí. Ani normativní text prováděcího rozhodnutí 2022/382 právo sekundárního pohybu neobsahuje. Naopak, pozdější prováděcí rozhodnutí 2025/1460 potvrzuje, že předchozí výklad nebyl správný. Stěžovatel zdůraznil, že v případě sekundárního pohybu se již nejedná o prchání z válečného konfliktu, ale o pouhé stěhování. [8] Ve vztahu k recitálům 4 a 6 odůvodnění prováděcího rozhodnutí 2025/1460 stěžovatel upozornil, že žádný z nich a ani rozsudek ve věci Krasiliva nepožadují asistenci orgánů členského státu ve vztahu k držiteli dočasné ochrany při „zrušení jeho dočasné ochrany“ v jiném členském státě. Podle stěžovatele výkladové pravidlo recitálu 6 tohoto odůvodnění poskytuje rovněž výklad recitálu 5, který se týká vyloučení čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Rada tím podle něj (1) dala najevo, že žádosti osob, které jsou oprávněny k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státu, by měly být bez dalšího zamítnuty, a (2) upřesnila význam dohody o neaplikování čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Stěžovatel je přesvědčen, že je stěžejní, jaký význam přikládají dohodě její účastníci, obzvlášť pokud byla schválena jednomyslně. [9] Stěžovatel má za to, že právo přestěhování v rámci Evropské unie náleží pouze jejím občanům, nikoli příslušníkům třetích zemí oprávněně pobývajícím na území některého z členských států. Rada nemůže prováděcím rozhodnutím rozšířit rozsah práv, která jsou osobám požívajícím dočasnou ochranu přiznána. Pokud tedy právo sekundárního pohybu neplyne přímo ze směrnice o dočasné ochraně, nelze je dovozovat z prováděcího rozhodnutí z roku 2022. V rozsudku ze dne 19. 12. 2024, C244/24 a C290/24, ve věci Kaduna, SDEU upozornil, že toto prováděcí rozhodnutí nemůže být v rozporu s uvedenou směrnicí ani ji toto rozhodnutí nemůže měnit. Jeho smyslem je pouze vyjasnit obsah konkrétních ustanovení směrnice a určit způsoby jejich provádění. [10] Podle stěžovatele je sporný dosavadní výklad Nejvyššího správního soudu, dle kterého učinilali jednou Česká republika spolu s ostatními státy prohlášení, je jím navždy vázána, ledaže by se s každým členským státem individuálně dohodla jinak. Článek 11 směrnice o dočasné ochraně je navíc podle stěžovatele irelevantní, protože druhotné pohyby neřeší. Stěžovatel odkázal rovněž na společné prohlášení Německa a České republiky, které podle něj interpretaci prováděcího rozhodnutí 2022/382 dále osvětluje. Stěžovatel proto nesouhlasí se závěrem městského soudu