7 Afs 183/2024 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 183/2024- 42 - text  7 Afs 183/2024 - 50 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Hipšra a soudců Faisala Husseiniho a Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: LESNÍ ŠKOLKA DOBEŠOV, s. r. o., se sídlem Dívčí Kopy 29, Dívčí Kopy, zastoupena Mgr. Danou Lasákovou, advokátkou se sídlem Vejrostova 953/6, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 2023, č. j. 41792/23/520011432711778, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 6. 2024, č. j. 63 Af 1/2024110, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Ve vztahu ke zdaňovacím obdobím let 2014 a 2015 proběhly u žalobkyně dvě daňové kontroly. První z nich proběhla v letech 2017 a 2018 a na jejím základě byl správcem daně žalobkyni za zdaňovací období roku 2014 stanoven základ daně ve výši 3 826 984 Kč a daň z příjmů právnických osob ve výši 726 940 Kč, za zdaňovací období roku 2015 byl žalobkyni stanoven základ daně ve výši 6 075 513 Kč a daň z příjmů právnických osob ve výši 1 154 250 Kč. Vady odvolání směřující proti těmto dodatečným platebním výměrům nebyly ve stanovené lhůtě tehdejším zástupcem žalobkyně, Ing. Oldřichem Mácou, odstraněny a odvolací řízení byla zastavena. [2] V roce 2019 převzala zastupování žalobkyně společnost DATASOFT CZ s.r.o. (dále jen „DATASOFT CZ“) a dne 23. 6. 2019 tato společnost za žalobkyni podala dodatečné daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období let 2014 (základ daně 352 657 Kč a daň ve výši 66 880 Kč) a 2015 (základ daně 242 674 Kč a daň ve výši 45 980 Kč). Dne 22. 10. 2019 podala žalobkyně za předmětná zdaňovací období další dodatečná daňová tvrzení, za rok 2014 základ daně ve výši 355 842 Kč a daň ve výši 67 450 Kč a za rok 2015 základ daně 138 009 Kč a daň ve výši 26 220 Kč. [3] Správce daně tedy u žalobkyně provedl druhou daňovou kontrolu ve vztahu ke zdaňovacím obdobím let 2014 a 2015. Na základě opakované daňové kontroly dospěl k závěru, že žalobkyně nepředložila důkazní prostředky, které by prokazovaly rozdíly plynoucí z přepracovaného účetnictví předloženého žalobkyní v rámci této opakované daňové kontroly. Z tohoto důvodu při opakované daňové kontrole správce daně vyšel z žalobkyní původně předloženého účetnictví a základ daně stanovil na základě dodatečných platebních výměrů z roku 2018. Správce daně tak doměřil žalobkyni za zdaňovací období roku 2014 daň z příjmů právnických osob nižší o částku 347 320 Kč a za zdaňovací období roku 2015 nižší o částku 181 640 Kč. [4] Proti dodatečným platebním výměrům podala žalobkyně odvolání, která žalovaný zamítl. [5] Následně se žalobkyně obrátila na Krajský soud v Českých Budějovicích, který zamítl její žalobu. [6] Úvodem svého rozsudku krajský soud dospěl k závěru, že nedošlo k prekluzi stanovení daně. Krajský soud odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které představuje § 38r odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „zákon o daních z příjmů“), speciální úpravu k § 148 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“), ohledně lhůty pro stanovení daně v případě možnosti uplatnění daňové ztráty. V daném případě se právě aplikovala právě lhůta pro stanovení daně vymezená § 38r odst. 2 zákona o daních z příjmů a s ohledem na konkrétní okolnosti k prekluzi stanovení daně v posuzovaném případě nedošlo. [7] Dále krajský soud konstatoval, že rozhodnutí žalovaného je dostatečně odůvodněno a dostálo požadavkům na jeho přezkoumatelnost, to i v rozsahu žalobní námitky týkající se nepoužitelnosti účetnictví předloženého v rámci první daňové kontroly. [8] Krajský soud se rovněž ztotožnil s postupem správce daně, který při stanovení daně nevycházel z přepracovaného účetnictví žalobkyně předloženého v rámci opakované daňové kontroly. Zde krajský soud odkázal na § 17 odst. 7 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví (dále jen „zákon o účetnictví“). Účetnictví žalobkyně za zdaňovací období roku 2014 bylo uzavřeno ke dni 1. 1. 2016 a za zdaňovací období roku 2015 ke dni 1. 1. 2017. Žalobkyně však při opakované daňové kontrole zahájené dne 22. 10. 2019 předložila správci daně účetnictví za účetní období let 2014 a 2015, které bylo obsahově odlišné od účetnictví předloženého během první daňové kontroly zahájené dne 27. 9. 2017. Šlo tedy bezpochyby o účetnictví, které bylo ze strany žalobkyně přepracováno po termínu plynoucím z výše citovaného § 17 odst. 7 zákona o účetnictví. [9] Podle krajského soudu navíc ani nešlo o žalobkyní uváděnou „rekonstrukci“ účetnictví, neboť pro takový postup nebyly splněny podmínky § 35 odst. 6 zákona o účetnictví. Právní zástupkyně žalobkyně zmínila zničení či ztrátu účetnictví žalobkyně poprvé až během ústního jednání ve věci, aniž by tuto skutečnost jakkoli dále doložila. Jednalo se tak o účetnictví, které vzniklo v důsledku protiprávního jednání žalobkyně (žalobkyně byla rozhodnutím správce daně ze dne 21. 9. 2020, č. j. 2010626/20/220560562304431, uznána vinnou z přestupku spočívajícího v porušení § 8 odst. 2 ve spojení s § 17 odst. 7 zákona o účetnictví), a tedy jej nebylo možné považovat za věrohodný důkazní prostředek osvědčující daňové tvrzení žalobkyně. Uvedené dodatečně vyhotovené účetnictví navíc vykazovalo významné rozdíly v aktivech, pasivech, výnosech, nákladech a výsledku hospodaření v porovnání s prvně předloženým účetnictvím, tyto rozdíly však nebyly žalobkyní zdůvodněny, a to ani k výzvě správce daně. [10] Byť tedy i krajský soud ve shodě se žalovaným uznal, že původní účetnictví žalobkyně předložené v rámci první daňové kontroly nebylo bezchybné, dospěl krajský soud k závěru, že z tohoto účetnictví bylo možné pro účely stanovení daně vycházet. Údaje v něm obsažené v naprosté většině odpovídaly údajům plynoucím z prvotně předložených účetních a daňových dokladů. Významná většina údajů původního účetnictví tak byla objektivně podložena, původní účetnictví žalobkyně proto nebylo správcem daně zpochybněno. Krajský soud tedy dospěl k závěru, že správcem daně identifikované nesrovnalosti týkající se původního účetnictví (žalobou zmiňované neevidování příjmů, výnosů a nákladů a absence inventarizace), nebyly takové intenzity, aby zatemnily obraz o hospodaření žalobkyně. [11] Důvodnou krajský soud neshledal ani námitku nepoužitelnosti původního účetnictví z důvodu nedostatku jeho autorizace žalobkyní, kdy šlo o účetní záznamy údajně předložené neznámou osobou, které nebyly podepsány. Žalobkyně uváděla, že k sestavování účetnictví ani k jeho podpisu nebyl oprávněn Ing. Máca, který účetnictví správci daně v rámci první daňové kontroly předložil, nýbrž společnost Daně Máca s.r.o. (dále jen „Daně Máca“). Podle krajského soudu však plné moci udělené žalobkyní Ing. Mácovi ho opravňovaly k předložení účetnictví žalobkyně v rámci daňové kontroly správci daně. Dále žalobkyně fakturami z let 2014 a 2015 podle krajského soudu doložila, že její účetnictví za tato zdaňovací období zpracovávala právě společnost Daně Máca. Krajský soud z veřejného rejstříku uvedené společnosti zjistil, že jejím jediným jednatelem a společníkem byl v rozhodném období právě Ing. Máca. Na základě těchto okolností dospěl krajský soud k závěru, že účetnictví za roky 2014 a 2015 zpracovala společnost Daně Máca a její jednatel – osoba žalobkyní zplnomocněná k úkonům v rámci daňové kontroly – byl oprávněn toto účetnictví v rámci daňové kontroly předložit. Krajský soud tedy nepřisvědčil tvrzením žalobkyně, že šlo o neautorizované účetní záznamy zpracované neznámou osobu. [12] Ze zákona o účetnictví a daňového řádu navíc podle krajského soudu vyplývá plná odpovědnost daňového subjektu za vedení účetnictví a přičitatelnost veškerých práv a povinností vzniklých ze zastoupení daňovému subjektu. Žalobkyně se tak nemohla zprostit své odpovědnosti s odkazem na pasivní přístup ze strany jí zmocněného daňového poradce. Jak navíc plyne z průběhu daňové kontroly, správce daně během ní jednal nejen s Ing. Mácou, ale též přímo s jediným jednatelem žalobkyně. Žalobkyně tak byla srozuměna s tím, že daňová kontrola probíhá a měla možnost její průběh ovlivnit. [13] Krajský soud se neztotožnil ani s tvrzením žalobkyně o dodatečném zpracování původně předloženého účetnictví. Zde krajský soud upozornil, že žalobkyně toto tvrzení především nijak nedoložila. Skutečnost, že účetní sestavy žalobkyně předložila během ústního jednání při první daňové kontrole dne 11. 10. 2017 sama o sobě neprokazuje, že až v této době bylo účetnictví zpracováno. Jak navíc plyne z printscreenů fotografií předložených žalovaným v rámci dupliky ze dne 11. 6. 2024, účetnictví předložené Ing. Mácou bylo zpracováno minimálně k datu 10. 6. 2015. Podstatné podle krajského soudu bylo, že údaje v tomto účetnictví uvedené byly osvědčeny účet