8 As 264/2023 — Nejvyšší správní soud

8 As 264/2023- 88 - text  8 As 264/2023-95 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Milana Podhrázkého a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: Mgr. L. S., proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 118/16, Praha 1, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalované spočívajícím v neumožnění žalobci složení advokátního slibu a v jeho nezapsání do seznamu advokátů, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2023, čj. 18 A 84/2022-167, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2023, čj. 18 A 84/2022-167, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Předmětem sporu je splnění podmínky bezúhonnosti žalobce dle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Nejvyšší správní soud se však zabýval především tvrzenou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku. Ačkoliv se městský soud s převážnou většinou stěžejních námitek žalobce poměrně podrobně zabýval, odůvodnění napadeného rozsudku se ani implicitně nevypořádává se všemi jeho námitkami. Tyto námitky jsou přitom takové povahy, že mohou mít vliv na výsledek řízení. Ve své argumentaci si také částečně protiřečil, popř. se jeho vypořádání minulo s žalobní námitkou. Zejména proto Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil. [2] Česká advokátní komora vyškrtla žalobce ze seznamu advokátů, jelikož žalobce při zápisu podle žalované nesplňoval podmínku bezúhonnosti dle § 5 odst. 1 písm. d) zákona o advokacii. To proto, že dle ní byl žalobce odsouzen v Rakousku, což jí v čestném prohlášení zamlčel. Žalobce po vyškrtnutí zaslal žalované opětovnou žádost o umožnění složení advokátního slibu v termínu 7. 9. 2022. Ta mu nezaslala pozvánku ani jinou písemnost ohledně složení slibu v uvedeném termínu. Až po telefonické žádosti mu zaslala e-mailovou zprávou o tom, že v seznamu slibujících na den 7. 9. 2022 není. Dále uvedla, že další postup není v kompetenci odboru matriky České advokátní komory. [3] Žalobce proto podal zásahovou žalobu k Městskému soudu v Praze, protože považoval tento postup žalované za nezákonný. Navrhl, aby městský soud rozhodl tak, že uloží žalované povinnost zapsat jej do seznamu advokátů a umožní žalobci složení advokátního slibu. Městský soud shora označeným rozsudkem žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že žalovaná nepochybila, pokud žalobci neumožnila složení slibu a odmítla jej zapsat do seznamu advokátů. Z dokazování vyplynulo, že žalobce spáchal drogový trestný čin, za který byl v Rakousku odsouzen. Své odsouzení však zamlčel v čestném prohlášení a popíral jej i v řízení před městským soudem. Aktuální výpisy a náhled do opisu z rejstříků trestů žádné informace o odsouzení neobsahují, jelikož to již není evidované, s ohledem na žádost rakouských orgánů o vymazání tohoto údaje. To však neprokazuje, že odsouzený nebyl. Odsouzení bylo zřejmě zahlazené. Rozhodné pro posouzení není samotné odsouzení, ale to, že jej žalobce zatajil v čestném prohlášení a stále jej popírá. Beztrestnost je totiž pouze jednou podmnožinou bezúhonnosti. Městský soud se neztotožnil ani s námitkou nerovného přístupu k žalobci ze strany žalované. Žalobcem zmíněná rozhodnutí neprokazují nerovný přístup žalované. Týkají se totiž jiného druhu řízení a liší se také skutkově. Městský soud proto dospěl k závěru, že žalobce nesplňuje podmínku bezúhonnosti dle § 5 odst. 1 písm. d) zákona o advokacii. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [4] Žalobce (dále „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností. Jeho námitky lze rozdělit do několika okruhů. V prvním okruhu namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Především tvrdí, že z rozsudku není zřejmé, zda a v jaké míře městský soud považoval údajné odsouzení za významné pro posouzení jeho bezúhonnosti. Není mu zřejmé ani to, na základě jakých důkazů dospěl k závěru o jeho odsouzení. V různých částech kasační stížnosti namítá, že se městský soud nevypořádal s jeho argumentací. Městský soud dle něj opomněl jeho argumentaci týkající se zejména tvrzení o nesprávném záznamu v opisu z evidence rejstříku trestů, neboť nemohl předložit listiny související s trestním stíháním, jelikož se rozhodnutí o nezahájení trestního stíhání nevydává. Nevypořádal se ani s argumentací týkající se nepoužitelnosti jednotlivých důkazů a s tím, že se nedopustil přestupku při zamlčení odsouzení před žalovanou, že žalovaná vytvořila několik důvodů pro jeho nezapsání do seznamu advokátů plynoucí z jediné okolnosti (jeho odsouzení), s rozhodovací praxí žalované a aktuální beztrestností (zahlazením odsouzení). Dále tvrdí, že městský soud nevysvětlil, proč se liší rozhodnutí, na která poukázal, od nyní posuzované věci. Za nesrozumitelné považuje také to, že městský soud v bodech 76 až 79 napadeného rozsudku uvedl, že čestné prohlášení ze dne 3. 4. 2019 nemuselo být vědomě lživé a zároveň jej shledal problematickým, jelikož jej měl učinit až poté, co byl odsouzen. [5] Stěžovatel dále sporuje věcnou správnost závěrů městského soudu. Tvrdí, že se nikdy trestného činu nedopustil, což doložil výpisy z evidencí rejstříků trestů v ČR a v Rakousku. Městský soud nedisponoval odsuzujícím trestním rozsudkem. Nebylo s ním vedeno ani kárné řízení. Městský soud dle stěžovatele nesprávně posoudil, koho tížilo důkazní břemeno. Jeho závěr o tom, že důkazní břemeno tížilo stěžovatele, je v rozporu s rozsudkem NSS ze dne 6. 9. 2021, čj. 5 As 462/2019-35, č. 4257/2021 Sb. NSS. Důkazy předložené žalovanou jsou nezákonné, a proto procesně nepoužitelné. Jsou v nich navíc zachyceny citlivé osobní údaje. Přípis Rejstříku trestů nepotvrzuje, že by nebyl bezúhonný. Navíc k němu nelze přihlížet. Tento orgán totiž nemůže hodnotit správnost údajů poskytnutých z jiných zemí. Ani městský soud nebyl oprávněn si od Rejstříku trestů vyžádat jejich stanovisko. Poskytování údajů z úschovny dokumentace dle § 16c odst. 2 zákona č. 269/1994 Sb., o rejstříku trestů a evidenci přestupků, shledává zjevně protiústavní, jelikož porušuje jeho základní práva. Tato úprava je navíc v rozporu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů), a zákonem č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů. Městský soud zároveň nesprávně kvalifikoval opis z evidence rejstříku trestů jako soukromou listinu. Jedná se však o listinu veřejnou. [6] Stěžovatel dále namítá, že beztrestnost není jednou z rovin stavovské bezúhonnosti. Pokud byl trestný čin již zahlazený, nemohl představovat překážku zápisu. Stěžovatel městskému soudu vytýká také to, že za překážku bránící jeho zápisu do seznamu advokátů považoval i jeho jednání v soudním řízení. To mu však žalovaná k tíži nekladla. Městský soud si tedy domýšlel důvody představující překážky zápisu. O údajném trestném činu vůbec nevěděl. Nemohl se tak dopustit přestupku spočívajícího v uvedení nesprávných údajů v čestných prohlášení. Zahlazené odsouzení navíc není povinen kdekoliv uvádět. Tvrzená trestná činnost nadto ani nesouvisela s výkonem advokacie. Městský soud měl při hodnocení bezúhonnosti zohlednit jednání advokátů v kárných věcech, na které v řízení poukázal. Jejich protiprávní jednání souviselo s výkonem advokacie, nebylo zahlazené a bylo závažnější než jednání stěžovatele. Přesto je žalovaná ze seznamu advokátů nevyškrtla. Vyškrtnutí advokáta a nezapsání advokáta do seznamu je nutné posuzovat zcela shodně. Stěžovatelem odkazované případy lze považovat za ustálenou rozhodovací praxi, jelikož se jedná o jediná rozhodnutí žalované v těchto věcech. Rozhodné není ani to, že tato rozhodnutí byla staršího data, jelikož jsou stále platná a závazná. Stěžovatel se neztotožňuje ani s tím, že je rozdíl mezi neoznámením trestního stíhání a jeho zamlčením. Žalovaná po něm vyžadovala doložení mnohem více podkladů než po ostatních uchazečích o zápis do seznamu advokátů. Městský soud bez důkazů rozhodl v jeho neprospěch o tom, že nespáchal bagatelní trestný čin. Nebyl ani vyzván k tomu, aby k předložil podrobnosti svého odsouzení. [7] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že městský soud podrobně a srozumitelně zdůvodnil proč žalobu zamítl. Stěžovatel vytrhává jednotlivé věty napadeného rozsudku z kontextu a opakovaně se odkazuje na rozsudek městského soudu, který však Nejvyšší správní soud zrušil rozsudkem ze dne 2. 2. 2024, čj. 6 As 275/2023-19, č. 4651/2025 Sb. NSS. Ten vyvrací podstatnou část argumentace stěžovatele. Stěžovatel ani v kasační nevysvětlil, jak dopadlo trestní řízení v Rakousku. Jeho tvrzení, že se nedopustil trestného činu, jsou v rozporu s provedenými důkazy. Městský soud jednoznačně vysvětlil, z jakých důvodů jsou důkazy předložené žalovanou věrohodné. Při možném pozastavení výkonu činnosti se bere v potaz možné ohrožení důvěry v řád