1 As 194/2025 — Nejvyšší správní soud

1 As 194/2025- 101 - text  1 As 194/2025 - 105 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ivo Pospíšila, soudkyně Sylvy Šiškeové a soudce Petra Pospíšila v právní věci žalobkyně: Mgr. Bc. Ing. B. J., zastoupené JUDr. Martinem Hostinským, advokátem se sídlem Tišnovská 67, Brno, proti žalovanému: policejní prezident Policie České republiky, se sídlem Strojnická 27, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 3. 2023, č. j. PPR4988621/ČJ2022990131, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2025, č. j. 9 Ad 6/2023  248, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti v celkové výši 7 830 Kč k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Martina Hostinského, advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] V projednávané věci se Nejvyšší správní soud zabýval zákonností postupu psychologa psychologického pracoviště bezpečnostního sboru při vydání závěru o osobnostní způsobilosti příslušníka a jeho přezkoumání [§ 79 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“)], a dále také otázkou, zda může být závěr psychologa v této věci podkladem pro rozhodnutí o propuštění žalobkyně ze služebního poměru [§ 42 odst. 1 písm. j) tamtéž]. [2] Ředitel Krajského ředitelství Policie hlavního města Prahy prvostupňovým (a navazujícím opravným) rozhodnutím žalobkyni propustil ze služebního poměru, neboť podle posudku psychologa pozbyla osobnostní způsobilost k výkonu služby [§ 42 odst. 1 písm. j) zákona o služebním poměru]. Podle závěru vedoucího psychologa (plk. V. V.), jenž následně potvrdila také určená psycholožka, nesplňuje žalobkyně osobnostní charakteristiky, které jsou předpokladem pro výkon služby v bezpečnostním sboru, jelikož není emočně stabilní, bez nedostačivosti v oblasti poznávacích procesů a bez znaků nežádoucí agresivity [§ 1 písm. b), g) a i) vyhlášky č. 487/2004 Sb. (dále jen vyhláška o osobnostní způsobilosti“)]. Žalobkyně proto není osobnostně způsobilá k výkonu služby. Žalobkynino odvolání žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. [3] Žalobkyně proti němu brojila žalobou, které městský soud napadeným rozsudkem vyhověl a rozhodnutí žalovaného zrušil. Uvedl, že závěr psychologa (potvrzený závěrem určené psycholožky) sice není nicotný (bod 102 napadeného rozsudku), ale nemůže být podkladem pro rozhodnutí o propuštění žalobkyně ze služebního poměru. V obou stupních totiž rozhodoval shodný orgán, tedy tentýž vedoucí psycholog (body 107 až 112 tamtéž), žalobkyni nebyly při testování vytvořeny adekvátní podmínky (bod 115 tamtéž) a taktéž závěr psychologa nenaplňuje požadavek úplnosti a přesvědčivosti (body 113 a 116 až 122 tamtéž). Psycholog se nevypořádal především s podklady předloženými a označenými žalobkyní v jejich kontextu (body 116 až 118 tamtéž) a se závěrem policejní psycholožky z roku 2015 a psychologickým a psychiatrickým vyšetřením žalobkyně z roku 2020, které docházejí k odlišným závěrům než vedoucí psycholog (body 119 až 123 tamtéž). II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně [4] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, v níž navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. [5] Stěžovatel se vymezil proti závěru městského soudu o tom, že psychologické posouzení v obou stupních provedla táž osoba. Soud nesprávně aplikoval nepřiléhavou judikaturu (rozsudek NSS ze dne 21. 6. 2013, č. j. 6 Ads 19/2013  35), v níž oproti nynějšímu případu služební orgán příslušníkovi bezpečnostního sboru vůbec nesdělil, kterou osobnostní charakteristiku nesplňuje, a na niž navazovala novela vyhlášky č. 487/2004 Sb., o osobnostní způsobilosti (dále jen „vyhláška o osobnostní způsobilosti“). Stěžovatel dále zdůraznil, že při psychologickém vyšetření nemá příslušník tolik práv jako v řízení ve věcech služebního poměru. Nelze tak přihlížet k zájmům ani jedné strany. [6] Proces zjišťování osobnostní způsobilosti byl podle něj v souladu s právními předpisy (§ 79 odst. 2 zákona o služebním poměru a § 6 odst. 1 a odst. 2 vyhlášky o osobnostní způsobilosti), pokynem policejního prezidenta [č. 231/2016, o psychologických službách (dále jen „pokyn policejního prezidenta“)] a dohodou o spolupráci v oblasti poskytování psychologických služeb uzavřenou mezi Policií ČR, Hasičským záchranným sborem, Vězeňskou službou, Celní správou a Generální inspekcí bezpečnostních sborů. Skutečnost, že závěr vedoucího psychologa vydala určená psycholožka pod hlavičkou oddělení vedoucího psychologa, s razítkem vedoucího psychologa a nazvala jej „závěr vedoucího psychologa“, je logickým důsledkem aplikace § 6 vyhlášky o osobnostní způsobilosti. Určený psycholog má stejná oprávnění jako vedoucí psycholog. Zákon o služebním poměru stricto sensu nestanoví, že přezkumné řízení může provést jen vedoucí psycholog. Není ani pravdou, že plk. V. sestavoval komisi. Stěžovatel připomněl, že určená psycholožka a komise zahrnovaly odlišné osoby od plk. V., který se na přezkumném řízení nepodílel. [7] Stěžovatel dále podotknul, že důsledkem uplatnění právního názoru městského soudu je zrušení napadeného rozhodnutí, a tedy nezákonný stav, neboť policie bude nucena mít ve svých řadách osobu, která nesplňuje podmínku k přijetí do služebního poměru. Městský soud se nezabýval otázkou, ke kterému okamžiku má nyní psycholog zjišťovat osobnostní způsobilost žalobkyně. [8] Dalším okruhem námitek stěžovatel brojí proti tomu, že by měl být závěr psychologa „nepřezkoumatelný“. Rozsudek č. j. 6 Ads 19/2013  35, který městský soud cituje jako východisko tohoto posouzení, vydal Nejvyšší správní soud v době, kdy závěry psychologů neobsahovaly prakticky žádné odůvodnění. Stěžovatel má za to, že jak závěr psychologa, tak závěr určené psycholožky jsou „nadmíru precizně odůvodněny“ a netrpí vadami. Městský soud podle něj nekonkretizoval, které ustanovení zákona o služebním poměru plk. V. porušil, jestliže podle soudu nedbal osobní situace žalobkyně a vytvořil pro ni složitější podmínky, než ve kterých se sama nacházela. Městský soud „nekriticky přijal“ tvrzení žalobkyně, že nedala souhlas s přítomností třetích osob, ačkoli plk. V. u soudu uvedl, že ústní souhlas udělila. S náplní práce žalobkyně byla spojena značná psychická námaha, a tak je „stěží uvěřitelné“, že účast třetích osob mohla být pro ni „traumatizující“. Žalobkyně se ze zkoumání osobnostní způsobilosti nikdy neomluvila z důvodu, že by jej nemohla vůbec absolvovat, pouze poukázala na to, že z důvodu složité osobní situace může být její výkonnost ovlivněna. [9] Jako „absolutně nepravdivý“ považuje stěžovatel závěr městského soudu, že některé podklady obsahovaly popis jednání žalobkyně jinou osobou; jednalo se naopak o „autentické projevy“ žalobkyně vůči nadřízeným. Tyto podklady přitom souvisejí s plněním služebních povinností žalobkyně, neboť příslušníkům vyplývají povinnosti mj. ze zákona o služebním poměru (např. respektování principu subordinace, předcházení škodám atd.). Plk. V. poskytlo dostatečný kontext věci sociometrické šetření na pracovišti, k němuž městský soud vůbec nepřihlédl. [10] Stěžovatel nesouhlasí ani s posouzením, které městský soud provedl ve vztahu k porovnání závěru psychologa se závěrem psycholožky z roku 2015 a s odborným stanoviskem Ústřední vojenské nemocnice v rámci psychologického a psychiatrického vyšetření. Má za to, že se plk. V. s předchozím posudkem dostatečně vypořádal. Stejný „laický pohled (z hlediska psychologické odbornosti) městského soudu“ se podle stěžovatele projevil také v tom, že „nepřípustně bagatelizoval“ účel zpracování odborného stanoviska. Tím byla potřeba hodnotit zdravotní stav žalobkyně pro posudek o bolestném a ztížení společenského uplatnění a pro stanovení její zdravotní způsobilosti po dočasné neschopnosti ke službě ukončené v roce 2020. Jako „absurdní“ považuje stěžovatel úvahu soudu o tom, že plk. V. věděl o skutečnosti, že žalobkyně podstoupila psychologické a psychiatrické vyšetření. [11] Stěžovatel také namítá, že některé části odůvodnění napadeného rozsudku jsou vnitřně rozporné. [12] Žalobkyně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti zdůraznila, že městský soud se neomezil pouze na identifikaci jednotlivých dílčích procesních pochybení, jak se podle ní snaží tvrdit stěžovatel. Provedl naopak komplexní materiální přezkum celého procesu zjišťování osobnostní způsobilosti a posuzoval, zda stěžovatel tento proces v jejím případě nezneužil k jinému účelu, než zákon předpokládá. [13] Opakované zjišťování osobnostní způsobilosti či zjištění způsobilosti ke službě nemělo být vůbec zahájeno, neboť k němu neexistoval legitimní důvod. Z dokazování vyplynulo, že důvodem byl dl