10 Afs 66/2026 – Nejvyšší správní soud

10 Afs 66/2026- 45 - text  10 Afs 66/2026 - 48 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Ondřeje Mrákoty ve věci žalobkyně: Global Army s.r.o., Machuldova 578/19, Praha 4, zastoupené advokátem JUDr. Ing. Šimonem Petákem, Ph.D., LL.M., Revoluční 1003/3, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 4. 2025, č. j. 10839/25/5300-21442-713501, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2026, čj. 15 Af 14/2025-45, takto: I. Kasační stížnost s e z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Popis věci a průběh předchozího řízení [1] Finanční úřad pro hlavní město Prahu (správce daně) doměřil žalobkyni daň z přidané hodnoty (DPH) za zdaňovací období říjen až prosinec 2019 a současně jí stanovil povinnost uhradit penále. K doměření DPH přistoupil proto, že žalobkyně neprokázala uskutečnění deklarovaných přijatých zdanitelných plnění spočívajících ve správě webových stránek a copywritingu od společnosti Empezar, s. r. o. (Empezar). Správce daně dále v rámci daňové kontroly uzavřel, že žalobkyně neprokázala ani to, že od této společnosti přijala deklarovaná plnění spočívající v poskytnutí inzertní strany v časopise STORY a ve výrobě reklamy; současně nebylo zjištěno, že by tato plnění přijala od jiného dodavatele v postavení plátce DPH. Proti platebním výměrům podala žalobkyně odvolání, které žalovaný zamítl. Následně neuspěla ani se žalobou proti rozhodnutí žalovaného, kterou městský soud zamítl nyní napadeným rozsudkem. 2. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [2] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost z důvodů, které podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. [3] Stěžovatelka považuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, neboť se městský soud nevypořádal s podstatnou částí žalobní argumentace a současně se v potřebném rozsahu nezabýval skutkovými okolnostmi rozhodnými pro posouzení věci. Stěžovatelka v žalobě namítala, že: správce daně ignoroval relevantní svědectví a důkazní prostředky a při hodnocení věci nerespektoval běžnou obchodní praxi a kontext provedených transakcí. Městský soud prý podstatnou část těchto námitek odmítl jako nekonkrétní a nedostatečně nespecifikované, aniž by se jimi zabýval. Takové odůvodnění považuje stěžovatelka za nedostatečné. Stěžovatelka v žalobě vymezila důvody nezákonnosti rozhodnutí správních orgánů dostatečně konkrétně. Podrobnosti neuváděla, neboť nechtěla opakovat skutečnosti známé ze správního spisu. Městský soud měl proto žalobu posuzovat podle jejího skutečného obsahu ve spojení se správním spisem, nikoli formalisticky požadovat úplnou reprodukci všech skutkových okolností přímo v jejím textu. [4] Nepřezkoumatelnost rozsudku stěžovatelka spatřuje rovněž v selektivním hodnocení důkazů. Městský soud převzal pouze část výpovědi P. V., avšak nevypořádal se s dalšími částmi jeho výpovědi, z nichž plyne, že zakázky zprostředkovávala a reklamu zajišťovala společnost Empezar. Obdobně městský soud opomenul i výpověď M. Z.. Městský soud tak nehodnotil důkazy v jejich vzájemných souvislostech, ale vybral pouze ty skutečnosti, které podporovaly závěry správních orgánů. [5] Stěžovatelka dále namítá nesprávné právní posouzení. Po celou dobu daňového řízení totiž tvrdila, že jednala se společností Empezar, resp. s osobami vystupujícími jejím jménem. Nebyla-li by tedy skutečným dodavatelem plnění tato společnost, muselo by jít o osoby, které se za ni vydávaly. Podle stěžovatelky správce daně i městský soud nesprávně posoudili věc pouze jako otázku neunesení důkazního břemene stran přijetí zdanitelných plnění. Ve skutečnosti správce daně vycházel z poznatků o zapojení společnosti Empezar do podvodného řetězce a z dalších okolností typických pro podvod na DPH. Správce daně však měl z úřední povinnosti aplikovat postup a kritéria vyplývající z judikatury SDEU charakteristické pro daňový podvod, tedy zkoumat existenci podvodu a zejména vědomost stěžovatelky o něm a skutečnost, zda přijala opatření k jeho zabránění. Správce daně tyto skutečnosti neprokazoval, avšak použil je v neprospěch stěžovatelky při posouzení nároku na odpočet DPH. Tím na ni nepřípustně přenesl důsledky vlastních ex post zjištění o dodavateli, která jí v době uskutečnění plnění nebyla a ani nemohla být známa. Tímto postupem byla stěžovatelce odňata možnost vyjádřit se k tomu, jaká opatření přijala, a nemohla uplatnit plnou procesní obranu založenou na její dobré víře v okolnosti, které jí byly (a mohly být) objektivně známy v době uskutečnění zdanitelných plnění. Městský soud pochybil, odmítl-li tuto námitku pouhým konstatováním, že věc nebyla posuzována jako daňový podvod. [6] Stěžovatelka dále namítá, že na ni správce daně kladl nepřiměřeně přísné a formalistické požadavky při prokazování uskutečnění zdanitelných plnění. Za rozhodné skutečnosti správce daně považoval zejména: absenci podrobného popisu prací; neexistenci písemné smlouvy; chybějící detailní výkazy činností či skutečnost, že část plateb proběhla v hotovosti nebo po splatnosti. Tyto okolnosti prý však samy o sobě neprokazují neexistenci plnění a zákon je nestanoví jako podmínku pro uznání nároku na odpočet. Jedná se pouze o hodnotící úsudek správce daně o tom, jak má vypadat typický podnikatelský vztah. [7] Obdobně stěžovatelka považuje za nesprávné, že správce daně zpochybnil věrohodnost plnění kvůli hotovostní úhradě a drobnému prodlení s platbou. Hotovostní platba ani opožděná úhrada bez vymáhání zanedbatelného úroku z prodlení prý totiž nepředstavují indicii fikce obchodního vztahu, nýbrž běžné okolnosti obchodního styku. Jde-li o reklamu v časopise STORY, správce daně i městský soud nesprávně uzavřeli, že plnění nemohla dodat společnost Empezar. Z provedených důkazů totiž plyne účast více osob a subjektů v navazujícím dodavatelském řetězci. Skutečnost, že konkrétní osoba reklamu osobně nevyráběla ani přímo neobjednávala, sama o sobě nevylučuje, že společnost Empezar vystupovala jako dodavatel či mezičlánek. Městský soud tak bez kritického přezkumu převzal skutkové i právní závěry správce daně a zatížil tak svůj rozsudek vadou nesprávného právního posouzení i nedostatečně zjištěného skutkového stavu. [8] Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá rovněž vady řízení spočívající v tom, že daňové řízení i navazující soudní přezkum byly zatíženy nedostatečně zjištěným skutkovým stavem. Správce daně neprovedl jí navržené důkazy, zejména výslech zaměstnanců společnosti VLTAVA LABE MEDIA, kteří mohli objasnit způsob objednávání reklamy; okruh osob jednajících za jednotlivé subjekty i obvyklost vícečlánkového modelu zajištění reklamy prostřednictvím mediálních agentur. Přesto správní orgány uzavřely, že řetězec plnění končil u společnosti Hemimont a účast společnosti Empezar nebyla prokázána. [9] Stěžovatelka konečně uvádí, že správní orgány nedostatečně zohlednily plnou moc udělenou P. V. a obsah jeho svědecké výpovědi, z níž plyne, že vystupoval za společnost Empezar a zprostředkovával pro stěžovatelku reklamní zakázky včetně inzerce v časopisu STORY. Správce daně i městský soud vycházeli pouze z těch částí jeho výpovědi, které podporovaly závěr o neunesení důkazního břemene, a opomenuli její další obsah. Stěžovatelce nebyla dána reálná možnost prokázat, jakým konkrétním způsobem bylo plnění realizováno a jakou roli v něm sehrál deklarovaný dodavatel. Žalovaný své pochybnosti založil na formalistických a nedostatečně podložených úvahách a přičetl jí neunesení důkazního břemene, aniž předtím provedl navržené důkazy nebo přesvědčivě vysvětlil jejich nadbytečnost. Tím zatížil řízení vadou mající vliv na zákonnost rozhodnutí. [10] Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout a k jednotlivým námitkám především uvedl, že z pěti žalobních bodů byl obsahově konkrétní pouze jediný. V něm stěžovatelka namítala nesprávné právní posouzení věci. Stěžovatelka tvrdila, že byla stran přijetí plnění od plátce DPH v dobré víře, což správní orgány nevyvrátily. Tento žalobní bod však městský soud shledal nedůvodným. Zbývající čtyři žalobní body soud označil za nekonkrétní, neboť z nich nebylo patrné, z jakých skutkových a právních důvodů považuje stěžovatelka napadené rozhodnutí za nezákonné či nicotné; tyto body proto nebyly způsobilé soudního přezkumu. Orgány finanční správy nebyly povinny zabývat se existencí podvodu na DPH z úřední povinnosti, neboť podle judikatury NSS lze otázku zapojení daňového subjektu do podvodu řešit až poté, co daňový subjekt prokáže splnění formálních a hmotněprávních podmínek pro vznik nároku na odpočet DPH. Městský soud proto nepochybil, když argumentaci stěžovatelky založenou na dobré víře označil za nedůvodnou. [11] Dále ž