21 Afs 107/2025 – Nejvyšší správní soud

21 Afs 107/2025- 37 - text  21 Afs 107/2025 - 43 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Faisala Husseiniho a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: Deltasys, s. r. o., se sídlem Loosova 355/12, Brno, zastoupená Mgr. Michalou Tůmovou, advokátkou se sídlem Purkyňova 3091/97c, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2025, č. j. 31 Af 25/2023  70, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Finanční úřad pro Jihomoravský kraj doměřil žalobkyni dodatečným platebním výměrem ze dne 6. 6. 2019, č. j. 3185985/19/300352523711216 (dále jen „dodatečný platební výměr“), daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 ve výši 1 708 100 Kč. Zároveň žalobkyni stanovil povinnost uhradit penále ve výši 341 620 Kč. Důvodem bylo zvýšení základu daně o výnosy za přijatou náhradu škody od společnosti ONE Develop, s. r. o. (dále jen „ONE Develop“), neprokázaný náklad za nákup služeb od dodavatele M. L. a o neprokázané, resp. daňově neuznatelné náklady na nákup služeb od dodavatelů IML spol. s r. o. (dále jen „IML“) a Ing. R. P. Odvolání žalobkyně žalovaný rozhodnutím ze dne 21. 2. 2020, č. j. 6948/20/520011432807689 (dále jen „první rozhodnutí žalovaného“), zamítl a dodatečný platební výměr potvrdil. [2] Proti prvnímu rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), který ji zamítl rozsudkem ze dne 22. 6. 2021, č. j. 31 Af 26/2020  65 (dále také jen „první rozsudek krajského soudu“). Následně žalobkyně proti tomuto rozsudku podala kasační stížnost, které Nejvyšší správní soud vyhověl a rozsudkem ze dne 20. 4. 2022, č. j. 4 Afs 270/2021  105 (dále jen „zrušující rozsudek“), zrušil první rozsudek krajského soudu i první rozhodnutí žalovaného a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud konstatoval, že závěry žalovaného ani krajského soudu neodpovídaly skutkovým okolnostem případu, resp. neměly dostatečnou oporu ve shromážděném spisovém materiálu. Nejvyšší správní soud tedy zavázal žalovaného k doplnění skutkových zjištění, aby mohl učinit spolehlivý závěr o tom, zda žalobkyně unesla důkazní břemeno ohledně prokázání uskutečnění deklarovaných služeb od dodavatele M. L., a zda měly být případné s tím spojené kurzové rozdíly zahrnuty do základu daně. [3] V dalším řízení žalovaný rozhodnutím ze dne 5. 5. 2023, č. j. 15097/23/520011431713246 (dále jen „rozhodnutí žalovaného“), uznal náklady žalobkyně vynaložené za služby poskytnuté dodavatelem M. L. jako daňově účinné a změnil proto dodatečný platební výměr tak, že snížil výši doměřené daně na 1 020 870 Kč a výši penále na 204 174 Kč. Ve vztahu ke všem nerealizovaným kurzovým rozdílům (kurzové rozdíly spojené s plněním od dodavatele M. L. byly dle zjištění žalovaného realizovanými kurzovými rozdíly) žalovaný neprovedl zvýšení základu daně, jak nově požadovala žalobkyně. [4] Rovněž proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 5. 2023 podala žalobkyně žalobu ke krajskému soudu. Ten ji rozsudkem ze dne 30. 4. 2025, č. j. 31 Af 25/2023  70 (dále také jen „napadený rozsudek“), zamítl. V něm přitom identifikoval tři okruhy žalobních námitek. Žalobkyně tak rozporovala: a) zvýšení zdanitelných příjmů o částku 5 040 000 Kč přijatou od společnosti ONE Develop z titulu náhrady škody; b) neuznání nákladů na nákup služeb od dodavatelů IML a Ing. R. P. jako daňově účinných; c) nezvýšení základu daně o nerealizované kurzové ztráty. [5] V úvodu napadeného rozsudku krajský soud připomněl, že věc s ohledem na svůj první rozsudek a jeho následné zrušení Nejvyšším správním soudem posuzuje opakovaně. V rámci opakovaného posouzení již není prostor pro opětovné posuzování týchž otázek a polemiku s dřívějším právním názorem, který byl potvrzen i ve zrušujícím rozsudku. Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku závazně a v úplnosti posoudil otázky: a) zákonnosti zvýšení zdanitelných příjmů o částku 5 040 000 Kč přijatou od společnosti ONE Develop z titulu náhrady škody (s přihlédnutím k důvodům, které žalobkyně uváděla v žalobě proti prvnímu rozhodnutí žalovaného); b) zákonnost neprovedení výslechu účetní žalobkyně, M. R.; c) zákonnost neprovedení výslechu jednatelky společnosti IML, Ivy Hlaváčové, a Ing. R. P. Krajský soud proto v těchto otázkách plně vyšel ze svých původních závěrů a závěrů Nejvyššího správního soudu. [6] Odkazem na zrušující rozsudek krajský soud vypořádal především námitky týkající se zákonnosti zvýšení zdanitelných příjmů o částku 5 040 000 Kč z titulu náhrady škody. K této otázce již Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku konstatoval, že skutkový stav daňové orgány zjistily dostatečně, přičemž v takové situaci by již výslech účetní žalobkyně, M. R., nemohl přinést žádná pro věc relevantní zjištění. Bylo prokázáno, že ke dni 31. 12. 2013 předmětná pohledávka existovala a žalobkyně měla povinnost ji ve svém účetnictví vést jako výnos. Krajský soud navíc upozornil, že žalobkyně v rámci své argumentace neuváděla žádné konkrétní tvrzení o důvodu odúčtování pohledávky. Její tvrzení o hypotetické nejistotě pohledávky bylo zcela obecné, bez uvedení konkrétní objektivní skutečnosti, z níž by vyplývalo, že by pohledávka byla ke dni 31. 12. 2013 nejistá. [7] Krajský soud v této souvislosti nepřisvědčil ani nové skutkové verzi žalobkyně, kterou žalobkyně uplatnila ve „druhém“ kole daňového řízení po zrušení prvního rozhodnutí žalovaného Nejvyšším správním soudem. Dle ní byla v náhradě škody zahrnuta smluvní pokuta ve výši 1 000 000 Kč, a tudíž zdaněna měla být jen částka odpovídající náhradě škody ve výši 4 040 000 Kč. Dle žalobkyně měl žalovaný snížit základ daně z příjmů právnických osob pro rok 2013 o pohledávku ze smluvní pokuty, a to dle § 23 odst. 3 písm. b) bod 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v relevantním znění (dále jen „zákon o daních z příjmů“). Povinnost uhradit částku 5 040 000 Kč byla totiž sjednána v rámci smíru, který byl schválen usnesením Městského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2013, č. j. 54 C 122/2012  115 (dále jen „usnesení o schválení smíru“). Smír zahrnutý do výroku tohoto usnesení výslovně uváděl, že společnost ONE Develop je povinna uhradit uvedenou částku žalobkyni „z titulu náhrady škody“. Dnem právní moci usnesení o schválení smíru tak vznikla pohledávka žalobkyně z titulu náhrady škody, která byla určena částkou 5 040 000 Kč. Znění usnesení o schválení smíru podle krajského soudu zcela vylučovalo, že by součástí náhrady škody mohla být smluvní pokuta ve výši 1 000 000 Kč. Náhrada škody a smluvní pokuta jsou totiž samostatnými právními tituly, na čemž nemůže nic změnit to, že fakticky smluvní pokuta plní funkci jakési paušalizované náhrady škody. Žalobkyně tak své tvrzení dle krajského soudu nejenže neprokázala, ale ani prokázat nemohla. Předložila a navrhla pouze důkazy, které existenci jí tvrzené skutečnosti nasvědčovat nemohou. Výpověď bývalého jednatele společnosti ONE Develop Pavla Crhana by nemohla prokázat, že součástí částky určené ve smíru byla smluvní pokuta, neboť by takové tvrzení svědka zjevně odporovalo jednoznačnému znění smíru. Krajský soud tedy neshledal žádné pochybení žalovaného v tom, že výslech tohoto svědka odmítl provést pro nadbytečnost. [8] Dále se krajský soud zabýval okruhem žalobních námitek týkajících se neuznání nákladů na nákup služeb od dodavatelů IML a Ing. R. P. jako daňově účinných. Zde žalobkyně namítala, že skutkový stav ohledně otázky skutečné realizace služeb přijatých od uvedených dodavatelů zůstal neobjasněn. Žalovaný dle názoru žalobkyně pochybil, pokud odmítl provést navrhované svědecké výpovědi jednatelky společnosti IML Ivy Hlaváčové a Ing. R. P. [9] Ohledně nákupu služeb od dodavatele IML zrekapituloval krajský soud nejprve opakované snahy správce daně o vyjasnění a prokázání skutečné realizace deklarovaných služeb. Ani přes tyto snahy správce daně se podle krajského soudu žalobkyni skutečnou realizaci služeb nepodařilo prokázat, a proto správce daně o tuto částku po právu zvýšil základ daně žalobkyně. Krajský soud navíc ani zde nepřisvědčil žalobkyni ohledně její alternativní verze prezentované v žalobě, že náklady nebyly vynaloženy za členství ve společnosti IML, nýbrž za služby využité žalobkyní v souvislosti s obchodováním s léky v Evropě a ve světě. [10] Také v případě nákupu služeb od Ing. R. P. krajský soud nejprve shrnul, jak se správce daně pokoušel o vyjasnění a prokázání skutečné realizace deklarovaných služeb. I v tomto případě se krajský soud ztotožnil s právním názorem daňových orgánů, dle kterých se žalobkyni nepodařilo prokázat skutečnou realizaci těchto služeb. Současně s posouzením neprokázání skutečné realizace služeb nakoupených od společnosti IM