21 As 116/2025 – Nejvyšší správní soud

21 As 116/2025- 45 - text  21 As 116/2025 - 50 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše Rychlého a soudců JUDr. Faisala Husseiniho a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Pankrácká společnost, z. s., sídlem Hudečkova 12/1097, Praha 4, zastoupen JUDr. Petrou Humlíčkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Vodičkova 704/36, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Nová Krč, a.s., se sídlem V Podzámčí 1/6, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2025, č. j. 15 A 25/202581, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Magistrát hlavního města Prahy, odbor ochrany prostředí rozhodnutím ze dne 5. 8. 2024, č. j. MHMP 1494624/2024 (dále také jen „prvostupňové rozhodnutí“), rozhodl podle § 7 odst. 6 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), dále jen „zákon EIA“, že záměr osoby zúčastněné na řízení „Domy Pod Višňovkou (04/2024)“ (dále také jen „záměr“) nemůže mít významný vliv na životní prostředí, a proto nepodléhá posouzení vlivů na životní prostředí podle zákona EIA.. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný svým rozhodnutím ze dne 29. 1. 2025, č. j. MZP/2024/210/3996, zamítl a rozhodnutí magistrátu potvrdil. [2] Žalobce se proti rozhodnutí žalovaného bránil žalobou podanou u Městského soudu v Praze. Namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, nedostatečně zjištěný skutkový stav, nesprávné hodnocení dopadů na kvalitu ovzduší a klima a kumulativní vlivy dalších projektů. Městský soud rozsudkem ze dne 27. 5. 2025, č. j. 15 A 25/202581, žalobu zamítl. [3] Městský soud konstatoval, že účelem zjišťovacího řízení, jehož výsledkem bylo prvostupňové rozhodnutí a následné rozhodnutí žalovaného, není posuzovat celkový stav životního prostředí ani dodržení všech limitů, ale pouze zjistit, zda záměr může mít významný vliv na životní prostředí. Správní orgány podle něj vycházely z dostatečných a standardních podkladů a dostatečně vysvětlily, proč žalobcem předložené důkazy, zejména měření NO₂ pomocí pasivních vzorkovačů na dopravně exponovaných místech, nemohou zpochybnit závěry rozptylové studie. Ta prokázala, že příspěvek záměru ke znečištění je pouze marginální. Stejně tak městský soud nepřisvědčil žalobním námitkám ohledně budoucích přísnějších imisních limitů, neboť ty v době rozhodování nebyly závazné, a navíc by ani podle nich záměr nepředstavoval významný znečišťující faktor. [4] Další námitky (nedostatek místního šetření, obecnost klimatických opatření, nezohlednění jiných projektů či ovlivnění dopravy epidemií Covidu19) městský soud shledal nedůvodnými. Uvedl, že zmínka v prvostupňovém rozhodnutí o ohledání místa byla jen administrativní chybou bez vlivu na zákonnost rozhodnutí (ohledání místa ve věci zjevně neproběhlo, a správní orgány z něj proto nevycházely, resp. vycházet nemohly). Podle městského soudu rozsah podkladů odpovídal fázi zjišťovacího řízení jakožto méně podrobné fázi posuzování záměru. Správní orgány měly dostatek podkladů k závěru o nevýznamném vlivu záměru. Městský soud uzavřel, že správní orgány postupovaly v souladu se zákonem a dostatečně odůvodnily své závěry. II. Shrnutí kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [5] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [6] Stěžovatel obecně namítá, že skutkový stav nebyl dostatečně zjištěn a že nelze vyloučit významný vliv záměru na ovzduší, a tím i na veřejné zdraví, případně na ekosystémy. Za klíčový problém považuje nedostatky rozptylové studie, z níž správní orgány vycházely. Poukazuje především na to, že rozptylová studie nezohledňuje připravované přísnější imisní limity podle nové směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/2881 ze dne 23. října 2024 o kvalitě vnějšího ovzduší a čistším ovzduší pro Evropu (dále jen „směrnice o kvalitě ovzduší“). Podle stěžovatele tyto limity reflektují aktuálnější vědecké poznatky o dopadech znečištění na zdraví a měly být zohledněny již v rámci zjišťovacího řízení. Městský soud podle stěžovatele nesprávně uzavřel, že relevantní jsou pouze dosud platné limity v českém právu, čímž porušil zásadu prevence a povinnost vycházet z aktuálních poznatků. [7] Dále stěžovatel tvrdí, že rozptylová studie neodpovídá reálné situaci v místě záměru, protože pracuje s příliš hrubým prostorovým rozlišením (1 × 1 km). Takový model podle něj nepostihuje lokální zhoršení kvality ovzduší v dopravně zatížených ulicích. Na podporu své argumentace předložil vlastní měření koncentrací NO₂ přímo v dotčené lokalitě a odkázal na odborné studie potvrzující relevanci této metody. Stěžovatel zároveň zdůrazňuje, že i podle samotné rozptylové studie může v budoucnu docházet k překračování imisních limitů stanovených směrnicí o kvalitě ovzduší. Za této situace nelze podle něj považovat příspěvek záměru za nevýznamný, i kdyby byl relativně malý. Kritizuje tedy přístup městského soudu, který významnost vlivu posuzoval pouze ve vztahu k aktuálním limitům a bagatelizoval i malé nárůsty v již zatíženém území. [8] Podle stěžovatele je nesprávná úvaha městského soudu, že imisní limity nejsou určující pro posouzení významnosti vlivu záměru. Poukazuje na to, že limity jsou stanoveny právě k ochraně zdraví a ekosystémů, a jejich překračování proto nemůže být považováno za irelevantní. Pokud již existuje nadlimitní zatížení nebo k němu záměr přispívá, nelze bez dalšího vyloučit významný vliv. Namítá také vnitřní rozpory a nepřesnosti v odůvodnění soudu a opětovně zdůrazňuje, že správní orgány měly reflektovat nové vědecké poznatky promítnuté do směrnice o kvalitě ovzduší. Nezohlednění těchto poznatků podle něj odporuje judikatuře i zásadě prevence. [9] Stěžovatel podrobně rozvádí, že příspěvek záměru k dopravní zátěži, a tím i ke znečištění ovzduší, není marginální. Na základě dat IPR (Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy) a TSK (Technická správa komunikací hlavního města Prahy) uvádí, že samotný záměr zvyšuje intenzitu dopravy o cca 3–5,7 % v jednotlivých úsecích. V kombinaci s dalšími projekty v území pak dochází k nárůstu přesahujícímu 10 %. Protože koncentrace NO₂ přímo souvisí s intenzitou dopravy, považuje stěžovatel takový nárůst za významný. Upozorňuje i na sekundární dopady – zhoršení plynulosti dopravy, vznik kongescí a zhoršení emisních podmínek. Kritizuje, že tyto kumulativní efekty správní orgány ani městský soud dostatečně nezohlednily. [10] Stěžovatel dále nesouhlasí s názorem městského soudu, že rozptylové studii svědčí „presumpce správnosti“. Podle stěžovatele jde pouze o běžný důkazní prostředek, který podléhá volnému hodnocení, a jeho správnost lze zpochybňovat. Dodává, že tak učinil konkrétními odbornými argumenty, zejména vlastním měřením a poukazem na nedostatečné modelování. Stěžovatel rovněž zpochybňuje posouzení svého vlastního měření jako nerelevantního. Uvádí, že šlo o přibližně tříměsíční měření průměrných hodnot, nikoli krátkodobé „spotové“ měření, a že metodika odpovídá odborným standardům. Kritizuje také závěr městského soudu, že měření v místech s vysokou dopravou není reprezentativní, neboť právě tato místa odpovídají reálné expozici obyvatel. [11] Městský soud se podle stěžovatele dopustil pochybení také v tom, že neprovedl jím navržené důkazy (nové odborné studie), které potvrzují jeho argumenty. Nepřipuštění těchto důkazů považuje za vadu řízení. Stěžovatel zdůrazňuje, že poté, co důvodně (resp. kvalifikovaně) zpochybnil podklady správních rozhodnutí (zejména rozptylovou studii), měly správní orgány samy aktivně opatřit další důkazy. Odkazuje na zásadu materiální pravdy a vyšetřovací zásadu, které se uplatní i ve zjišťovacím řízení. Stěžovatel vytýká městskému soudu, že ačkoli tento princip formálně uznal, fakticky jej neaplikoval a nepřiměřeně přenesl důkazní břemeno na stěžovatele. [12] Stěžovatel také namítá, že posouzení vlivu záměru na klima je formalistické a nedostatečné. Městský soud akceptoval obecná, nekonkrétní opatření (např. výsadba zeleně, zelené střechy) bez posouzení jejich skutečné účinnosti či proveditelnosti. Podle stěžovatele takový přístup umožňuje, aby oznamovatel pouze deklaroval obecná opatření bez jejich reálného obsahu, což zpochybňuje smysl celého hodnocení. Zdůrazňuje, že projekt je již dostatečně konkrétní, a proto měla být opatření konkretizována a podrobně posouzena již ve fázi zjišťovacího řízení. [13] Konečně stěžovatel namítá, že nebyly zohledněny všec