21 Azs 253/2025 – Nejvyšší správní soud

21 Azs 253/2025- 32 - text  21 Azs 253/2025 - 34 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Faisala Husseiniho v právní věci žalobce: S. A., zastoupený JUDr. Matějem Šedivým, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 831/21, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 936/3, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2025, č. j. 55 Az 2/2025 – 24, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 18. 11. 2024, č. j. OAM562/ZAZA11ZA172024 neudělil žalobci žádnou z forem mezinárodní ochrany podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu). [2] Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce žalobu, kterou Krajský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem zamítl. [3] Při posouzení věci vycházel krajský soud z následujícího skutkového stavu. Žalobce, státní příslušník Uzbekistánu, podal žádost o mezinárodní ochranu primárně z ekonomických důvodů, neboť se ve vlasti potýká s tíživou finanční situací, vysokými dluhy u soukromých osob a potřebou zaopatřit manželku a pět dětí. Před příjezdem do České republiky v dubnu 2024 pobýval žalobce v Maďarsku, kde mu však bylo po problémech se zaměstnavateli zrušeno pobytové oprávnění a uložena povinnost zemi opustit. Žalobce v rámci správního řízení výslovně uvedl, že v zemi původu nebyl politicky aktivní ani nečelil pronásledování; jeho cílem je získat v ČR legální pobyt a zaměstnání, aby mohl splatit dluhy, které jsou již předmětem šetření tamní policie. Žalovaný neshledal důvody pro udělení žádné z forem mezinárodní ochrany, neboť potíže žalobce vyhodnotil jako ryze ekonomické, přičemž v zemi původu mu nehrozí vážná újma ani pronásledování z azylově relevantních důvodů. [4] Krajský soud především potvrdil použitelnost podkladů OAMP, které čerpají z relevantních mezinárodních zdrojů a žalobce je nijak konkrétně nezpochybnil. K samotnému azylovému příběhu konstatoval, že břemeno tvrzení leží na žalobci, který však v průběhu správního řízení uváděl pouze ekonomické motivy a snahu o splácení dluhů, přičemž obavy z výhružek či kriminalizace dluhu uplatnil až v žalobě, aniž by je blíže specifikoval. Jelikož žalobce nevyužil možnosti ochrany v zemi původu a uzbecké státní orgány nelze a priori považovat za nefunkční, nebyly naplněny podmínky pro udělení azylu ani doplňkové ochrany. Krajský soud závěrem potvrdil správnost postupu žalovaného i u humanitárního azylu, neboť obtížná socioekonomická situace a snaha o legalizaci pracovního pobytu nejsou samy o sobě důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, která neslouží jako náhrada standardních pobytových institutů. [5] Žalobce (dále „stěžovatel“) brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [6] Stěžovatel především namítá nesprávné hodnocení své věrohodnosti; má za to, že krajský soud vycházel ze selektivně posouzených rozporů ve výpovědích, aniž by zohlednil specifika azylového řízení, zejména psychickou zátěž stěžovatele, jazykovou bariéru a možný vývoj jeho tvrzení. Podle stěžovatele neměl být samotný nesoulad mezi dřívějšími a pozdějšími výpověďmi automaticky vykládán v jeho neprospěch, ale měl být posouzen v širším kontextu jako možné upřesnění jeho obav, zejména ve vztahu ke kriminalizaci nesplaceného dluhu v zemi původu. [7] Dále stěžovatel namítá nedostatečné posouzení otázky státní ochrany v Uzbekistánu a s tím souvisejícího rizika pronásledování. Zdůrazňuje, že i soukromoprávní dluh může být v Uzbekistánu kvalifikován jako trestný čin podvodu, čímž se do věci zapojuje státní aparát, který se může stát původcem pronásledování. Krajský soud podle stěžovatele pochybil, pokud tuto námitku formalisticky odmítl s odkazem na absenci předchozích problémů se státními orgány a nedostatečně se zabýval reálným rizikem možného budoucího postihu. Současně namítá nedostatečnost podkladů o zemi původu, neboť zpráva Ministerstva vnitra podle něj nepokrývala specifickou otázku kriminalizace dluhů a praxe státních orgánů. [8] Stěžovatel se domnívá, že jeho případ má dopad na širší okruh jeho krajanů v podobné situaci, a proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud jeho kasační stížnost věcně projednal, rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. [9] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel podal žádost o mezinárodní ochranu účelově, za účelem legalizace pobytu. Námitky týkající se vyhrožování ze strany věřitelů, údajné solidarity policie s věřiteli a rizika státního pronásledování označuje za nově uplatněné až v žalobě, přičemž zůstaly bez konkrétního vysvětlení. Podle žalovaného jde o obecná a často používaná tvrzení bez vztahu ke konkrétním okolnostem případu. Žalovaný má za to, že žalobní i kasační argumentace vychází z účelově vytvořeného a postupně doplňovaného azylového příběhu, který se liší od původních tvrzení stěžovatele, pročež nepovažuje za nutné se k těmto námitkám podrobně vyjadřovat. Uzavírá, že napadený rozsudek netrpí vytýkanými vadami, plně na něj odkazuje a navrhuje kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou, případně odmítnout pro nepřijatelnost. [10] Vzhledem k tomu, že se v dané věci jedná o kasační stížnost proti rozhodnutí ve věci, ve které rozhodoval specializovaný samosoudce, Nejvyšší správní soud se ve smyslu § 104a odst. 1 s. ř. s. zabýval nejprve otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele; pokud by tomu tak nebylo, musela by být v souladu s uvedeným ustanovením odmítnuta jako nepřijatelná. [11] Nejvyšší správní soud ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“ tak, že jeho znaky jsou naplněny v případě „rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu“. Kasační stížnost ve věcech, v nichž o žalobě rozhodoval specializovaný samosoudce, je podle závěrů zaujatých v označeném usnesení přijatelná v následujících případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) napadené rozhodnutí krajského soudu vykazuje zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. [12] V nyní posuzované věci žádná ze stěžovatelem předestřených otázek nesplňuje žádné z výše vymezených kritérií přijatelnosti kasační stížnosti. Krajský soud posoudil stěžovatelovu žalobu v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího správního soudu, od které není důvod se jakkoli odchýlit. V napadeném rozhodnutí rovněž nebylo shledáno pochybení krajského soudu, které by mohlo dopadat do hmotněprávního postavení stěžovatele. [13] Kasační stížnost je nepřijatelná. [14] V projednávané věci spatřuje stěžovatel přijatelnost své kasační stížnosti v tvrzení, že situace, kterou zažívá „se může týkat značného množství jeho krajanů“. Pomineli Nejvyšší správní soud skutečnost, že jde o tvrzení zcela obecné, hypotetické a nepodložené důkazy, i pak mu nezbývá než konstatovat, že ani svým obsahem neodpovídá žádnému z důvodů přijatelnosti kasační stížnosti. Nejblíže by jim mohlo být tvrzení o závažném pochybení krajského soudu, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele, konkrétně námitka, že krajský soud nevypořádal všechny žalobní body. Pokud by tomu tak bylo, šlo by o nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů, neboť z jeho odůvodnění musí být zřejmé, jak soud rozhodl a jakými úvahami byl veden; výrok musí mít oporu v jasném a srozumitelném odůvodnění, které se vypořádá se všemi podstatnými žalobními námitkami (viz například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003  75, č. 133/2004 Sb. NSS a ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004  73, č. 787/2006 Sb. NSS; rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). [15] Stěžovatel v uvedené souvislosti namítá, že se krajský soud řádně nezabýval otázkou funkčnosti uzbecké policie a orgánů vnitřní kontroly ve vztahu k trestnímu postihu dlužníků. K této otázce se krajský soud vyjádřil v rozsahu vymezeném žalobními námitkami v odst. 20 odůvodnění napadeného rozsudku, kde uvedl, že samotné tvrzení o možné kriminalizaci neplacení dluhů v uzbeckém právu není pro posouzení žádosti o mezinárodní ochranu rozhodné. Stěžovatel ani netvrdil konkrétní hrozbu trestního postihu či újmy; ve správním řízení pouze uvedl, že se jeho věřitelé obrátili na policii. Krajský soud zdůra