21 Azs 280/2025 – Nejvyšší správní soud

21 Azs 280/2025- 22 - text  21 Azs 280/2025 - 24 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Faisala Husseiniho v právní věci žalobce: N. D. U., zastoupený Mgr. Barborou Černou, advokátkou se sídlem Praha 8, Čimická 717/34, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Praha 3, Olšanská 2, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2025, č. j. 2 A 24/2025 – 79, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, Odbor cizinecké policie, rozhodnutím ze dne 5. 2. 2025, č. j. KRPA833114/ČJ202500002250, uložilo žalobci dle § 50a odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), povinnost opustit území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace a současně mu byla stanovena lhůta k opuštění území České republiky do třiceti dnů od právní moci rozhodnutí. Žalovaná rozhodnutím ze dne 30. 4. 2025, č. j. CPR81083/ČJ2025930310V237, změnila prvostupňové rozhodnutí tak, že se rozhodnutím nestanovuje doba k opuštění území členských států Evropské unie a smluvních států, nýbrž doba k vycestování z území členských států Evropské unie a smluvních států. Ve zbylé části bylo rozhodnutí prvostupňového orgánu potvrzeno. [2] Proti posledně uvedenému rozhodnutí podal žalobce žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) nadepsaným rozsudkem zamítl. [3] Žalobce namítal, že po zpětvzetí žádosti o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem soužití rodiny podal dne 9. 9. 2024 novou žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání v důvěře v poučení obsažené v usnesení Ministerstva vnitra ze dne 12. 8. 2024, č. j. OAM182110/DP2024 (dále též jen „usnesení Ministerstva vnitra“). V tomto usnesení bylo uvedeno, že jeho dosavadní povolení k dlouhodobému pobytu se podle § 47 odst. 4 zákona o pobytu cizinců považuje za platné, a žalobce z toho dovozoval, že i po podání nové žádosti bude jeho pobyt na území nadále oprávněný na základě fikce pobytu. Současně tvrdil, že správní orgány měly zohlednit jeho dobrou víru a nestandardní postup Ministerstva vnitra při vyřizování této žádosti. [4] Městský soud tuto argumentaci nepřijal. Uvedl, že citované usnesení Ministerstva vnitra se vztahovalo výlučně k tehdy projednávané žádosti žalobce ze dne 29. 12. 2023 o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem soužití rodiny, k níž se fikce pobytu skutečně vázala. Z formulace tohoto usnesení podle městského soudu nebylo možné dovodit příslib, že podáním nové žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání vznikne žalobci další fikce oprávněného pobytu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2015, č. j. 5 Azs 98/2015  32, městský soud zdůraznil, že zákon nepřipouští tzv. řetězení fikcí pobytu prostřednictvím opakovaného podávání dalších žádostí. Uzavřel proto, že žalobce pobýval na území neoprávněně od 2. 10. 2024, tedy ode dne následujícího po právní moci usnesení o zastavení řízení o jeho původní žádosti, až do 6. 1. 2025, kdy byl kontrolován policií. [5] Městský soud dále posoudil námitku nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života žalobce. Konstatoval, že správní orgány se kritérii podle § 174a zákona o pobytu cizinců řádně zabývaly. Vyšly zejména z výpovědi žalobce, podle níž je svobodný, bezdětný, nemá vyživovací povinnost, se žádným občanem Evropské unie nesdílí společnou domácnost, v České republice nevlastní majetek a v zemi původu mu nic nehrozí. Městský soud zdůraznil, že žalobci nebyl uložen zákaz vstupu na území členských států Evropské unie, ale pouze povinnost vycestovat, aby mohl případně usilovat o legalizaci dalšího pobytu ze zahraničí. Za těchto okolností dospěl k závěru, že rozhodnutí žalované nepředstavuje nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života žalobce, a žalobu proto jako nedůvodnou zamítl. [6] Žalobce (dále „stěžovatel“) brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s“). [7] Stěžovatel uvádí, že při svém postupu vycházel z usnesení Ministerstva vnitra, kterým nebyla povolena změna obsahu jeho žádosti o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem soužití rodiny. V odůvodnění tohoto usnesení bylo uvedeno, že jeho dosavadní povolení k dlouhodobému pobytu se podle § 47 odst. 4 zákona o pobytu cizinců pokládá za platné a že mu nic nebrání podat samostatnou žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání. Na základě tohoto poučení stěžovatel vzal původní žádost zpět a dne 9. 9. 2024 podal novou žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání v přesvědčení, že jeho pobyt bude i nadále legální na základě fikce pobytu. K tomu však nedošlo a následně mu byla uložena povinnost opustit území. [8] Podle stěžovatele městský soud nesprávně zúžil předmět sporu pouze na otázku, zda podáním nové žádosti mohla vzniknout další fikce oprávněného pobytu. Zdůrazňuje, že neusiloval o „řetězení fikcí“, nýbrž namítal, že byl odůvodněním usnesení Ministerstva vnitra uveden v omyl ohledně procesně nejbezpečnějšího postupu. Tato okolnost měla být podle něj významně zohledněna při posouzení závažnosti jeho protiprávního jednání, míry jeho zavinění a dobré víry, a v konečném důsledku i při hodnocení přiměřenosti dopadů rozhodnutí o povinnosti opustit území. Formulace obsažené v usnesení Ministerstva vnitra, zejména tvrzení, že jeho dosavadní povolení se „pokládá za platné“ a že mu podáním nové žádosti „objektivně nemůže vzniknout žádná závažná újma“, představovaly kvalifikované ujištění orgánu veřejné moci způsobilé založit legitimní očekávání. Přestože takové ujištění nemohlo samo o sobě legalizovat pobyt v rozporu se zákonem, mělo být zohledněno při hodnocení intenzity protiprávního jednání stěžovatele a při posouzení přiměřenosti zásahu do jeho práv. Městský soud se však s tímto aspektem nevypořádal, ač sám odkázal na povinnost posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí. [9] Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti konstatovala, že považuje rozsudek městského soudu, jakož i svůj postup, za souladný se zákonem. Navrhla proto kasační stížnost odmítnout jako nepřijatelnou. [10] Vzhledem k tomu, že v nyní projednávané věci před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve přijatelností kasační stížnosti, neboť podle § 104a odst. 1 s. ř. s., Nejvyšší správní soud v těchto případech odmítne kasační stížnost jako nepřijatelnou, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. [11] Kritéria přijatelnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud vymezil již v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006  39, č. 933/2006 Sb. NSS; ta se uplatní též v nyní souzené věci (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021  28, č. 4219/2021 Sb. NSS; rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Kasační stížnost je tak přijatelná v případech, k nimž se judikatura doposud nevyjádřila, v nichž existuje rozporná (nejednotná) judikatura, nebo je potřeba učinit judikaturní odklon. Dále je kasační stížnost přijatelná v případech zásadního pochybení krajského soudu při výkladu hmotného či procesního práva, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele (viz také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2021, č. j. 10 As 154/2021  23, nebo jeho usnesení ze dne 27. 8. 2021, č. j. 9 As 144/2021  31). [12] Stran přesahu vlastních zájmů z pohledu výše uvedených kritérií stěžovatel v kasační stížnosti nic netvrdil. Uplatněné kasační námitky neobsahují důvody, které by mohly založit přesah stěžovatelových vlastních zájmů, natož přesah svým významem podstatný. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku městského soudu rovněž neshledal žádná pochybení, tím spíše pochybení zásadního rázu, která by mohla mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. [13] Kasační stížnost není přijatelná. [14] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že městský soud nedostatečně zohlednil jeho dobrou víru a legitimní očekávání vyvolaná odůvodněním usnesení Ministerstva vnitra ze dne 12. 8. 2024, č. j. OAM1821/DP2024. Podle stěžovatele u něj mohl text tohoto usnesení objektivně vyvolat přesvědčení, že podáním nové žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání dojde k pokračování jeho oprávněného pobytu na území na základě fikce podle § 47 odst. 4 zákona o pobytu cizinců. Městský soud se podle něj s touto argumentací nevypořádal dostatečně a nesprávně omezil svůj přezkum pouze na otázku, zda podá