22 Afs 196/2025 — Nejvyšší správní soud

22 Afs 196/2025- 57 - text  22 Afs 196/2025-60 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Jitky Zavřelové a Jana Kratochvíla v právní věci žalobkyně: agrolakomy s. r. o., se sídlem Hodolany 571, Olomouc, zastoupená JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 5. 2023, čj. 15072/23/500010612703694, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 6. 8. 2025, čj. 65 Af 17/202361, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 6. 8. 2025, čj. 65 Af 17/202361, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ze dne 12. 1. 2018 byla žalobkyni poskytnuta dotace v rámci Operačního programu Životní prostředí 2014-2020 na realizaci projektu Svoz bioodpadů – agrolakomy s. r. o. ve výši 5 100 000 Kč. Za poskytnuté prostředky se žalobkyně rozhodla pořídit techniku pro svoz odpadu – kolový nakladač, přívěs a velkoobjemové kontejnery. [2] K výběru dodavatele realizovala žalobkyně výběrové řízení dle zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZZVZ“). Vítězem výběrového řízení se stala společnost FORAGRI s. r. o. (dále též „vybraný dodavatel“), která nabídla nejnižší nabídkovou cenu. [3] Žalobkyně a vybraný dodavatel uzavřeli dne 17. 7. 2018 kupní smlouvu, podle níž měla lhůta k dodání výše specifikované techniky pro svoz odpadu činit 90 dnů od podpisu smlouvy, tudíž měla uplynout dne 15. 10. 2018 (dále též „kupní smlouva“). [4] Dodatkem ke kupní smlouvě č. 1 ze dne 10. 10. 2018 (dále též „dodatek č. 1“) smluvní strany prodloužily lhůtu pro dodání techniky do 26. 11. 2018, tj. o 42 dnů. [5] Finanční úřad pro Olomoucký kraj (dále též „správce daně“) vyměřil žalobkyni platebním výměrem č. 113/2022 ze dne 20. 10. 2022, čj. 01751931/22/3100-31471-803625, odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 1 247 800 Kč. [6] Shledal, že žalobkyně uzavřením dodatku č. 1 nedostála podmínkám pro řádnou změnu závazku, jak jsou koncipovány v § 222 ZZVZ. Tímto porušila § 6 odst. 2 ZZVZ a bod 6 části II podmínek poskytnutí dotace, které jsou nedílnou součástí rozhodnutí o poskytnutí dotace, jelikož prodloužením doby dodání umožnila podstatnou změnu práv a povinností vyplývajících z kupní smlouvy, což vedlo k neoprávněnému použití poskytnutých finančních prostředků ve smyslu § 3 písm. a) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „rozpočtová pravidla“), a tím i k porušení rozpočtové kázně ve smyslu § 44 odst. 1 písm. b) téhož zákona. Odvod správce daně žalobkyni vyměřil podle § 14 odst. 5 a § 44a odst. 1 písm. a) rozpočtových pravidel ve výši 25 % z částky dotace, tj. ve výši 1 232 500 Kč. Podle správce daně se žalobkyně dopustila i dalších porušení rozpočtové kázně, za které jí byl taktéž stanoven odvod za porušení rozpočtové kázně, a to ve výši 0,1 % z částky poskytnuté dotace, tj. ve výši 5 100 Kč (proti nim stěžovatelka žalobou ani kasační stížností nebrojila – pozn. soudu). Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně a platební výměr potvrdil. [7] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem zamítl, neboť žalobní námitky neshledal důvodnými. Nesouhlasil předně se žalobkyní, že je rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné a nesrozumitelné. Krajský soud se dále ztotožnil se žalovaným, že prodloužení lhůty k plnění veřejné zakázky o 42 dnů představuje podstatnou změnu závazku ve smyslu § 222 odst. 3 ZZVZ. Termín plnění je jedním ze zásadních parametrů veřejné zakázky, který významně ovlivňuje rozhodování dodavatelů o účasti v zadávacím řízení. Jakákoli změna tohoto parametru po uzavření smlouvy může narušit princip rovného zacházení a transparentnosti. Byla-li by změna parametru veřejné zakázky známa všem potencionálním uchazečům od začátku, mohli by se o zakázku ucházet i jiní dodavatelé. Žalovaný přitom nebyl povinen dokazovat, jaký reálný dopad v daném případě porušení ZZVZ mělo, resp. o jaké konkrétní dodavatelé by se byl býval okruh uchazečů o předmětnou zakázku rozrostl. Postačovalo, že žalovaný dostatečně odůvodnil, že předmětná změna mohla mít na okruh zájemců o dotovanou zakázku vliv. Jako nepřípustné pak krajský soud vyhodnotil námitky stran porušení zásad legitimního očekávání a in dubio mitius. Ty totiž podle krajského soudu žalobkyně uplatnila až po lhůtě k podání žaloby. Ze stejného důvodu soud neprovedl ani žalobkyní navržený důkaz – zpráva o daňové kontrole čj. 1306937/20/3100-31472-807680, vztahující se k jinému správcem daně vedenému řízení – se společností HANÁ ENERGO s. r. o. (dále též „zpráva o daňové kontrole“). Podle krajského soudu se tento totiž vztahoval toliko k námitkám, které byly uplatněny opožděně. Jelikož k nim s ohledem na jejich pozdní uplatnění soud nemohl přihlížet, nemělo žádný smysl, aby bylo k jejich prokázání prováděno dokazování. II. Kasační stížnost [8] Rozsudek krajského soudu napadla žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační stížností z důvodů obsahově podřaditelných pod § 103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Primárně akcentovala nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného a rozsudku krajského soudu. Dále stěžovatelka poukázala na vadný postup krajského soudu stran navrženého důkazu – zprávy o daňové kontrole. Označený důkazní návrh se nevztahoval pouze k námitce porušení zásady legitimního očekávání, resp. zásady in dubio mitius, jak mylně dovozuje krajský soud, nýbrž i k žalobní argumentaci, že stěžovatelka ZZVZ neporušila, pročež jí nebylo lze uložit odvod za porušení rozpočtové kázně. V tomto ohledu stěžovatelka zdůraznila, že navržení důkazu není omezeno žalobní lhůtou. Stěžovatelka nesouhlasila ani s dalšími závěry krajského soudu. Projekt byl realizován v souladu s účelem dotace a prostředky byly použity na náklady související s projektem. Odvod za porušení rozpočtové kázně má být spojen s neoprávněným nakládáním s veřejnými prostředky, nikoli s ryze formálními nedostatky. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požádala o přiznání náhrady nákladů řízení. III. Vyjádření žalovaného a replika stěžovatelky [9] Žalovaný podal písemné vyjádření ke kasační stížnosti, ve kterém se plně ztotožnil se závěry krajského soudu. Jeho rozsudek, jakož i rozhodnutí správních orgánů jsou plně přezkoumatelná. Podle jeho názoru krajský soud nepochybil ani při dokazování. Správně nahlížel i na porušení rozpočtové kázně stěžovatelkou. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. [10] Na vyjádření žalovaného zareagovala stěžovatelka replikou, v níž setrvala na stížních námitkách. Argumentaci žalovaného neshledává případnou. Opakovaně akcentovala nepřezkoumatelnost rozhodnutí, neporušení ZZVZ a rozpočtové kázně, jakož i to, že důkazní návrh v podobě zprávy o daňové kontrole se společností HANÁ ENERGO předložila mj. právě za účelem prokázání posledně uvedeného, tj. toho, že se nedopustila porušení ZZVZ, resp. rozpočtové kázně. IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [11] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [12] Nejvyšší správní soud se předně zabýval námitkami poukazujícími na nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu. [13] Při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudků krajských soudů vychází Nejvyšší správní soud z ustálené judikatury Ústavního soudu (nálezy ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97), podle které jedním z principů stanovících součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit. V nálezu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, Ústavní soud uvedl, že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena.“ Např. v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, čj. 4 As 5/200352, Nejvyšší správní soud uvedl, že pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z ja