3 Afs 82/2025 – Nejvyšší správní soud

3 Afs 82/2025- 41 - text  3 Afs 82/2025 - 44 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudkyň Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Petry Weissové, v právní věci žalobkyně: GZ Metal s.r.o., se sídlem U Sila 1139, Liberec, zastoupená Mgr. Ing. Tomášem Hobzou, advokátem se sídlem Ghegova 1019/3 , 602 00 Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem  pobočky v Liberci ze dne 29. 5. 2025, č. j. 59 Af 4/2024131, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Finanční úřad pro Liberecký kraj (dále také „správce daně“) vydal dne 19. 6. 2019 dvanáct dodatečných platebních výměrů, jimiž žalobkyni doměřil daň z přidané hodnoty za zdaňovací období dubna roku 2014 až března roku 2015 a uložil jí k zaplacení vzniklé penále. Žalobkyně byla podle zjištění správce daně součástí dodavatelského řetězce obchodujícího s drahými kovy, jehož účelem bylo získání neopodstatněného nadměrného odpočtu. Odvolání žalobkyně proti všem platebním výměrům zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 14. 3. 2024, č. j. 8420/24/530021442711916. [2] Daňové orgány vyšly především ze zjištění, získaných v průběhu předcházející daňové kontroly. Podle nich společnost LAFFERA GROUP s. r. o. (dále jen „společnost Laffera“), dodavatel žalobkyně, byla toliko formálním článkem dodavatelského řetězce, v němž obchody mezi jeho jednotlivými články vykazovaly nestandardní jevy, zahrnující například virtuální sídla angažovaných subjektů, rychlé převody zboží, ceny pod úrovní burzy či směnný režim plateb. Žalovaný na základě těchto skutečností ve svém rozhodnutí zpochybnil smysl účasti společnosti Laffera na jednotlivých obchodech. Poukazoval v této souvislosti také na absenci jakékoli písemné smlouvy mezi touto společností a žalobkyní. Žalovaný podepřel své závěry rovněž důkazy výslechem svědků, které opatřil teprve dodatečně, vázán právním názorem původního zrušujícího rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“) ze dne 27. 3. 2023, č. j. 59 Af 18/2022248. [3] Žalobkyně se žalobou u krajského soudu domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného. Namítala, že neuznání nároku na odpočet daně z důvodu vědomé účasti na daňovém podvodu zákon neumožňuje. Tento postup měl rovněž odporovat judikatuře Soudního dvora Evropské unie ke kritériím odmítnutí nároku na odpočet. Závěr o neexistující dani přijal žalovaný pouze na základě zjištění, že dodavatel žalobkyně byl nekontaktní. Správce daně této situace pouze zneužil. Žalovaný podle ní nadto neunesl důkazní břemeno ohledně objektivních znaků daňového podvodu a jeho rozhodnutí měla žalobkyně za nepřezkoumatelné. Rozporovala také (ne)zákonnost použití svědeckých výpovědí z jiných řízení a nedostatečné splnění závazného právního názoru soudu při jejich opakování. [4] Shora označeným rozsudkem krajský soud žalobu zamítl. Předeslal, že předchozí rozhodnutí žalovaného v této věci krajský soud zrušil, a to pro procesní pochybení spočívající v převzetí svědeckých výpovědí z jiných řízení, aniž by byl výslech svědků zopakován ve smyslu § 93 odst. 3 daňového řádu. Závazný právní názor krajského soudu byl pak potvrzen kasačním soudem. Tento nedostatek byl podle krajského soudu již žalovaným odstraněn. Soud dále shledal, že daňové orgány prokázaly existenci podvodu na dani z přidané hodnoty v obchodním řetězci, který byl zatížen chybějící daní již u předchozích článků. Chybějící daň byla prokázána, neboť byla doměřena společnosti Laffera jakožto dodavateli žalobkyně. [5] V rámci hodnocení tzv. vědomostního testu krajský soud uzavřel, že žalobkyně měla a mohla vědět, že se účastní transakcí zatížených podvodem. Tento závěr opřel o souhrn objektivních okolností: paušální a fixní ceny pod úrovní londýnské burzy, vysoké objemy obchodů neodpovídající majetkovým poměrům dodavatele, nezveřejněné či podezřelé účetní závěrky, virtuální sídlo dodavatele, rychlost obchodů, způsob předávání zboží, nedostatečné zajištění pohledávek či minimální kontrolní mechanismy. Tyto indicie signalizovaly vysoké riziko daňového podvodu. Žalobkyně nedoložila přijetí konkrétních opatření, jimiž by se snažila podvodu předejít; tato důkazní povinnost leží primárně na ní. Krajský soud odmítl též námitku protiústavnosti odepření odpočtu daně a odkázal v tomto na judikaturu Ústavního soudu a Soudního dvora Evropské unie (např. ve věci Kittel či věci Mahagében). Uzavřel, že podmínky pro odepření nároku na odpočet daně z přidané hodnoty byly splněny. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [6] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Navrhla, aby kasační soud rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. [7] Stěžovatelka namítala, že rozhodnutí žalovaného vychází z týchž podkladů, na nichž spočívalo již jeho předchozí, krajským soudem zrušené rozhodnutí. Většina důkazů, která byla provedena po zrušení tohoto předchozího rozhodnutí, byla provedena nesprávně, popřípadě vůbec. Stěžovatelka zdůraznila, že žalovaný nevyslechl více než třetinu navrhovaných svědků. Většina z těch, kteří vyslechnuti byli, pak nebyla kvůli desetiletému časovému odstupu schopna poskytnout relevantní informace. Skutečnost, že se žalovaný o odstranění nedostatků v dokazování pokusil, neznamená, že k nápravě skutečně došlo. Krajský soud se přitom v rozsudku s otázkou, zda žalovaný skutečně odstranil dříve vytýkané procesní vady, dostatečně nevypořádal. Jeho rozsudek je proto nepřezkoumatelný. [8] Stěžovatelka dále zopakovala již v žalobě uplatněnou námitku, podle níž nebyla splněna všechna judikaturou vymezená kritéria neuznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. Z judikatury Soudního dvora Evropské unie totiž plyne požadavek, aby správce daně v takovém případě popsal skutečnosti zakládající daňový únik, předložil důkaz o podvodném jednání a prokázal, že se na něm daňový subjekt aktivně podílel, nebo o něm alespoň věděl či mohl vědět. Důkazní břemeno zde leží na správci daně. [9] Žalovaný především neprokázal základní znak daňového podvodu  chybějící daň. Samo nesplnění podmínek pro odpočet daně z přidané hodnoty, na které žalovaný usoudil pouze z procesní pasivity společnosti Laffera, tento znak neprokazuje. Krajský soud pak tyto závěry pouze zcela nekriticky převzal. Vedle toho žalovaný neprokázal ani další objektivní okolnosti svědčící o vědomé účasti stěžovatelky na daňovém podvodu. Ty je přitom třeba podle české i evropské judikatury vždy postavit najisto. Konkrétně stěžovatelka namítala pouze tolik, že se žalovaný ani krajský soud nezabývali tržními zvyklostmi běžnými pro obchod s drahými kovy. Výpověď svědka O., který jako jediný ve své výpovědi tyto zvyklosti objasnil, byla přitom zcela ignorována. Ani v tomto ohledu tedy žalovaný své důkazní břemeno neunesl. Při obchodování nadto stěžovatelka zachovávala maximální možnou míru obezřetnosti. [10] Žalovaný se s obsahem kasační stížnosti neztotožnil. Napadený rozsudek krajského soudu je podle něj správný a krajský soud řádně vypořádal všechny žalobní námitky. Otázce nápravy nedostatků v dokazování, jež postihly řízení předcházející prvnímu (zrušujícímu) rozsudku, se krajský soud věnoval dostatečně. K závěru, že došlo k narušení neutrality daně, podle žalovaného postačuje skutečnost, že článek podvodného řetězce neprokáže podmínky uplatněného odpočtu daně z přidané hodnoty, třebaže se tak stane v důsledku jeho pasivity. K narušení neutrality daně došlo přitom u společnosti Laffera, tedy u přímého dodavatele stěžovatelky, který v řetězci vystupoval jako tzv. missing trader. Specifika trhu s drahými kovy nebylo podle žalovaného třeba v daňovém řízení podrobněji dokazovat, neboť předmětné okolnosti podvodného jednání jsou platné napříč různými trhy. Žalovaný v této souvislosti rovněž souhlasil s hodnocením výpovědi svědka O., jak je učinil v napadeném rozsudku krajský soud. K otázce, nakolik bylo prokázáno, že stěžovatelka o podvodu na dani z přidané hodnoty alespoň mohla vědět, žalovaný zdůraznil, že její kasační argumentace není v tomto ohledu dostatečně konkrétní. Stěžovatelka podle žalovaného také nepřijala žádná skutečná opatření k zamezení účasti na podvodném jednání. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou a proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná. Poté rozsudek krajského soudu přezkoumal podle § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s. v rozsahu napadeném kasační stížností. Vady, kterými by byl povinen se zabývat i bez návrhu, byly součástí kasačních námitek. [12] Kasační stížnost není důvodná. [13