3 Azs 6/2026 – Nejvyšší správní soud

3 Azs 6/2026- 24 - text  3 Azs 6/2026 - 26 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: V. T. N., zast. Mgr. Markem Eichlerem, advokátem, se sídlem Nekázanka 888/20, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 7. 2025, č. j. OAM590/ZAZA11HA062025, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2025, č. j. 21 Az 23/2025  27, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalobci neudělil mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a, ani podle § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění do 30. 9. 2025 (dále jen „zákon o azylu“). II. [2] Žalobce se proti napadenému rozhodnutí bránil žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji shora uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zamítl. [3] Městský soud nepřisvědčil žalobnímu tvrzení o tom, že žalovaný vyložil skutkový stav věci nesprávně a v rozporu se skutečností. Poukázal na to, že žalovaný v průběhu správního řízení shromáždil potřebné podklady, přičemž nic nenasvědčuje tomu, že by žalobci hrozilo v zemi jeho původu skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 1 a 2 zákona o azylu, které je předpokladem pro udělení doplňkové ochrany. Týž závěr dovodil městský soud rovněž ve vztahu k možnosti udělení azylu, u něhož je navíc vyžadována příslušnost žadatele k některé z typových skupin podle § 12 písm. b) zákona o azylu nebo zastávání určitých politických názorů, což u žalobce přítomno není. Městský soud ve shodě s žalovaným zdůraznil, že k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobce vedly ekonomické důvody (snaha vydělat si finanční prostředky na splacení dluhů v České republice a ve Vietnamu). Současně upozornil na to, že žalobce sice v průběhu správního řízení své dluhy zmínil, v rámci pohovoru však tuto problematiku dále nerozvedl, a následně v žalobě bez dalších podrobností zmínil svůj strach z věřitelů. Městský soud se rovněž ztotožnil se závěrem žalovaného, že v nynějším případě nelze jako na původce pronásledování ve smyslu § 2 odst. 6 zákona o azylu nahlížet ani na soukromé osoby  vymahače dluhů, neboť se žalobce v zemi původu neobrátil na příslušné státní orgány s žádostí o pomoc proti pronásledování ze strany těchto osob, ač z podkladů shromážděných žalovaným vyplývá, že vnitrostátní ochranu lze v takových případech ve Vietnamu nalézt. [4] Městský soud nakonec neshledal důvodnou ani žalobcovu námitku, že mu měl být udělen tzv. humanitární azyl podle § 14 zákona o azylu, neboť jeho situace nepředstavovala případ hodný zvláštního zřetele podle daného ustanovení. Žalobce je zdravý, svéprávný a v produktivním věku, nadto ve Vietnamu neprobíhá žádná humanitární katastrofa. Ani obavy z dluhů nejsou natolik závažnou skutečností, aby se v žalobcově věci jednalo o případ hodný zvláštního zřetele. Městský soud dodal, že žalovaný se s otázkou existence důvodů hodných zvláštního zřetele řádně vypořádal a problematiku možného udělení humanitárního azylu posoudil ze všech relevantních hledisek. III. [5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Navrhuje jej zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení. [6] Stěžovatel má za to, že kasační stížnost je přijatelná, neboť svým významem přesahuje jeho vlastní zájmy. Konkrétně stěžovatel poukazuje na to, že se městský soud odklonil od své dosavadní judikatury i od ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu v otázce posouzení požadované intenzity odůvodněného strachu z pronásledování podle § 12 písm. b) zákona o azylu a rovněž co do požadované intenzity a důkazního břemene na straně žadatele o mezinárodní ochranu ve vztahu k důvodným obavám z hrozby skutečného nebezpečí závažné újmy podle § 14a zákona o azylu. [7] Stěžovatel dále v kasační stížnosti městskému soudu vytýká, že nedostatečně vypořádal žalobní argumentaci, v níž namítal, že žalovaný řádně nezjistil skutkový stav věci bez důvodných pochybností a došel k nesprávnému závěru, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro přiznání některé z forem mezinárodní ochrany. Ač stěžovatel v žalobě uváděl, proč má za to, že podmínky pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany splňuje, městský soud neshledal jeho argumentaci důvodnou a potvrdil závěry nepřezkoumatelného a nezákonného napadeného rozhodnutí, čímž vadou nepřezkoumatelnosti a nezákonnosti zatížil i napadený rozsudek. [8] Stěžovatel je přesvědčený o tom, že městský soud nedostatečně posoudil rovněž žalobní námitku směřující proti závěru žalovaného o neudělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu. Stěžovatel zdůrazňuje, že si je vědom skutečnosti, že o udělení humanitárního azylu rozhoduje žalovaný na základě správního uvážení, k čemuž obsáhle cituje z judikatury Nejvyššího správního soudu. V souvislosti s tím uvádí, že aby byl soud schopen přezkoumat, zda správní uvážení nevybočilo ze zákonných mezí nebo nebylo zneužito, je správní orgán povinen závěry učiněné užitím správního uvážení řádně odůvodnit. Stěžovatel má za to, že ve správním i soudním řízení vylíčil rozhodné skutečnosti, na jejichž podkladě mu měl žalovaný humanitární azyl udělit, a jestliže tak neučinil, vybočil z mezí správního uvážení. Městský soud přitom pochybil, nezrušilli z tohoto důvodu napadené rozhodnutí. Uvedenou argumentaci pak podle stěžovatele lze vztáhnout také na otázku nesprávného posouzení věci ve vztahu k doplňkové ochran podle § 14a zákona o azylu. IV. [9] Žalovaný svého práva vyjádřit se k obsahu podané kasační stížnosti nevyužil. V. [10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přijatelností kasační stížnosti. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci rozhodoval specializovaný samosoudce, v souladu s § 104a s. ř. s. posuzoval, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní stěžovatelovy zájmy. V opačném případě by ji musel odmítnout jako nepřijatelnou. [11] Kritéria přijatelnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud vymezil již v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006  39, na které lze nyní pro stručnost odkázat. Tato kritéria se přitom uplatní i za platné právní úpravy, která s účinností od 1. 4. 2021 rozšířila okruh případů, v nichž kasační soud posuzuje přijatelnost kasační stížnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021  28). V souzené věci přitom Nejvyšší správní soud stěžovatelem tvrzené důvody přijatelnosti, které podle obsahu kasační stížnosti spatřuje v tom, že městský soud pochybil při výkladu práva s dopadem do stěžovatelova hmotněprávního postavení a v tom, že nerespektoval ustálenou judikaturu, nedovodil, jak dále vyloží, a proto kasační stížnost k meritornímu přezkumu nepřijal. [12] Nejvyšší správní soud se především zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů. Stěžovatel konkrétně městskému soudu vytýká, že nedostatečně vypořádal jeho žalobní argumentaci, v níž namítal, že žalovaný řádně nezjistil skutkový stav věci bez důvodných pochybností a došel k nesprávnému závěru, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro přiznání některé z forem mezinárodní ochrany (v žalobě poukazoval zejména na udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu a doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu). [13] Nejvyšší správní soud připomíná, že problematika nepřezkoumatelnosti rozsudku spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí je v jeho ustálené judikatuře bohatě zastoupena (srov. např. rozsudky ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003  75, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004  73, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005  44, ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005  245, a ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007  64). Z ní vyplývá, že nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů jsou zejména taková rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003  52) nebo v nichž zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004  74). Soudy však nemají povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013  19). Podstatné je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí věnoval všem stěžejním námitkám účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypoř