4 Azs 129/2025 – Nejvyšší správní soud

4 Azs 129/2025- 43 - text 4 Azs 129/2025-48 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: D. K., zast. Mgr. Jakubem Klobáskou, advokátem, se sídlem Jezuitská 582/17, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 6. 2024, č. j. OAM-839/LE-VL17-VL14-2023, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2025, č. j. 55 Az 4/2024-70, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jakubu Klobáskovi, advokátovi, se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů za řízení o kasační stížnosti ve výši 5.070 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: I. [1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalobci neudělil mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a ani podle § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“). II. [2] Žalobce se proti napadenému rozhodnutí bránil žalobou u Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), který ji shora uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zamítl. [3] Krajský soud předeslal, že primárním zdrojem informací pro udělení mezinárodní ochrany je samotný žadatel, přičemž správní orgán zjišťuje v řízení skutkový stav v rozsahu možných důvodů udělení mezinárodní ochrany, které vycházejí z žadatelovy žádosti a dalších jím uváděných tvrzení. Krajský soud dále zdůraznil, že v řízení o mezinárodní ochraně často správní orgány rozhodují za situace důkazní nouze, kdy není v možnostech žadatele prokázat svá tvrzení jiným způsobem než vlastní věrohodnou výpovědí. Prokazovat svá tvrzení je povinen primárně žadatel, avšak pouze v rozsahu předložených důkazů, které s ohledem na svou situaci předložit může. Správní orgán je pak povinen zajistit si sám k posouzení dané žádosti potřebné důkazy, které lze na základě výpovědi žadatele obstarat. Krajský soud také připomněl, že při zkoumání možnosti udělení azylu je aplikován důkazní standard přiměřené pravděpodobnosti a v případě doplňkové ochrany se naopak vychází z testu reálného nebezpečí, který je vůči žadateli o mezinárodní ochranu přísnější. [4] Krajský soud dále v napadeném rozsudku vycházel z tvrzení uvedeného žalobcem ve správním řízení, že jej v zemi původu chtějí kvůli dlouholetým sporům o půdu zabít lidé ze „znepřátelené“ vesnice. K polemice žalobce, že by jako důvod žádosti o mezinárodní ochranu uváděl pouze ekonomické důvody, krajský soud vyslovil, že takový závěr z napadeného rozhodnutí nevyplývá; žalovaný ekonomické důvody žalobcova odchodu ze země původu zmínil pouze při poukazu na jím uvedená dřívější tvrzení v řízení o správním vyhoštění (které předcházelo řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany), ale samotné neudělení mezinárodní ochrany na nich nezaložil. [5] Krajský soud naopak v napadeném rozsudku přisvědčil žalobní námitce, že žalovaný dostatečně neověřil, zda může žalobce před hrozbou ze strany soukromých subjektů využít vnitrostátní prostředky ochrany v zemi původu. Dospěl totiž k závěru, že tvrzení žalovaného v napadeném rozhodnutí, že se žalobce může se svými problémy obrátit na turecké státní orgány, nemá oporu ve správním spise. Přes uvedené však krajský soud zdůraznil, že za situace, kdy žalovaný zhodnotil žalobce jako celkově nevěrohodného, neměl povinnost opatřovat si další podklady pro napadené rozhodnutí. Další podklady o dostupnosti vnitrostátní ochrany ve venkovských oblastech Turecka by totiž nic nezměnily na nedostatcích (nevěrohodnosti) žalobcových tvrzení týkajících se jeho obav ze zavraždění obyvateli druhé vesnice. Zjištěná nevěrohodnost jako důvod pro zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu tak podle krajského soudu obstojí sama o sobě. Na podporu svých závěrů krajský soud poukázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2023, č. j. 4 Azs 30/2023-24, a ze dne 23. 1. 2025, č. j. 2 Azs 220/2024-25. Krajský soud v napadeném rozsudku přezkoumal uvedený závěr žalovaného o nevěrohodnosti žalobce a ve shodě s ním neshledal žalobcovy obavy ze zavraždění obyvateli druhé vesnice věrohodnými. Doplnil také, že v řízení před soudem žalobce závěr o nevěrohodnosti nezpochybnil, naopak spíše k němu přispěl tím, že část jím tvrzených skutečností byla nově v rozporu s těmi, které uváděl dříve. III. [6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhuje zrušit napadený rozsudek a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. [7] Stěžovatel je přesvědčený o tom, že kasační stížnost svým významem přesahuje jeho vlastní zájmy, neboť krajský soud v napadeném rozsudku pochybil při výkladu hmotného a procesního práva a rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou správních soudů. Konkrétně podle stěžovatele krajský soud jednak chybně aplikoval koncept vnitrostátní ochrany, neboť neposoudil reálnost ochrany pro konkrétního žadatele. Dále nerespektoval judikaturu vztahující se ke krevní mstě, jelikož mimo jiné nevzal v potaz zásadu, že příslušnost k rodině může zapříčinit pronásledování ve smyslu zákona o azylu, neposkytuje-li stát této rodině ochranu. Krajský soud také ignoroval dřívější rozhodnutí správních soudů v obdobných věcech, která požadovala detailní individuální posouzení věci. Stěžovatel poukazuje i na obecný precedenční význam svého případu, neboť otázka podmínek, za nichž je vnitrostátní ochrana v Turecku považována za dostupnou, je opakovaně řešena v mnoha azylových kauzách. Stěžovatel rovněž krajskému soudu vytýká, že v napadeném rozsudku mechanicky přejal zejména závěr, že situace Kurdů „obecně“ není na území Turecka tak zlá, aniž by vzal v potaz proměnu okolností v posledních letech. Stěžovatel tedy požaduje, aby Nejvyšší správní soud opětovně přezkoumal aplikaci zásady subsidiarity mezinárodní ochrany (vnitrostátní ochrany a vnitřního přesídlení) v kontextu současného Turecka a zejména posoudil, zda postup krajského soudu v nynější věci odpovídá aktuálním požadavkům judikatury. [8] Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem krajského soudu, který ve shodě s žalovaným dovodil, že stěžovatelem uváděné problémy nepředstavují pronásledování ve smyslu § 12 zákona o azylu, ani nenaplňují definici vážné újmy podle § 14a téhož zákona. Stěžovatel zdůrazňuje, že Nejvyšší správní soud ve své judikatuře (např. v rozsudku ze dne 10. 12. 2020, č. j. 7 Azs 240/2020-48) již dovodil, že obavy z krevní msty jsou azylově relevantní, jestliže příslušnost ke konkrétní rodině negativně dopadá na přístup ohrožené osoby k ochraně ze strany státu, resp. stát není schopný či ochotný účinnou ochranu zajistit. V nynější věci přitom krajský soud nikterak nezvažoval, zda stěžovatelova rodina ohrožená krevní mstou představuje takovou sociální skupinu, u níž turecké státní orgány selhávají v ochraně, a bez dalšího prohlásil, že stěžovatelův případ nelze podřadit pod § 12 písm. b) zákona o azylu. Tím se krajský soud odchýlil od ustálené judikatury. [9] Stěžovatel rovněž nesouhlasí s tím, že kumulace hrozeb, kterým by čelil po návratu do země původu, nedosahuje potřebné intenzity vážné újmy podle § 14a zákona o azylu. Krajský soud podle stěžovatele bagatelizoval riziko útoku soukromých osob, ačkoliv z řízení jednoznačně vyplynulo, že stěžovateli bylo opakovaně vyhrožováno usmrcením. Krajský soud však posouzení existence reálné hrozby takové újmy zúžil na pouhé konstatování, že stěžovatel patří k širší ohrožené skupině (kurdské menšině), která není tak běžně a závažně pronásledována, že by z toho stěžovateli plynul nárok na ochranu. Stěžovatel přitom netvrdil, že by mu hrozilo plošné nebezpečí pronásledování coby Kurdovi, ale že mu hrozí konkrétní msta ze strany určitých osob. Pochybil přitom již žalovaný v napadeném rozhodnutí, neboť měl povinnost věcně zhodnotit, zda výhružky představují skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 1 zákona o azylu a zda turecký stát je ochoten a schopen újmě zabránit. Namísto toho žalovaný pouze obecně vyslovil, že nic nenasvědčuje systematickému pronásledování Kurdů. [10] Stěžovatel dále pro rozpor s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu (např. usnesením ze dne 27. 11. 2023, č. j. 4 Azs 268/2023-24) a mezinárodními standardy odmítá závěr krajského soudu, že mohl využít ochrany v zemi původu, což neučinil, a tudíž nesplňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný a krajský soud přitom byli povinni zkoumat, zda ochrana poskytovaná tureckým státem stěžovateli není v daném regionu jen formální, jakož i to, jaký má stěžovatel faktický přístup k účinným prostředkům nápravy. Krajský soud namísto toho pouze formálně vyslovil, že jelikož je v Turecku vražda trestná, nelze dovodit, že by stěžovatele