5 Azs 258/2025 – Nejvyšší správní soud

5 Azs 258/2025- 14 - text  5 Azs 258/2025 - 17 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: K. R., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2025, č. j. 5 A 117/202522, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: 1. Vymezení věci [1] Kasační stížností žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl v záhlaví uvedený rozsudek, kterým Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) vyhověl žalobě na ochranu před nezákonným zásahem stěžovatele spočívajícím v tom, že žalobkyni vrátil dne 13. 8. 2025 jako nepřijatelnou její žádost o dočasnou ochranu zaevidovanou pod č. j. OAM0406485/DO2025. 2. Rozhodnutí městského soudu [2] Městský soud ve výroku svého rozsudku určil, že zásah stěžovatele spočívající ve vrácení výše uvedené žádosti žalobkyně jako nepřijatelné podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „lex Ukrajina“), byl nezákonný (výrok I.); současně zakázal, aby stěžovatel pokračoval v porušování práv žalobkyně, a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobkyně (výrok II.). [3] V odůvodnění rozsudku městský soud shrnul skutkový základ věci, který není mezi stranami sporný a stojí na tom, že žalobkyně se před rozhodným datem, tj. 24. 2. 2022, kdy ruské ozbrojené síly zahájily invazi na Ukrajinu, nacházela na území České republiky; zde byla na základě dlouhodobého víza za účelem studia od 11. 2. 2022 v rámci programu Erasmus, přičemž toto vízum jí bylo prodlouženo do 29. 7. 2022 (původně měl program trvat do 4. 6. 2022) a posléze bylo žalobkyni na základě její žádosti uděleno vízum za účelem strpění. Poté se žalobkyně vrátila na Ukrajinu, kde pobývala až do 26. 7. 2025, kdy se v důsledku trvajícího válečného konfliktu rozhodla opustit Ukrajinu, opětovně odjela do České republiky a požádala o dočasnou ochranu. [4] Tuto žádost jí stěžovatel vrátil jako nepřijatelnou, jelikož dospěl k závěru, že žalobkyně není cizincem uvedeným v § 3 odst. 1 lex Ukrajina, tedy osobou, na kterou se povinně vztahuje prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382, jež aktivovalo stav hromadného přílivu osob, jak jej předpokládá směrnice o dočasné ochraně (2001/55/ES) s tím, že dotčené vysídlené osoby vymezilo zejména jako ukrajinské státní příslušníky pobývající na Ukrajině před 24. 2. 2022, kteří byli z Ukrajiny vysídleni dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil [čl. 2 odst. 1 písm. a)]. Pro přiznání ukrajinskému státnímu příslušníku postavení osoby oprávněné podle § 3 Lex Ukrajina je tak zapotřebí kumulativního splnění podmínky (i) pobytu na Ukrajině před 24. 2. 2022 a (ii) vysídlení z Ukrajiny dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil. [5] Městský soud měl obě podmínky za splněné. Žalobkyně se sice ve dnech předcházejících vypuknutí válečného konfliktu na Ukrajině fakticky zdržovala v České republice, to ovšem podle názoru městského soudu nezakládá překážku jejího „pobývání“ na Ukrajině před 24. 2. 2022. Účast žalobkyně na původně čtyřměsíčním studijním programu Erasmus v České republice nelze považovat za dlouhodobější pobyt mající za důsledek přenesení těžiště zájmů žalobkyně mimo Ukrajinu, jak k této podmínce ad (i) dovodila judikatura. A jdeli o podmínku ad (ii), zdůraznil městský soud, že pojem „vysídlení“ je třeba vykládat jako jakékoli, a to i opakované, opuštění státu, k němuž došlo v době od 24. 2. 2022 v důsledku válečného konfliktu. Není sporu, že žalobkyně opustila území Ukrajiny dvakrát, poprvé bezprostředně před vypuknutím konfliktu, podruhé už v důsledku trvajícího konfliktu v roce 2025, pročež i tuto podmínku žalobkyně splnila. Proto městský soud shledal vrácení její žádosti dle § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina jako nezákonné. 3. Kasační stížnost a vyjádření žalobkyně [6] V kasační stížnosti stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. [7] Stěžovatel v první řadě zpochybnil splnění podmínky ad (i), tj. podmínky pobývání na Ukrajině před 24. 2. 2022. Závěry městského soudu považuje stěžovatel za nesprávné, založené na extenzivním výkladu čl. 2 odst. 1 písm. a) rozhodnutí Rady (EU) 2022/382, který ve výsledku popírá jeho smysl. Měloli by se jednat skutečně o přenesení těžiště zájmů, jak uvádí městský soud, pak by byl dle stěžovatele spíše použit termín obvyklé bydliště nebo jiný podobný termín. Poukázal na rozdílnou judikaturu, jakož i na tzv. soft law, a sice sdělení Komise ze dne 21. 3. 2022, Operační pokyny k provádění prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382 (2022/C 126 I/01; dále též „operační pokyny Komise“), které městský soud přešel mlčením, a z jednoduchého pravidla „pobytu“ na Ukrajině vytvořil koncept, který zahrnuje všechny ukrajinské státní příslušníky, ať už se na Ukrajině nacházeli, či nikoli. Ve vztahu k podmínce ad (ii) pak poukázal stěžovatel na návětí čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady, které zjevně staví na existenci příčinné souvislosti mezi opuštěním území Ukrajiny a vpádem ozbrojených sil Ruské federace na Ukrajinu. [8] Uvedené podmínky je podle stěžovatele třeba vykládat ve vzájemné souvislosti tak, že osobou pobývající na Ukrajině je jen ta osoba, která se nacházela na území Ukrajiny před 24. 2. 2022 a území Ukrajiny opustila po tomto datu. Jinak by totiž důvodem opuštění Ukrajiny nemohl být vpád vojsk Ruské federace; k tomu stěžovatel odkázal na čl. 2 písm. c) směrnice o dočasné ochraně (2001/55/ES), jenž je založen na stejném principu. Popsaná příčinná souvislost v posuzovaném případě dána není, neboť žalobkyně opustila Ukrajinu nikoliv v důsledku ozbrojeného konfliktu, ale již dříve z důvodu studia na území České republiky. [9] Žalobkyně se k předložené kasační stížnosti nevyjádřila. 4. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [10] Nejvyšší správní soud (NSS) nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozhodnutí městského soudu, je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí městského soudu vzešlo, a jedná za něj pověřená osoba s vysokoškolským právnickým vzděláním, které je vyžadováno pro výkon advokacie. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil přitom, zda rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k následujícímu závěru. [11] Kasační stížnost není důvodná. [12] Podstatou věci je odpověď na otázku, zda žalobkyně, která k rozhodnému dni (24. 2. 2022) byla v České republice na základě dlouhodobého víza za účelem studia, avšak následně se vrátila na Ukrajinu a posléze ji znovu opustila a podala v České republice „Žádost o poskytnutí dočasné ochrany“, může spadat pod okruh osob podle § 3 lex Ukrajina. [13] Podle názoru stěžovatele tomu tak není, neboť žalobkyně nesplňuje podmínky čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382, a proto žalobkyni vrátil její žádost jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina. Nejvyšší správní soud je ve shodě s městským soudem opačného názoru a poukazuje přitom na to, že podle § 3 odst. 1 lex Ukrajina „Ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky uděluje dočasnou ochranu cizincům, na které se povinně vztahuje rozhodnutí Rady Evropské unie podle § 1 odst. 1 písm. a)“; tímto rozhodnutím je právě prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 [a navazující rozhodnutí Rady (EU) o prodloužení dočasné ochrany; viz dále], podle jehož čl. 2 odst. 1 „se vztahuje na následující kategorie osob vysídlených z Ukrajiny dne 24. února 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil, jež v uvedený den začala: a) ukrajinští státní příslušníci pobývající na Ukrajině před 24. únorem 2022; b) osoby bez státní příslušnosti a státní příslušníci třetích zemí jiných než Ukrajiny, kterým byla před 24. únorem 2022 poskytnuta mezinárodní ochrana nebo odpovídající vnitrostátní ochrana na Ukrajině, a c) rodinní příslušníci osob uvedených v písmenech a) a b)“ (důraz přidán“). [14] Stanovení rozhodného dne (24. 2. 2022) je bezpochyby důležité. Odlišuje osoby, které odešly z Ukrajiny již před zahájením plné invaze ozbrojených sil Ruské federace (např. z pracovních, studijních či jiných důvodů), od těch, které odešly až po tomto datu, kdy došlo k rozšíření do té doby teritoriálně omezené ruské agrese vůči Ukrajině na v pod