6 As 180/2025 — Nejvyšší správní soud

6 As 180/2025- 40 - text  6 As 180/2025 - 43 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Filipa Dienstbiera a Václava Štencla v právní věci žalobkyně: TOMA, a.s., sídlem tř. Tomáše Bati 332, Otrokovice, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, sídlem tř. Tomáše Bati 21, Zlín, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 1. 2023, č. j. KUZL 2867/2023, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2025, č. j. 29 A 21/202356, takto: I. Kasační stížnost žalobkyně se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Městský úřad v Otrokovicích (dále též „městský úřad“) rozhodnutím ze dne 7. 9. 2022, č. j. OMP/27738/2022/HRU, uznal žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku podle § 125a odst. 1 písm. b) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění rozhodném v době spáchání přestupku, spočívajícího v nedovoleném nakládání s povrchovými vodami. Žalobkyni bylo vydáno povolení nakládat s povrchovými vodami dne 9. 10. 2009, č. 97/2009, č. j. OŽP/902/2009/48263/2009/ HOF, s platností do 9. 10. 2019. Nové povolení, o které žalobkyně požádala dne 17. 1. 2020, bylo vydáno dne 22. 4. 2020 s platností do 31. 12. 2029 (právní moci povolení nabylo dne 13. 5. 2020). V období od 10. 10. 2019 do 12. 5. 2020 tak žalobkyně neměla platné povolení vodoprávního úřadu k nakládání s povrchovými vodami podle § 8 vodního zákona. Navzdory tomu však odebrala z řeky Moravy v říčním kilometru 178,350 vodu o celkovém objemu 242 760 m3. Za tento přestupek byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 2 427 600 Kč vypočtená podle § 125a odst. 4 (ve spojení s odst. 6 téhož ustanovení) vodního zákona. Městský úřad při výpočtu vycházel z nejnižší možné zákonné sazby 10 Kč za 1 m3 odebrané vody. Odvolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí žalovaný zamítl rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. [2] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně, který ji rozsudkem označeným v záhlaví zamítl. V odůvodnění rozsudku krajský soud ve shodě se správními orgány uvedl, že v projednávané věci nebyly dány mimořádné skutkové okolnosti, které by vylučovaly společenskou škodlivost přestupku. V daném případě vodní zákon sankcionuje jednání, které spočívá v samotném porušení povinnosti disponovat platným povolením. Není proto rozhodné, že se jednalo o pouhé administrativní pochybení ze strany žalobkyně a že žalobkyně měla uzavřenu dohodu se správcem vodního toku, jemuž odváděla poplatek za odběr povrchových vod. Materiální stránka přestupku byla dle krajského soudu naplněna. [3] Žalovaný podle krajského soudu rovněž nepochybil v tom, že při ukládání pokuty za přestupek, jehož skutková podstata je vymezena v § 125a odst. 1 písm. b) vodního zákona, aplikoval § 125a odst. 4, nikoli odst. 2 téhož ustanovení zákona. Odstavec 4 § 125a vodního zákona je ve vztahu k odst. 2 ustanovením speciálním, správní orgán neměl na výběr, které z pravidel pro uložení sankce zvolí. Krajský soud neshledal naplněnými ani podmínky pro moderaci sankce dle § 78 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Od potrestání nebylo možné dle krajského soudu upustit ani podle § 125l odst. 1 vodního zákona. Následek spočívající v nedovoleném odebrání a následném spotřebování takto odebraných vod nebylo možno odstranit, neboť ke konkrétnímu zásahu na vodním toku došlo. Krajský soud rovněž neshledal, že by pokuta představovala takový zásah do majetku žalobkyně, v důsledku čehož by pro ni byla likvidační. Žalobkyně ostatně likvidační účinky pokuty nenamítala, ani k tomu neuváděla žádné konkrétní skutečnosti. [4] Krajský soud rovněž neshledal, že by spáchaný přestupek byl promlčen, jak namítala žalobkyně. V této souvislosti připomněl, že promlčecí doba činí podle § 30 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), tři roky u přestupků, u nichž je horní hranice zákonné sazby alespoň 100 000 Kč; jinak činí promlčecí doba jeden rok. U přestupku podle § 125a odst. 4 vodního zákona činí maximální horní hranice pokuty 10 000 000 Kč, uplatní se tedy doba tříletá, která byla v daném případě dodržena. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [5] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Namítala, že naplnění formálních znaků přestupku neimplikuje rovněž naplnění materiálního znaku přestupku. Typová škodlivost přestupku byla v nyní posuzované věci vyloučena mimořádnými okolnostmi, neboť stěžovatelka pokračovala v nakládání s povrchovými vodami v souladu s původním vydaným povolením i v souladu s dohodou uzavřenou se správcem vodního toku, kterému za odběr povrchových vod hradila poplatek. Správce vodního toku tedy o odběru povrchové vody věděl, v důsledku čehož nemohlo dojít k narušení vodohospodářské bilance. Kontinuita odběru byla v daném případě rovněž ve veřejném zájmu, neboť stěžovatelka zajišťuje požární vodu pro hasičský záchranný sbor a technologické provozy v regionu. Dle stěžovatelky nedošlo k porušení ani ohrožení veřejného zájmu ani k žádnému škodlivému následku. V daném případě tak krajský soud nesprávně shledal naplnění materiálního znaku přestupku, který dle stěžovatelky nebyl naplněn, zvláště pro uložení tak vysoké sankce. [6] Stěžovatelka se rovněž domnívá, že správní orgány při ukládání sankce nesprávně aplikovaly § 125a odst. 4 namísto odst. 2 téhož ustanovení vodního zákona. Nesouhlasí se závěrem krajského soudu, dle kterého je odst. 4 (§ 125a) ustanovením speciálním k odst. 2 písm. c) (§ 125a) vodního zákona. Dle stěžovatelky správní orgán může rozhodnout o aplikaci některého ze sankčních ustanovení podle individuálních okolností případu. V nyní posuzované věci tak měl být vzhledem k absenci ohrožení veřejných zájmů chráněných vodním zákonem aplikován § 125a odst. 2 písm. c) vodního zákona, který stanoví horní hranici pokuty ve výši 500 000 Kč. [7] Stěžovatelka upozorňuje, že smyslem § 125a odst. 4 vodního zákona, který upravuje výpočet pokuty jako násobek konkrétní sazby a množství nedovoleně odebraných povrchových vod, je odradit subjekty od nelegálních odběrů povrchových vod. Stěžovatelka však řádně hradila poplatky za odběr povrchových vod správci vodního toku. Rozsudek krajského soudu tak stěžovatelka považuje za projev přepjatého formalismu. Značná část pokuty navíc byla uložena za období, v němž již stěžovatelka požádala o nové povolení a správní orgán o žádosti nerozhodl. Pokuta je tak zjevně nepřiměřená a krajský soud měl využít moderačního oprávnění dle § 78 odst. 2 s. ř. s., případně upustit od potrestání podle § 125l vodního zákona. [8] Dle stěžovatelky činí promlčecí doba spáchaného přestupku jeden rok podle § 30 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky. Vzhledem k tomu, že se sankce v tomto případě stanoví výpočtem podle § 125a odst.4 vodního zákona, nejedná se o „prosté“ stanovení horní hranice pokuty ve výši alespoň 100 000 Kč, jak požaduje § 30 písm. b) přestupkového zákona. Krajský soud tak dospěl k nesprávnému závěru, že za horní hranici je nutno v daném případě považovat výši pokuty 10 000 000 Kč. [9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti považuje rozsudek krajského soudu za podrobně a přesvědčivě odůvodněný. Dle jeho názoru stěžovatelka v kasační stížnosti nepřináší nic nového, co by již nevypořádali žalovaný nebo krajský soud v předchozích řízeních. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [10] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná. III.1 Naplnění materiálního znaku přestupku [11] Stěžovatelka v kasační stížnosti nejprve zpochybňuje naplnění materiální stránky přestupku a v této souvislosti krajskému soudu vytýká, že nepřihlédl ke konkrétním skutkovým okolnostem projednávaného případu. [12] Podle § 125a odst. 1 písm. b) vodního zákona se právnická nebo podnikající fyzická osoba dopustí přestupku tím, že nakládá s povrchovými nebo podzemními vodami podle § 8 odst. 1 bez povolení k nakládání s vodami. [13] Jednání postihované jako přestupek musí vedle formálních znaků naplňovat též znak materiální. Ten je v podobě společenské škodlivosti hmotněprávním korektivem, a tedy absentujeli, nejedná se vůbec o přestupek (§ 5 zákona o odpovědnosti za přestupky). [14] Krajský soud správně poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle které platí, že „formální znaky přestupkového jednání jsou koncipovány tak, aby naplňovaly v běžných případech i znak materiální. Pouze v případě, kdy existují významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti, nedojde k naplnění materiálního znaku přestupku a takové jednání potom nemůže být označeno za př