6 Azs 124/2025 – Nejvyšší správní soud

6 Azs 124/2025- 43 - text  6 Azs 124/2025 - 44 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Filipa Dienstbiera, soudkyně Veroniky Juřičkové a soudce Václava Štencla v právní věci žalobce: nezl. R. T., zastoupeného zákonným zástupcem M. T. a advokátem Mgr. Vratislavem Tauberem, sídlem Lidická 960/81, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 3. 2025, č. j. OAM1632/PP07ZA132024, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 8. 2025, č. j. 30 Az 3/202549, takto: I. Kasační stížnost žalobce se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 3. 2025 žalobcovu žádost o mezinárodní ochranu zamítl podle § 16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, jako zjevně nedůvodnou. Žalobce pochází ze země, kterou Česká republika považuje za bezpečnou zemi původu. [2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou. [3] Krajský soud shrnul, že institut bezpečné země původu podle § 2 odst. 1 písm. k) zákona o azylu vychází ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále „procedurální směrnice“). U rozhodnutí vydaných podle § 16 zákona o azylu soud přezkoumává pouze to, zda byly dány důvody pro aplikaci tohoto ustanovení. [4] Vzhledem k tomu, že Arménie je bezpečná země původu ve smyslu § 2 odst. 1 písm. k) zákona o azylu ve spojení s § 2 bodem 3 vyhlášky č. 328/2015 Sb., kterou se provádí zákon o azylu a zákon o dočasné ochraně cizinců, bylo na žalobci, aby prokázal, že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nelze. Závažné důvody, které by vyvracely závěr o tom, že Arménii lze považovat za bezpečnou zemi původu, však žalobce neprokázal. Vzhledem k tomu, že ve správním řízení nedošlo k věcnému projednání žádosti, žalovaný nepochybil, když se nevěnoval otázce nejlepšího zájmu dítěte. [5] Krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [6] Proti rozsudku krajského soudu se žalobce (stěžovatel) bránil kasační stížností, v níž zdůraznil, že jeho matka, otec a starší sestra jsou žadateli o mezinárodní ochranu, přičemž s ohledem na okamžik podání jejich žádostí zamítnutí pro zjevnou nedůvodnost nebude možné, neboť Arménie byla na seznam bezpečných zemí původu zařazena až později. [7] Stěžovatel je přesvědčen, že jeho kasační stížnost je přijatelná. Judikaturou dosud nebyla řešena otázka, zda je možné prolomit v zájmu ochrany legitimního očekávání postup předvídaný § 16 zákona o azylu. Přijatelnost kasační stížnosti zakládá také zásadní pochybení krajského soudu, který Arménii vyhodnotil ve vztahu ke stěžovateli jako bezpečnou zemi původu, čímž jej zbavil možnosti meritorního posouzení žádosti. [8] Stěžovatel nesouhlasil se závěrem, že podmínky pro postup žalovaného dle § 16 odst. 2 zákona o azylu byly splněny. Návrat stěžovatele do vlasti by mohl představovat zásah do soukromého a rodinného života. K takovému zásahu by mohlo dojít právě na území Arménie. Stěžovatel v Arménii nikdy nežil, nemá tam nikoho, kdo by se o něj mohl postarat. S ohledem na takový zásah nelze ve vztahu ke stěžovateli považovat Arménii za bezpečnou zemi původu. Nebylo tedy možné žádost stěžovatele jako zjevně nedůvodnou zamítnout. [9] Dle stěžovatele není z rozsudku zřejmé, jak se krajský soud vypořádal s otázkou legitimního očekávání stěžovatele, že jeho žádost bude s ohledem na úzké spojení posuzována stejným prizmatem jako žádosti nejbližších rodinných příslušníků. Stěžovatel zdůraznil, že takové legitimní očekávání mu vzniknout mohlo a žalovaný do jeho legitimního očekávání zasáhl. I kdyby byly splněny podmínky pro postup podle § 16 zákona o azylu, s ohledem na legitimní očekávání stěžovatele, měl být tento postup prolomen. [10] Žalovaný ve vyjádření uvedl, že kasační stížnost je opakováním žalobních námitek. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [11] Kasační stížnost je přípustná. [12] Podle § 104a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), Nejvyšší správní soud odmítne pro nepřijatelnost kasační stížnost ve věci, v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. [13] Kritéria přijatelnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud vymezil již v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS. Kasační stížnost je přijatelná v případech, k nimž se judikatura doposud nevyjádřila, v nichž existuje judikatura rozporná (nejednotná), nebo je potřeba učinit judikaturní odklon. Dále je kasační stížnost přijatelná rovněž v případech zásadního pochybení krajského soudu, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. [14] Stěžovatel nezpochybňoval obecnou domněnku Arménie jako bezpečné země původu, byl však přesvědčen, že v jeho případě nebyly splněny podmínky pro zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné. [15] Judikatura Nejvyššího správního soudu zdůrazňuje, že oproti jiným řízením o mezinárodní ochraně je v případě bezpečných zemí původu dáno důkazní břemeno žadatelů. Jelikož se u bezpečných zemí původu presumuje dodržování mezinárodních závazků a neporušování práv vlastních občanů, leží odpovědnost za prokázání opaku právě na žadatelích (srov. např. rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/200870, č. 1749/2009 Sb. NSS, či usnesení NSS ze dne 14. 11. 2025, č. j. 7 Azs 200/202529). Z uvedené judikatury krajský soud správně vycházel, když posuzoval, zda stěžovatel prokázal závažné důvody vyvracející závěr, že Arménie je i ve vztahu k němu bezpečnou zemí původu. Bylo na stěžovateli, aby prokázal, že v jeho případě tato domněnka neplatí. [16] Tvrzení stěžovatele, že Arménie pro něj není bezpečnou zemí, neboť tam nemá nikoho, kdo by se o něj postaral, a na území Arménie tak bude zasažen na právu na respektování soukromého a rodinného života, není argumentem, který by mohl zpochybnit předpoklad bezpečné země původu ve smyslu azylového práva. Mezinárodní ochrana představuje soubor oprávnění a povinností, které stát v duchu mezinárodního uprchlického práva, potažmo mezinárodní ochrany lidských práv, poskytuje jednotlivcům, jimž ochranu není schopen poskytnout jejich stát původu (srov. rozsudek NSS ze dne 5. 3. 2024, č. j. 7 Azs 186/202258). Uvedená stěžovatelova argumentace se se smyslem azylové ochrany míjí. Stěžovatelem uváděné skutečnosti mohou být zvažovány jako důvody znemožňující vycestování v souvislosti s rozhodováním o uložení povinnosti opustit území ČR či uložením správního vyhoštění (srov. rozsudek NSS ze dne 5. 3. 2024, č. j. 7 Azs 186/202258), pro rozhodování o udělení mezinárodní ochrany však nejsou relevantní. [17] Stěžovatel dále namítal porušení legitimního očekávání, že jeho žádost bude s ohledem na úzké spojení posuzována stejně jako žádosti nejbližších rodinných příslušníků ve standardním režimu. [18] Koncept legitimního čekávání představuje jednu ze základních zásad spočívající v ochraně důvodného očekávání, že veřejná moc bude vůči adresátovi postupovat určitým konkrétním způsobem v dané věci. Žadatel může legitimně očekávat vyhovění žádosti, pokud jsou splněny zákonné podmínky (srov. např. rozsudek NSS ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 As 73/2011316). Z judikatury dále vyplývá, že legitimní očekávání stěžovatele by mohla založit ustálená, jednotná a dlouhodobá činnost (příp. i nečinnost) správních orgánů, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 7. 2099, č. j. 6 Ads 88/2006132). Legitimní očekávání může případně založit určitý konkrétní dokument či opatření správního orgánu učiněné právě vůči stěžovateli, z nějž by bylo možné dovodit určitý příslib či potvrzení stěžovatelova práva (srov. rozsudek NSS ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 As 73/2011316). Nic takového však v případě stěžovatele nenastalo a stěžovatel to ani netvrdí. Ze zákona o azylu či prováděcí vyhlášky nevyplývá, že by „propojenost“ žádostí rodinných příslušníků měla zakládat specifický režim, který by vylučoval využití domněnky bezpečné země původu. Stěžovatel se neopírá ani o zavedenou správní praxi ani o konkrétní příslib správního orgánu. Své legitimní očekávání dovozuje ze svého přesvědčení, že jeho žádost měla být stejně jako dříve podané žádosti jeho rodičů a starší sestry navzdory změně právní úpravy posuzována meritorně, v režimu „bez procesních zjednodušení“. Jak již bylo uvedeno, judikatura předpokládá, že legitimní očekávání má základ v objektivním právu či správní praxi. Legitimní očekávání, jímž by byl správní orgán vázán, nemůže založit subjektivní postoj adresáta veřejné moci, zde žadatele o azyl. [19] V tom, že krajský soud výslovně