7 Azs 176/2025 – Nejvyšší správní soud

7 Azs 176/2025- 71 - text  7 Azs 176/2025 - 74 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Podhrázkého, soudkyně Jiřiny Chmelové a soudce Davida Hipšra v právní věci žalobců: a) L. S., b) nezl. A. S. a c) nezl. N. S., všichni zastoupeni Mgr. Daliborem Lípou, advokátem se sídlem Jugoslávská 856/2, Karlovy Vary, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 7. 2025, č. j. 35 Az 11/202453, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Ustanovenému zástupci žalobců Mgr. Daliboru Lípovi, advokátovi, se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 23 076 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem [1] Žalobkyně a) podala dne 22. 10. 2023 svým jménem a jménem svých nezletilých dětí [žalobců b) a c)] žádost o udělení mezinárodní ochrany. Žádost odůvodnila obavou z návratu do Moldavska, konkrétně do oblasti Podněstří, kde by jí hrozilo povolání do ozbrojených sil Ruské federace jako zdravotnice v souvislosti s válkou na Ukrajině. Dále uvedla, že lidé původem z Podněstří mají problém se integrovat do většinové moldavské společnosti, je na ně nahlíženo podezřívavě a jsou diskriminováni. Žalovaný rozhodnutím ze dne 16. 4. 2024, č. j. OAM1438/ ZAZA11K122023, žalobcům mezinárodní ochranu podle § 12 až § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, neudělil. Žalobci se proti tomuto rozhodnutí bránili žalobou u Krajského soudu v Plzni, který ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. [2] Krajský soud předně uvedl, že z údajů poskytnutých žalobkyní a) neplyne, že by byla fakticky vyzvána k nastoupení služby. Pouze se toho obává. Tato obava však neobstojí při srovnání s informacemi o zemi původu, které žalobkyně nerozporovala žádným důkazem s výjimkou údajných informací její matky, které však mají jen nízkou důkazní hodnotu. Krajský soud dále zdůraznil, že jakkoliv považuje vojenskou službu žalobkyně a) za nepravděpodobnou, je pro posouzení věci rozhodující možnost vnitrostátního přesídlení podle § 2 odst. 7 zákona o azylu. Konstatoval, že obava žalobkyně z pronásledování nebo vážné újmy se vztahuje pouze na ohraničenou část území Moldavska (Podněstří). S přihlédnutím k situaci v centrální části Moldavska proto nelze dospět k závěru, že by žalobci měli odůvodněný strach z pronásledování či vážné újmy. Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku týkající se humanitárního azylu. Uvedl, že snaha žalobkyně o legalizaci pobytu z důvodu rodinných vazeb v ČR je pochopitelná, avšak azylové řízení nelze zaměňovat s řízením podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Pokud žalobkyně nesplňuje podmínky pobytového zákona, řešením není udělení azylu, nýbrž využití institutů zákona o pobytu cizinců (např. žádost o upuštění od povinnosti osobního podání podle § 169d). II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [3] Žalobci (dále jen „stěžovatelé“) podali proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, ve které navrhují, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil. Podle stěžovatelů je kasační stížnost přijatelná podle § 104a s. ř. s., neboť věc svým významem přesahuje jejich vlastní zájmy. Tento přesah spatřují v nutnosti posouzení bezpečnostní situace obyvatel Podněstří, kterým hrozí nucené nasazení ve válečném konfliktu na Ukrajině na straně Ruské federace, konkrétně v případě stěžovatelky a) jako zdravotnice. [4] Stěžovatelé předně namítají, že se krajský soud nedostatečně vypořádal s jejich žalobními námitkami. Krajský soud pouze převzal argumentaci žalovaného a bagatelizoval specifickou situaci stěžovatelky a). Stěžovatelé zdůrazňují, že faktickou situaci v Podněstří a důvody svého odchodu detailně popsali již ve správním řízení a v žalobě, přičemž odkázali i na konkrétní zdroje informací. Krajský soud však při svém rozhodování vycházel pouze z oficiálních pramenů, které neodrážejí realitu, a konkrétní argumentací stěžovatelů ani jejich popisem skutečného stavu se vůbec nezabýval. Výpověď stěžovatelky a) přitom tvoří koherentní celek, a to i s přihlédnutím k omezeným možnostem dokazování v azylovém řízení. Hrozba jejího odvedení k účasti ve válečném konfliktu je reálná a odůvodňuje minimálně udělení doplňkové ochrany. [5] Nepřezkoumatelný je i závěr o možnosti vnitrostátního přesídlení do Moldavska mimo oblast Podněstří. Krajský soud i žalovaný tuto možnost pouze konstatovali, aniž by hodnotili reálnou situaci rodiny s nezletilými dětmi. Stěžovatelka a) přitom v žalobě uvedla konkrétní důvody, které přesídlení fakticky znemožňují či činí rizikovým. Krajský soud se však s touto argumentací nevypořádal a omezil se na obecné teze, aniž by zohlednil tvrzenou faktickou situaci v zemi. [6] Stěžovatelé dále namítají, že se krajský soud ani žalovaný dostatečně nezabývali možností udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu ve znění účinném do 30. 9. 2025. Mají za to, že jejich rodinná situace, přítomnost nezletilých dětí a zázemí v České republice představují důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu tohoto ustanovení. Stěžovatelé s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu argumentují, že smyslem humanitárního azylu je řešit situace, kdy by bylo nehumánní azyl neposkytnout. V rozhodnutí žalovaného i krajského soudu však podle nich chybí úvaha, proč by neudělení azylu v jejich případě bylo humánní a proč tento institut neaplikovali. [7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost, případně aby ji zamítl jako nedůvodnou. Trvá na tom, že stěžovatelé neuvedli žádné skutečnosti svědčící o pronásledování za uplatňování politických práv či z jiných azylově relevantních důvodů. Žalovaný zdůraznil, že území pod kontrolou moldavské vlády je pro stěžovatele dostupné a představuje účinnou možnost vnitrostátního přesídlení, kde jim nehrozí žádná újma. K námitce týkající se humanitárního azylu uvedl, že rodinnou situaci stěžovatelů neshledal natolik výjimečnou, aby bylo neposkytnutí ochrany nehumánní, a k tomu odkázal na své rozhodnutí a vyjádření k žalobě. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [8] Nejvyšší správní soud se zabýval nejprve přijatelností kasační stížnosti (v dané věci rozhodoval u krajského soudu samosoudce). Pokud kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, je třeba ji odmítnout pro nepřijatelnost (§ 104a odst. 1 s. ř. s.). Pro věcný přezkum by bylo nutné, aby řešená právní otázka měla přesah nad rámec konkrétního případu z důvodu (1) neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury nebo (2) v případě zásadního pochybení krajského soudu (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS). Žádná z těchto podmínek zde splněná není, a kasační stížnost je proto nepřijatelná. [9] Argumentace stěžovatelů svým obsahem předně míří na nedostatky odůvodnění napadeného rozsudku. Stěžovatelé konkrétně namítají, že se krajský soud nedostatečně vypořádal s hlavními žalobními námitkami, že žalovaný nedostatečně zjistil faktický stav věci a bagatelizuje ho. Podle stěžovatelů rovněž krajský soud nedostatečně vypořádal jejich žalobní argumentaci, zejména stran posouzení situace v Podněstří a konkrétní hrozby odvodu stěžovatelky a) jako zdravotnice do armády bojující v rámci konfliktu na Ukrajině, přičemž se krajský soud v napadeném rozsudku s konkrétními tvrzeními v žalobě vypořádal zcela povrchně a de facto pouze zopakoval argumentaci žalovaného. [10] Podle judikatury Nejvyššího správního soudu za nepřezkoumatelný bude považován rozsudek, ze kterého není patrné, jaký skutkový stav vzal orgán rozhodující ve věci za rozhodný, jakým způsobem postupoval při utváření právního závěru a proč považuje argumentaci účastníka řízení za nesprávnou (srov. rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003130, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/200462, či ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/200875; obdobně též nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06). [11] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že požadavkům ustálené judikatury na přezkoumatelnost napadený rozsudek dostál. Krajský soud své závěry dostatečně vysvětlil a odůvodnil, proč považuje žalobní námitky za liché. Z napadeného rozsudku je rovněž patrné, z jakého skutkového stavu krajský soud vyšel, jak zohlednil podstatné skutkové okolnosti a jak na skutkový stav aplikoval platnou právní úpravu (srov. např. rozsudky NSS ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/200352, či ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/200474). Krajský soud uvedl, že žalovaný na základě aktuálních zpráv zjistil, že v Podněstří neprobíhají organizované odvody do tamních ozbrojených složek, natož