8 Azs 166/2025 – Nejvyšší správní soud

8 Azs 166/2025- 32 - text  8 Azs 166/2025-35 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše (soudce zpravodaj) a soudců Pavla Molka a Lenky Bursíkové v právní věci žalobkyně: V. M., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2025, č. j. 8 A 97/2025-26, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2025, č. j. 8 A 97/2025-26, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: [1] Nejvyšší správní soud posuzoval, zda je přezkoumatelný shora uvedený rozsudek městského soudu, který se zabývá otázkou, zda se žalovaný dopustil nezákonného zásahu tím, že pro nepřijatelnost odmítl žádost žalobkyně o dočasnou ochranu podanou podle zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále „lex Ukrajina“). I. Vymezení věci [2] Žalobkyně je státní příslušnicí Ukrajiny, která dne 9. 7. 2025 podala žádost o dočasnou ochranu podle lex Ukrajina. Tuto žádost žalovaný odmítl jako nepřijatelnou s odůvodněním, že žalobkyně není osobou podle § 3 lex Ukrajina. [3] Žalobkyně uvedla, že žalovaný nezohlednil individuální okolnosti jejího případu. Žalobkyně měla až do února 2022 trvale pobývat na Ukrajině. V důsledku bezprostřední hrozby invaze vojsk Ruské federace byla 18. 2. 2022 nucena území Ukrajiny opustit a přesídlit na území České republiky. Zde jí bylo dne 12. 4. 2022 uděleno pobytové oprávnění za účelem využití dočasné ochrany a toto oprávnění jí bylo opakovaně prodlouženo, naposledy do 31. 3. 2025. Žalobkyně tvrdí, že se objednala k dalšímu prodloužení pobytového oprávnění do 31. 3. 2026, to jí však prodlouženo nebylo a v reakci na tuto skutečnost měla žalobkyně dne 9. 7. 2025 požádat o udělení pobytového oprávnění k dočasné ochraně znovu. Tuto žádost však žalovaný vyhodnotil jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina, neboť žalobkyně neopustila Ukrajinu 24. 2. 2022 nebo později, ale již 18. 2. 2022, tedy dříve, a proto není osobou, na kterou se vztahuje dočasná ochrana dle příslušných právních předpisů EU a České republiky. [4] Ve výše popsaném odmítnutí žádosti spatřovala žalobkyně nezákonný zásah žalovaného, v jehož důsledku jí mělo být odepřeno postavení osoby požívající dočasné ochrany podle čl. 5 směrnice Rady 2001/55/ES o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“) ve spojení s čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady EU 2022/382, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí“). Žalobkyně nesouhlasila s výkladem, podle něhož není oprávněnou osobou, a dále namítla, že byla porušena zásada legitimního očekávání, neboť žalovaný bez upozornění změnil svůj přístup, ačkoli doposud žalobkyni dočasnou ochranu přiznával. Proti tomuto zásahu proto podala žalobu. [5] Městský soud v Praze žalobě vyhověl. Uvedl, že žalovaný se dopustil příliš restriktivního výkladu, který je v rozporu s účelem právních předpisů EU upravujících dočasnou ochranu. Městský soud dospěl k závěru, že žalobkyně kumulativně splňuje podmínky pro přiznání dočasné ochrany. Za prvé naplnila podmínku předchozího pobytu na Ukrajině. Městský soud vyložil, že pojem „pobývat“ znamená nikoli fyzické nacházení se, ale dlouhodobější a stálejší pobyt na Ukrajině s těžištěm zájmů v této zemi. Na to nemělo samo o sobě vliv, že žalobkyně opustila Ukrajinu dne 18. 2. 2022, neboť opuštění mělo být pouze dočasné. Za druhé žalobkyně dle městského soudu splnila i podmínku vysídlení z Ukrajiny dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil. Žalobkyně byla (bez ohledu na datum jejího odjezdu) vysídlena z Ukrajiny v důsledku ozbrojeného konfliktu, neboť se kvůli invazi na Ukrajinu nemohla vrátit; právě v nemožnosti návratu soud spatřoval podstatu vysídlení. K tomu městský soud doplnil, že účelem prováděcího rozhodnutí je poskytnout dočasnou ochranu ukrajinským státním příslušníkům bez ohledu na to, zda Ukrajinu opustí v počátečním stadiu konfliktu či později či zda (s ohledem na proměnlivost tamější situace) opustili Ukrajinu jednorázově nebo opakovaně. Podle městského soudu je proto s ohledem na účel prováděcího rozhodnutí nutné pro posuzování splnění podmínek pro dočasnou ochranu považovat za okamžik vysídlení to opuštění Ukrajiny, které bezprostředně předchází podání žádosti. [6] Městský soud dal za pravdu i žalobní námitce, podle níž žalovaný porušil zásadu proporcionality a legitimního očekávání, pokud při podání žádosti dne 9. 7. 2025 nezvážil individuální okolnosti žalobkyně, zejména to, že jí pobytové oprávnění za účelem dočasné ochrany bylo již dříve uděleno a opakovaně prodlužováno. Namísto toho žalovaný bez předchozího upozornění změnil výklad příslušných právních předpisů a žádost žalobkyně z formálních důvodů odmítl. Městský soud uvedl, že žalobkyně oprávněně očekávala, že jí bude dočasná ochrana opětovně udělena, neboť nebyla, ač skutkové okolnosti zůstaly obdobné, upozorněna na změnu přístupu žalovaného k výkladu zákona a nebylo jí umožněno se k tomu vyjádřit. [7] Proti rozsudku městského soudu podal žalovaný (dále „stěžovatel“) kasační stížnost. II. Obsah kasační stížnosti [8] Stěžovatel nesouhlasí s extenzivním výkladem městského soudu. Úvodem poukázal na to, že ani městský soud nerozhoduje o této otázce jednotně a odkázal na několik jeho rozsudků, konkrétně ze dne 8. 10. 2025, č. j. 10 A 112/2025-19, ze dne 19. 9. 2025, č. j. 6 A 78/2025-33, a ze dne 29. 4. 2025, č. j. 6 A 106/2024-35, v nichž měl městský soud věc posoudit opačně. Dále se stěžovatel odvolal na sdělení Komise č. 2022/C 126 I/01, Operační pokyny k provádění rozhodnutí Rady 2022/383, podle nějž nárok na dočasnou ochranu v zásadě nemají ukrajinští státní příslušníci pobývající na Ukrajině, kteří byli vysídleni z Ukrajiny před 24. únorem 2022 nebo se před tímto datem nacházeli mimo Ukrajinu, například z důvodu práce, studia, dovolené, rodinných důvodů, kvůli zdravotním prohlídkám nebo z jiných důvodů. Stěžovatel uvedl, že ač na toto sdělení poukázal již ve vyjádření k žalobě, městský soud jej ve svých úvahách opominul. Stěžovatel jej však pro výklad příslušného ustanovení považuje za důležité i s ohledem na to, že Nejvyšší správní soud jej měl v jiné věci označit jako „soft law“. [9] S ohledem na výše uvedené sdělení Komise proto stěžovatel polemizuje s názorem městského soudu, podle kterého by měl při posuzování podmínky „pobývání na Ukrajině před 24. 2. 2022“ namísto aplikace jednoduchého pravidla zkoumat důvody případného vycestování z Ukrajiny před tímto datem a to, kde bylo umístěno těžiště zájmů žadatele o dočasnou ochranu; tato úvaha městského soudu nemá dle stěžovatele oporu v pozitivním právu. Zejména však stěžovatel nesouhlasí s názorem městského soudu, že lze připustit splnění podmínky „vysídlení z Ukrajiny 24. 2. 2022 nebo poté“ i tehdy, pokud žalobkyně z Ukrajiny vycestovala dříve. Stěžovatel má jednoznačně za to, že pro naplnění této podmínky nestačí pouze nemožnost se na Ukrajinu navrátit, ale je nutné, aby k opuštění Ukrajiny došlo v přímé souvislosti s vojenskou invazí a především v jejím důsledku. K takovému opuštění proto musí dojít 24. 2. 2022 nebo později, nikoli však dříve. Výklad městského soudu považuje stěžovatel neslučitelný se zněním článku 2 písm. c) směrnice o dočasné ochraně a článku 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí. [10] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že se ztotožňuje s odůvodněním městského soudu. Nesouhlasí s tvrzením žalovaného ohledně nejednotné rozhodovací praxe městského soudu, což dokládá vlastními stanovisky k jednotlivým rozsudkům městského soudu zmiňovaným v kasační stížnosti. Žalobkyně s ohledem na účel institutu dočasné ochrany ve shodě s městským soudem odmítá formalistické pojetí otázky data pobytu a vysídlení na Ukrajině. Proto je toho názoru, že k vysídlení žalobkyně nemuselo dojít jen po 24. 2. 2022, ale i před ním, pokud se žalobkyně v důsledku válečného konfliktu nemůže na Ukrajinu navrátit. Tomuto výkladu svědčí i fakt stoupajícího napětí a mobilizace Ruska již před 24. 2. 2022. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [11] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost a dospěl k závěru, že je důvodná, byť z jiného důvodu, než stěžovatel namítá. [12] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že je napadený rozsudek nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost