I.ÚS 1030/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1030/23 ze dne 3. 5. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Markéty Vomelové, zastoupené Mgr. Petrem Šlaufem, advokátem, sídlem Kozácká 289/9, Praha 10 - Vršovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. února 2023 č. j. 21 Cdo 3158/2022-253, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. května 2022 č. j. 10 Co 18/2022-232 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 11. října 2021 č. j. 19 C 119/2020-201, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti X, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení čl. 90 Ústavy a svých ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice dvěma dopisy ze dne 7. 1. 2020, resp. 10. 1. 2020, stěžovatelce sdělila, že "vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele o organizačních změnách spočívajících v ukončení výroby v provozovně ve S. se stáváte pro zaměstnavatele nadbytečnou" s tím, že se dosavadní pracovní poměr stěžovatelky rozvazuje podle § 52 písm. c) zákoníku práce. Stěžovatelka se následně žalobou u Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud") domáhala určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru. 3. Okresní soud žalobu napadeným rozsudkem zamítl. Shledal, že vedlejší účastnice dala stěžovatelce platně výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. a) zákoníku práce. Není rozhodné, jak zaměstnavatel důvod výpovědi právně kvalifikuje, nýbrž jak jej skutkově vylíčí. Zde přitom vedlejší účastnice výslovně uvedla, že se výpověď dává pro organizační změny spočívající v ukončení výroby v jedné z provozoven, tedy pro zrušení části zaměstnavatele podle § 52 písm. a) zákoníku práce. Zrušení své části vedlejší účastnice též realizovala. Výpověď podepsal mimo jiné výkonný ředitel vedlejší účastnice, kterého k tomu pověřil jednatel vedlejší účastnice písemnou plnou mocí. 4. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatelky napadeným rozsudkem potvrdil napadený rozsudek okresního soudu. Krajský soud korigoval závěry okresního soudu v tom smyslu, že dopis ze dne 7. 1. 2020 nebyl stěžovatelce prokazatelně doručen, na rozdíl od dopisu ze dne 10. 1. 2020, což vedlejší účastnice prokázala poštovní dodejkou. Protože dřívější dopis jako výpověď doručen nebyl, pohlíží se na takovou výpověď jako by neexistovala. Vedlejší účastnice proto se stěžovatelkou rozvázala pracovní poměr až dopisem ze dne 10. 1. 2020. Dále krajský soud u posuzování obsahu výpovědi zdůraznil, že šlo o určitý a srozumitelný projev vůle; je nepochybné, že důvodem výpovědi bylo zrušení provozu ve S., tedy části vedlejší účastnice jako zaměstnavatelky. Výpověď podepsaly sice dvě osoby (výkonný ředitel a "ekonom firmy"), avšak pro její platnost postačilo, že prokazatelně byla za vedlejší účastnici oprávněna jednat pouze jedna z nich, tedy výkonný ředitel. 5. Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením dovolání stěžovatelky, neboť je neshledal přípustným. Ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu odpovídá závěr, že není rozhodné, jak zaměstnavatel důvod výpovědi právně kvalifikuje, nýbrž jak jej skutkově vylíčí. Interpretace takových důvodů soudem přitom není "nahrazením projevu vůle". Krajský soud dále postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, kvalifikoval-li výpověď vedlejší účastnice jako z důvodu podle § 52 písm. a) zákoníku práce, protože ze svého rozhodnutí ukončila provoz své části, k níž byl vázán výkon práce stěžovatelky. Dále stěžovatelka již toliko zpochybňovala zjištěný skutkový stav, hodnocení důkazů a vycházela ze svých skutkových zjištění, respektive závěrů, na nichž napadený rozsudek krajského soudu nezávisel. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí je rovněž závěr, že nedostatek řádného doručení výpovědi (zde ze dne 7. 1. 2020) nezpůsobuje její neplatnost, nýbrž se postupuje, jakoby daná výpověď neexistovala. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy rozhodly v rozporu se zásadou ochrany zaměstnance v pracovněprávních vztazích a nepřípustně vyložily příslušné právní normy ve prospěch vedlejší účastnice jako zaměstnavatelky. Stěžovatelkou namítaná konkrétní pochybení obecných soudů lze rozlišit jako tři samostatné důvody. Zaprvé stěžovatelka tvrdí, že výpověď vedlejší účastnice je neurčitá a nesrozumitelná, protože není jasné, z jakého důvodu se pracovní poměr rozvazuje. Textová část výpovědi obsahuje odkaz na § 52 písm. c) zákoníku práce, přestože se ze skutkového vylíčení podává něco jiného. Tyto nedostatky přitom nelze odstranit výkladem. Stěžovatelka zdůrazňuje "celkový kontext" právního jednání. Závěry obecných soudů zde odporují rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2001 sp. zn. 21 Cdo 2738/2000, z něhož se podává, že neplatná je taková výpověď, ze které nelze seznat, v čem spočívá skutkové vymezení výpovědního důvodu. Pomocí výkladu přitom nelze "nahrazovat" či "doplňovat" vůli. Krajský soud zmínil, že stěžovatelka musela vědět, že se bude zavírat daná provozovna, avšak neprováděl k tomu žádné dokazování. Dovedeno ad absurdum, zaměstnavatel by při akceptaci výkladu zastávaného obecnými soudy v nyní posuzované věci nemusel uvádět ve výpovědi nic, protože zaměstnanci přece musí vědět, co se děje. 7. Zadruhé stěžovatelka tvrdí, že výpověď je neplatná pro nedostatek oprávnění osob, které výpověď podepsaly, k jednání za vedlejší účastnici. Plná moc pro výkonného ředitele byla dodána dodatečně, pro "ekonoma firmy" nikoli. Obecné soudy se s tím nevypořádaly. Z organizačního řádu vedlejší účastnice nadto vyplývá, že nikdo z podepsaných nebyl oprávněn za vedlejší účastnici jednat. K tomu byli oprávnění pouze jednatelé. Konečně zatřetí stěžovatelka tvrdí, že výpovědí ze dne 7. 1. 2020 bylo konzumováno právo vedlejší účastnice dát stěžovatelce další výpověď. Jako neplatnou je proto třeba označit i výpověď pozdější. Dřívější výpověď je přitom neplatná, protože podle § 50 zákoníku práce je třeba výpověď zaměstnanci doručit, což se i podle obecných soudů nestalo. Závěr obecných soudů, že výpověď ze dne 7. 1. 2020 není neplatná, je nesprávný. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 10. Jak se podává z napadených rozhodnutí, námitky obsažené v ústavní stížnosti stěžovatelka uplatnila v předcházejících fázích řízení a obecné soudy se s nimi vypořádaly. K námitkám uvedeným shora zaprvé je třeba uvést, že srozumitelnost a určitost výpovědi a zjišťování jejího důvodu bylo "středobodem" předcházejícího řízení. Již okresní soud vyšel z ustáleně judikovaného předpokladu, že není rozhodné, jak zaměstnavatel právně kvalifikuje důvod výpovědi dané zaměstnanci. Z napadených rozhodnutí je proto zřejmé, že odkaz vedlejší účastnice na § 52 písm. c) zákoníku práce ve výpovědi není pro určení důvodu rozhodný, a nemůže tak jít o okolnost svědčící o nesrozumitelnosti či