I.ÚS 106/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 106/26 ze dne 29. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti RNDr. Jany Příhodové, zastoupené JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou, sídlem Urbánkova 3360/47, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1907/2025-661 ze dne 29. 10. 2025, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 65/2025-615 ze dne 18. 3. 2025 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 17 C 56/2014-537 ze dne 14. 11. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a České republiky - České obchodní inspekce jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatelka po svém nástupu do funkce ústřední ředitelky u České obchodní inspekce (ČOI) dala výpověď pro nadbytečnost několika zaměstnancům v souvislosti s organizační změnou a zánikem jejich pozic. V následných soudních řízeních vyšlo najevo, že organizační změna byla přijata za účelem podání výpovědí a výpovědi byly protiprávní. ČOI tak musela bývalým zaměstnancům nahradit plat, čímž jí vznikla škoda, jejíhož nahrazení se domáhá po stěžovatelce. Ta totiž výše popsaným jednáním porušila své pracovní povinnosti a má povinnost škodu nahradit podle § 250 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Obecné soudy v různých řízeních o náhradě škody považovaly každou výpověď za jednotlivou škodní událost a uplatňovaly v každém z případů samostatně limit náhrady škody způsobené zaměstnancem podle § 257 odst. 2 zákoníku práce. 2. V tomto konkrétním případě stěžovatelky Ústavní soud už jednou rozhodoval a v nálezu sp. zn. II. ÚS 2600/20 vytkl obecným soudům nedostatky v odůvodnění. Soudy totiž spojovaly zavinění stěžovatelky s jedním pochybením ve formě vydání organizační změny, ale limit náhrady škody podle § 257 odst. 2 zákoníku práce přesto uplatnily na každou výpověď samostatně. 3. Ve zde přezkoumávaném řízení se stěžovatelka jako žalovaná bránila zaplacení náhrady škody ČOI, kterou způsobila organizační změnou a s ní související výpovědí Mgr. Jiřímu Krulišovi, zaměstnanci ČOI. Stěžovatelka má za to, že škodu do výše 4,5násobku svého platu, tedy zákonného limitu, už ČOI nahradila v pravomocně skončeném řízení týkajícím se výpovědi Jany Irinkovové. Výpověď Janě Irinkovové však soudy nyní hodnotí jako samostatné pochybení, které nemělo původ v organizační změně. Škodu způsobenou organizační změnou tak stěžovatelka zatím nenahradila a limit 4,5násobku platu se na ni uplatní odděleně od náhrady škody způsobené výpovědí Janě Irinkovové. II. Ústavní stížnost 4. V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje napadená rozhodnutí obecných soudů zrušit, protože podle ní porušila její základní právo na soudní ochranu, právo vlastnit majetek (čl. 36 odst. 1, čl. 11 Listiny základních práv a svobod) a dále také čl. 2 odst. 2 a čl. 4 Listiny. 5. Stěžovatelka namítá, že soudy nerespektovaly výše zmíněný nález sp. zn. II. ÚS 2600/20 a nezabývaly se věcí tak, jak požadoval, k čemuž z daného nálezu obsáhle cituje. Dále také nesouhlasí s názorem obecných soudů, že výpověď Jany Irinkovové neměla původ v organizační změně. Podle stěžovatelky je tento názor v rozporu s rozsudky v pravomocně ukončeném řízení týkajícím se náhrady škody způsobené právě touto výpovědí - tam totiž soudy výpověď Jany Irinkovové s organizační změnou spojují. Podle stěžovatelky je třeba chápat veškerou škodu způsobenou různými výpověďmi jako jedno pochybení ve formě organizační změny a uplatnit na celkovou škodu limitaci podle § 257 odst. 2 zákoníku práce, což by znamenalo, že stěžovatelka už ČOI škodu nahradila v řízení o výpovědi Janě Irinkovové. III. Posouzení Ústavním soudem 6. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná. 7. Ústavní soud už v podobném případě stěžovatelky, týkajícím se výpovědi Jarmily Kukačkové, rozhodoval pod sp. zn. I. ÚS 2736/25, kde ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. V nyní projednávané věci není důvod se od závěrů zmíněného rozhodnutí odchylovat. 8. Ústavní soud nejprve připomíná, že do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje jen ve výjimečných případech, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale je zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83 a čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů Ústavní soud zasahuje jen v případě porušení základních práv. O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde. 9. Jádro argumentace stěžovatelky spočívá v tvrzeném rozporu napadených rozhodnutí s nálezem sp. zn. II. ÚS 2600/20, ten však stěžovatelka dezinterpretuje. Tvrdí, že posouzení výpovědi Jany Irinkovové jako samostatného pochybení je v rozporu s citovaným nálezem, ale Ústavní soud v nálezu neuvádí, že výpovědi nemohou být samostatnou škodní událostí. Naopak takovou možnost přímo připouští: "je-li škodní událostí samotná výpověď, musí se i posouzení zavinění stěžovatelky vztahovat k této výpovědi. Jinak řečeno, soudy musejí posoudit, zda stěžovatelka zaviněně (svou nedbalostí) porušila nějakou svou pracovní povinnost propuštěním zaměstnance v situaci, kdy již došlo k organizační změně vedlejší účastnice a stěžovatelka musela reagovat na to, že některá dosud existující pracovní místa v nové struktuře minimálně formálně neexistují" (nález sp. zn. II. ÚS 2600/20, bod 28). Tento požadavek obecné soudy v napadených rozhodnutích následují a vysvětlují, že organizační změna nerušila pracovní místo Jany Irinkovové, a proto je její výpověď samostatným pochybením stěžovatelky. 10. Obdobně jako ve výše zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 2736/25 v nynější věci není důvod k zásahu Ústavního soudu. Tak jako v bodě 12 zmíněného usnesení sp. zn. I. ÚS 2736/25 i v nynější věci Ústavní soud neshledává žádné ústavněprávní nedostatky v závěru obecných soudů, že organizační změna se pozice Jany Irinkovové nedotkla (na rozdíl od výpovědi Mgr. Jiřímu Krulišovi) a její výpověď je třeba považovat za samostatnou škodní událost se samostatným limitem náhrady škody podle § 257 odst. 2 zákoníku práce. Neobstojí proto závěr, že stěžovatelka v řízení o výpovědi Jany Irinkovové uhradila škodu i za ostatní výpovědi (včetně té Mgr. Jiřímu Krulišovi), neboť nejde o totéž pochybení. 11. Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 2600/20 také obecným soudům vytkl, že jejich závěr není "dostatečně a přesvědčivě odůvodněn" (nález sp. zn. II. ÚS 2600/20, bod 29). Pokud tedy chtěly obecné soudy odlišit některé výpovědi jako samostatné škodní události, musely se s tím vypořádat v odůvodnění. To v nyní napadených rozhodnutích také velmi podrobně činí (bod 47 napadeného rozhodnutí obvodního soudu, bod 24 napadeného rozhodnutí městského soudu a bod 6 a násl. napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu). Také tomuto požadavku citovaného nálezu tedy obecné soudy vyhověly a s nynější argumentací stěžovatelky, že tak neučinily, Ústavní soud nesouhlasí. 12. Stěžovatelka také namítá, že současné závěry soudů neodpovídají pravomocným rozsudkům ve věci výpovědi Jany Irinkovové, ale přijímají názor vyslovený Nejvyšším soudem v rozsudku č. j. 21 Cdo 3610/2023-482. Tím mají zasahovat do jejích základních práv. Stěžovatelka však pro své tvrzení nenabízí žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci, ani netvrdí, jaké její právo mělo být porušeno a jak. Neexistuje zákonná povinnost soudů držet se právního názoru vysloveného v jiném civilním řízení. Ústavní soud takovou povinnost dovodil pouze, pokud jde o totožné řízení (nález sp. zn. III. ÚS 3285/22, bod 18). V daném případě navíc nejde o svévoli ze strany obecných soudů, nýbrž o vázanost názorem nadřízeného soudu. Naopak nerespektování kasační závaznosti rozsudku Nejvyššího soudu by pochybením s ústavněprávní relevancí bylo. Pokud by ale kvůli svým předchozím rozhodnutím v jiné věci (ač skutkově příbuzné) nemohly soudy respektovat názor jim nadřízených soudů v nové věci, nedával by celý systém opravných prostředků smysl. 13. Námitky ve zbytku ústavní stížnosti směřují k posouzení zavinění a ke zjištění skutkového stavu. Stěžovatelka ani nijak nerozporuje závěr Nejvyššího soudu v bodě 9 napadeného rozhodnutí, že v dovolání nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Jinými slovy, stěžovatelka netvrdí, že by její dovolání v tomto směru splňovalo zákonném stanovené náležitosti a že se tedy těmito námitkami Nejvyšší soud mohl alespoň kvazimeritorně zabývat. S ohledem na subsidiaritu ústavní stížnosti se tak těmito argumenty blíže nezabýval ani Ústavní soud. Obdobně je třeba přistoupit k polemice stěžovatelky se soudy přijatým skutkovým stavem. Stěžovatelka ani ohledně těchto otázek v ústavní stížnosti neuvádí žádnou ústavněprávně relevantní argumentaci. 14. Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatn