I.ÚS 1064/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1064/23 ze dne 31. 10. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Josefa Pohla, zastoupeného Mgr. Zdenkou Vopěnkovou, advokátkou, sídlem Školská 694/32, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. února 2023 č. j. 26 Cdo 2905/2022-227, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. dubna 2022 č. j. 11 Co 281/2021-200 a rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 24. června 2021 č. j. 112 C 73/2020-163, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Heimstaden Czech s. r. o., sídlem Gregorova 2582/3, Ostrava, zastoupené JUDr. Ladislavem Smejkalem, advokátem, sídlem V Celnici 1034/6, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a svých ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti, doručených písemností a vyžádaného soudního spisu Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově (dále jen "okresní soud") sp. zn. 112 C 73/2020 se podává, že stěžovatel je nájemcem bytu v domě, který vlastní vedlejší účastnice (dále jen "první žalovaná") jako právní nástupkyně podniku Ostravsko-karvinských dolů. Stěžovatel se žalobou u okresního soudu domáhal určení, že uvedený dům je ve vlastnictví státu, resp. České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen "druhá žalovaná"). Stěžovatel v žalobě uvedl, že hodlal po změně společenských poměrů v roce 1989 byt (jako dříve tzv. podnikový byt podle § 66 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty) odkoupit za zvýhodněnou cenu podle tehdejších předpisů. K převodu však nikdy nedošlo, protože bytový fond podniku Ostravsko-karvinských dolů byl při transformaci převeden na různé akciové společnosti, ve kterých stát držel do roku 2004 akcie. Stalo se tak však v rozporu s § 14 zákona č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví k bytům, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého tyto byty nelze převést na nikoho jiného než stát nebo jejich dosavadní uživatele. 3. Okresní soud žalobu zamítl napadeným rozsudkem, protože shledal chybějící naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k domu. Nebylo prokázáno, že nyní reálně hrozí uskutečnění prodeje bytu; první žalovaná to popřela a druhá žalovaná se nepovažuje za vlastníka a nehodlá vlastnické právo vykonávat, protože pokládá převod bytového fondu podniku Ostravsko-karvinských dolů za souladný se zákonem. Byl-li by stěžovatel opomenut s předkupním právem, má možnost se u soudu domáhat realizace tohoto práva, kde by se okolnosti transformace zkoumaly jako předběžná otázka. Stěžovatel přitom po celou dobu akceptoval u bytu (domu) vlastnictví první žalované. Stěžovatel operuje se skutečnostmi, které jsou nejisté. I stát musí v soukromoprávních vztazích, tedy také mezi nájemcem a pronajímatelem, postupovat s péčí řádného hospodáře a domáhat se úhrady nájemného v obvyklé výši, jak to činí jiní pronajímatelé. Žádné právo stěžovatele není ohroženo. 4. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatele potvrdil napadený rozsudek okresního soudu, protože se s jeho hodnocením absence naléhavého právního zájmu u žaloby na určení ztotožnil. 5. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl následné dovolání stěžovatele, neboť je neshledal přípustným. Závěry soudů nižších stupňů o nedostatečném naléhavém právním zájmu stěžovatele odpovídají ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Zpravidla nebude dán naléhavý právní zájem u žaloby na určení, má-li požadované určení povahu předběžné otázky a neřeší-li taková předběžná otázka celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva, tedy neodstraní-li se jejím vyřešením stav ohrožení práva nebo nejistota v jeho právním postavení. V nyní posuzované věci by se stěžovatel na základě určení nestal vlastníkem věci a ani by mu bez dalšího nevzniklo předkupní právo k ní. Nejvyšší soud dále zdůraznil, že druhá žalovaná sama navrhuje zamítnutí žaloby, a tedy svého práva se nedomáhá. Jde rovněž o okolnosti, které se odehrály v relativně dávné minulosti. Řešením sporu nebude postaveno najisto, že mezi stěžovatelem a první žalovanou existuje nájemní vztah určitého obsahu, ani zda stěžovateli svědčí předkupní právo na odkup bytu z (privatizační) smlouvy z roku 2004 uzavřené mezi Fondem národního majetku a právní předchůdkyní první žalované. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel tvrdí, že jej zástupci obchodních společností OKD, a. s., a Karbon Invest, a. s., jako právních nástupkyň podniku Ostravsko-karvinských dolů opakovaně ujišťovali, že byt, který užívá, mu bude za zvýhodněných podmínek převeden do vlastnictví, tedy že jej bude moci koupit. To se však nestalo a stěžovatel se cítí okolnostmi transformace podniku Ostravsko-karvinských dolů podveden. Situace je nyní neúnosná, nájemné je příliš vysoké. Stěžovatel vysvětluje, že žaloba se opírala primárně o tvrzené porušení § 14 zákona č. 52/1966 Sb., podle kterého uvedený byt nemůže nabýt nikdo jiný než stát, nebo stěžovatel. Žaloba v nyní posuzované věci je přitom jediným prostředkem ochrany práv stěžovatele, protože žaloba na plnění nepřipadá v úvahu, představuje-li uvedené ustanovení tzv. ustanovení blokační. Nejde o právo stěžovatele nemovitou věc nabýt, nýbrž o jeho legitimní očekávání, aby vlastníkem nebyl podle § 14 zákona č. 52/1966 Sb. nikdo jiný než stát či on sám. Je nutné postavit najisto, zda stěžovateli svědčí právo přednostního odkupu bytové jednotky v bytovém domě specifikované v privatizační smlouvě z roku 2004. 7. Stěžovatel dále tvrdí, že se v jeho právní sféře konkrétně projeví, zda užívá byt ve vlastnictví státu, či osoby soukromého práva - obchodní společnosti. Stěžovatel by se při užívání bytu ve vlastnictví státu mohl domáhat snížení či odpuštění nájmu ze sociálních či humanitárních důvodů a mohlo by mu být vyhověno. To rovněž značí, že existuje naléhavý právní zájem na určení, kdo je vlastníkem domu či bytu. Nadto stěžovatel reaguje na tvrzení Nejvyššího soudu, že jde o okolnosti z dávné minulosti; stěžovatel podal žalobu ihned poté, co se dozvěděl, že právní nástupci podniku Ostravsko-karvinských dolů své sliby o převodu vlastnictví k bytům nesplní. Nikdo přitom nemůže těžit ze svého nepoctivého jednání a obecné soudy běžně rozhodují o věcech majících původ v 90. letech 20. století, například o církevních restitucích. Zde rovněž stěžovatel spatřuje paralelu, kterou obecné soudy přehlédly; podle § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, rovněž nebylo možné určité pozemky převádět jiným osobám. Jde proto rovněž o tzv. blokační ustanovení, ze kterého srovnatelně plyne legitimní očekávání jako konkrétní majetkové právo. Poskytují-li soudy u jednoho ustanovení náležitou ochranu, a u jiného, které je svou povahu obdobné, nikoli, jde o porušení principu rovnosti. III. Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení 8. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal návrh k vyjádření Nejvyššímu soudu, krajskému soudu a okresnímu soudu jako účastníkům řízení, jakož i první žalované a druhé žalované, kterým naleželo postavení vedlejších účastnic řízení o ústavní stížnosti. 9. Nejvyšší soud, krajský soud i okresní soud shodně ve svých vyjádřeních odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí. 10. První žalovaná ve vyjádření uvedla, že k porušení práva na soudní ochranu stěžovatele nedošlo, protože se mu v řízení dostalo náležitého procesního prostoru. Není pravdou, že obecné soudy přistupovaly ke stěžovateli diskriminačně, protože mu nepřiznaly obdobné postavení jako obmyšleným osobám podle § 29 zákona o půdě. Stěžovatel nemovitou věc, o kterou jde, nikdy nevlastnil, a ani to netvrdí. Nedošlo k odnětí jeho věci. Nesrozumitelná jsou tvrzení stěžovatele o možném zneužití práva druhou žalovanou. 11. Druhá žalovaná se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřila. Vzhledem k tomu, že byla poučena, že za takové situace bude Ústavní soud vycházet z toho, že se postavení vedlejší účastnice vzdává, nebylo s ní v posuzované věci nadále jednáno. 12. Soudce zpravodaj zaslal doručená vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel využil této možnosti a v replice zopakoval, že určovací žaloba v dané věci je