I.ÚS 1128/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1128/09 ze dne 5. 4. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky HRNČÍŘ, RYDVAL a spol., v. o. s., se sídlem Rumunská 12, 120 00 Praha 2, IČ: 26416409, správkyně konkursní podstaty Zemědělského družstva Zvole v likvidaci, se sídlem Psáry, Psáry Štědřík, okr. Praha-západ, IČ: 00107557, zastoupené JUDr. Evou Metzkerovou, advokátkou se sídlem Rumunská 12, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2009 č. j. 15 Cmo 143/2008-460 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, č. j. 29 Cdo 2463/2009-487, za účasti Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Zemědělského družstva "Agrofarma" v likvidaci, se sídlem Podchyšská 11, 140 00 Praha 4 - Cholupice, zastoupeného advokátem JUDr. Ing Pavlem Habětínem, se sídlem Výhledské nám. 1016, 165 00 Praha 6 - Suchdol, a M. Š., zastoupené advokátem JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D., se sídlem Národní 43, 110 00 Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto : Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 2. 2009 č. j. 15 Cmo 143/2008-460 k odvolání žalované (stěžovatelky), rozhodl, že se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2008 č. j. 53 CmI 103/2003-404 ve výroku ve věci samé mění jen tak, že se zamítá žaloba, aby ze soupisu konkursní podstaty úpadce Zemědělské družstvo Zvole v likvidaci, se sídlem Psáry, byly vyloučeny budovy nezapsané v katastru nemovitostí v k. ú. Dolní Jirčany, obec Psáry, a to stavba č. p. 382, objekt strojních dílen na pozemku parc. č. st. 37/4, stavba č. p. 383, objekt dílen s garáží na pozemku parc. č. st. 37/5 a stavba č. 128, objekt kanceláří na pozemku parc. č. st. 37/6 (dále jen "nemovitosti"); jinak se potvrzuje [Poznámka: tj. potvrzuje se ohledně vyloučení zbývajících nemovitostí ze soupisu konkurzní podstaty specifikovaných ve výroku citovaného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "sporné nemovitosti")]. Žalobci - Zemědělskému družstvu "Agrofarma" v likvidaci (dále také "žalobce"), ani vedlejším účastníkům nepřiznal vrchní soud právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vrchní soud uvedl, že členská schůze "Zemědělského družstva 1. Máj se sídlem ve Zvoli u Prahy" (podle úplného výpisu z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze, oddílu DrXCVII, vložky 142 bylo v rejstříku v době od 20. 9. 1976 do 28. 12. 1990 uvedeno obchodní jméno "Zemědělské družstvo Zvole" - dále též jen "původní družstvo") konaná dne 26. 10. 1990 vzala na vědomí rozdělení družstva podle § 9 zákona č. 162/1990 Sb., o zemědělském družstevnictví; to s přihlédnutím k "Zásadám" vlády pro rozdělování majetku a závazků zemědělských družstev (schválených usnesením vlády ČSFR ze dne 25. 10. 1990, č. 745/90, uveřejněné v částce 4-5 Věstníku Federálního ministerstva zemědělství a výživy - dále jen "zásady") "na ZD Zvole a samostatně hospodařící družstvo Cholupice". Současně schválila rozdělení majetku na základě vyčíslení členských podílů jednotlivých členů družstva, kteří projeví zájem o vstup do nového družstva a pravidla pro rozdělení majetku. Ke dni 30. 10. 2000 bylo z obchodního rejstříku vymazáno Zemědělské družstvo Zvole (původní družstvo), s tím, že k 1. 1. 1991 bylo družstvo rozděleno a majetek a závazky přešly na Zemědělské družstvo Zvole se sídlem ve Zvoli u Prahy a na Zemědělské družstvo Agrofarma Cholupice. Podle úplného výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Městským soudem v Praze, oddílu DrC, vložky 13, bylo do rejstříku dne 28. 12. 1990 zapsáno Zemědělské družstvo Zvole se sídlem ve Zvoli u Prahy (po změně obchodní firmy a vstupu do likvidace Zemědělské družstvo Zvole v likvidaci - dále jen "úpadce", respektive "pozdější úpadce"); k ustavení družstva došlo usnesením členské schůze JZD ve Zvoli konané dne 26. 10. 1990, která rozhodla o rozdělení družstva podle § 9 zákona o zemědělském družstevnictví a zároveň rozhodla o rozdělení majetku a závazků. Podle úplného výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Městským soudem v Praze, oddílu DrC, vložky 11, bylo ke dni 6. 1. 1991 do rejstříku zapsáno Zemědělské družstvo "Agrofarma" (nyní Zemědělské družstvo "Agrofarma" v likvidaci), které bylo založeno usnesením členské schůze konané dne 14. 11. 1990 podle zákona o zemědělském družstevnictví (dále jen "žalobce"). Rozhodnutím Státní arbitráže pro hlavní město Prahu ze dne 19. 12. 1991, č. 21511/91/19, bylo k návrhu pozdějšího úpadce uloženo žalobci "plnit usnesení členské schůze ze dne 26. 10. 1990 o rozdělení majetku a závazků dle přílohy č. 3 znaleckého posudku ze dne 25. 10. 1991 (šlo o přílohu č. 3 posouzení účetního vyjádření správnosti rozdělení majetku ve smyslu usnesení členské schůze původního družstva konané 26. 10. 1990, znalecký posudek ze dne 25. 10. 1991 - dále jen "znalecký posudek"). Podle této přílohy č. 3 znaleckého posudku při rozdělení majetku původního družstva a jeho hodnotě k 31. 12. 1990 269,022.255,35 Kčs připadal na žalobce majetek v hodnotě 31,795.945,70 Kč, což představuje 11,85% (správně 11,82%) podíl na celkovém majetku původního družstva. Vrchní soud uvedl, že soud prvního stupně vyšel při svém rozhodnutí správně z usnesení členské schůze původního družstva, jímž bylo rozhodnuto o rozdělení majetku a závazků, byť ne se zcela přesnou identifikací majetku a závazků. Na základě uvedeného usnesení soud provedl identifikaci jednotlivých nemovitostí, které dle tohoto usnesení připadly žalobci. Přitom vzal v úvahu rozhodnutí Státní arbitráže pro hlavní město Prahu ze dne 19. 12. 1991, které sice neřešilo konkrétní rozdělení majetku a závazků původního družstva, ale zabývalo se otázkou, jaký podíl na majetku a závazcích původního družstva připadal na žalobce podle počtu členů a výše členských podílů členů oddělovaných družstev. Podle zpracovaného znaleckého posudku na žalobce mělo z celkového majetku původního družstva připadnout 11,85 %. Napadený rozsudek tedy odpovídá citovanému usnesení členské schůze a je v souladu s uvedeným rozhodnutím státní arbitráže, neboť hodnota nemovitostí, jejichž vyloučení se žalobce domáhá, odpovídá právě závěrům uvedeného rozhodnutí státní arbitráže. Vrchní soud v Praze - jak již bylo uvedeno - ve výroku o věci samé zčásti změnil rozsudek Městského soudu v Praze a ve zbývajícím žalobu zamítl; to proto, že žaloba ohledně vyloučení tam uvedených nemovitostí byla podána opožděně. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 10. 2010 č. j. 29 Cdo 2463/2009-487 dovolání stěžovatelky zamítl. Nejvyšší soud v prvé řadě poukázal na ustálený výklad týkající se vylučovací žaloby. Ve vztahu k projednávané věci prohlásil za rozhodující, zda žalobce, který se domáhá vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty, prokázal nejen to, že majetek neměl být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jemu. Nejvyšší soud (a ve shodě s odvolacím soudem) shledal (při neexistenci dohody nových družstev) pro danou věc za stěžejní závěry rozhodnutí státní arbitráže ze dne 19. 12. 1991, č. 21511/91/19, a to ve vazbě na obsah přílohy č. 3 znaleckého posudku zpracovaného v arbitrážním řízení. Citované rozhodnutí do značné míry napravuje vady usnesení členské schůze původního družstva, jde-li o způsob rozdělení majetku, když stanoví povinnost "plnit" toto usnesení dle přílohy č. 3 znaleckého posudku. Byť je taková povinnost výrokem rozhodnutí uložena (jen) žalobci, není žádných pochyb o tom, že způsob rozdělení majetku mezi žalobce a pozdějšího úpadce podle shora zmíněné přílohy je "závazný" i pro pozdějšího úpadce. Nejvyšší soud - z hlediska akceptovatelnosti závěrů, na nichž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, včetně výsledku projevivšího se ve výroku rozhodnutí soudů nižších stupňů o vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce - připomíná (a respektuje) judikaturu Ústavního soudu; v ní se zdůrazňuje, že v demokratickém materiálně pojímaném právním státě, založeném na myšlence spravedlnosti, představují základní práva a svobody korektiv jak obsahu právních norem, tak i jejich interpretace a aplikace. Proto je úkolem soudce v podmínkách materiálního právního státu nalézt řešení, které by zajišťovalo maximální realizaci základních práv účastníků sporu, a není-li to možné, rozhodnout v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, resp. dle obecného přirozenoprávního principu (nález ze dne 2. 11. 2009, sp. zn. II. ÚS 2048/09). Obecné soudy nejsou absolutně vázány doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též po