I.ÚS 1155/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1155/25 ze dne 11. 2. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele R. A., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, zastoupeného Mgr. Lenkou Šrámkovou, advokátkou, sídlem Aloise Jiráska 1367/1, Teplice, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 8 To 14/2025-246 ze dne 23. 1. 2025, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 96 Ústavy, v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 10 odst. 2, čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 38 a čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel rovněž navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl, že stěžovatel se propouští z výkonu trestu. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel vykonává několik trestů odnětí svobody. Usnesením Okresního soudu v Sokolově (dále jen "okresní soud") sp. zn. 36 PP 83/2023 ze dne 15. 8. 2024 bylo na základě stěžovatelovy žádosti rozhodnuto o jeho podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Toto usnesení okresního soudu bylo ke stížnosti státního zástupce zrušeno usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") sp. zn. 8 To 271/2024 ze dne 19. 9. 2024 a věc byla okresnímu soudu vrácena k novému rozhodnutí. 3. Okresní soud následně usnesením č. j. 36 PP 83/2023-225 ze dne 11. 12. 2024 opětovně rozhodl o podmíněném propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody. Také proti tomuto usnesení okresního soudu podal státní zástupce stížnost, na základě které krajský soud napadeným usnesením uvedené usnesení okresního soudu zrušil a zároveň podle § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu sám rozhodl, že se návrh stěžovatele na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zamítá. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel namítá, že krajský soud porušil jeho právo na zákonného soudce, neboť senát 8 To nebyl přidělen k jeho věci "v souladu s pravidlem náhodnosti výběru stížnostního senátu, a ani náhodným výběrem osob soudců". Upozorňuje na to, že uvedený senát opakovaně rozhodoval o stížnosti, přičemž opakovaně byl jeho předsedou JUDr. Pravoslav Polák a nikdy JUDr. Zdeněk Jaroš. Poukazuje na skutečnost, že uvedený senát není specializován na trestnou činnost, za kterou byl stěžovatel odsouzen. 5. Stěžovatel krajskému soudu dále vytýká, že úvahy, které použil k rozhodnutí zcela odlišnému od rozhodnutí okresního soudu, s ním neprojednal v kontradiktorním řízení a nedal mu prostor k vyjádření. Má za to, že krajský soud rozhodl zcela nekonzistentně s ohledem na názory prezentované v jeho předchozím usnesení sp. zn. 8 To 271/2024, v němž deklaroval, že pokud by věc rozhodl sám, odňal by stranám právo stížnosti, načež napadeným usnesením nakonec věc přesto sám rozhodl. V reakci na argument krajského soudu, že neuhradil poškozeným nemajetkovou újmu, namítá, že nalézací soud takovou nemajetkovou újmu nevyčíslil a nestanovil mu povinnost k její úhradě. Tvrdí, že krajský soud mu tím fakticky stanovil další trest nad rámec toho, k čemu byl odsouzen odsuzujícím rozsudkem, a navíc otázku náhrady nemajetkové újmy posuzoval odlišně od svého předchozího kasačního usnesení, ačkoliv měl vědomost o tom, že stěžovatel několikrát neúspěšně kontaktoval poškozené ve věci úhrady nemajetkové újmy a učinil dle vlastních možnosti z výkonu trestu maximum. Pochybení krajského soudu spatřuje i v tom, že neověřil, zda nedošlo k náhradě škody prostřednictvím spoluobžalovaného. 6. Stěžovatel rovněž namítá, že krajský soud zamítl jeho žádost o podmíněné propuštění, aniž by jej předem poučil o tom, jak postupovat, aby dosáhl podmíněného propuštění, a takové poučení zahrnul až do napadeného usnesení. Postup orgánů činných v trestním řízení byl podle jeho názoru stižen průtahy, a to zejména na straně státního zástupce, který ve svých stížnostech postupně navršoval požadavky, které by měl stěžovatel splnit, aby dosáhl podmíněného propuštění. Je přesvědčen, že krajský soud nezákonně odňal rozhodovací pravomoc okresního soudu ve věci podmíněného propuštění. III. Vyjádření účastníků řízení 7. Krajský soud ve vyjádření uvedl, že se u něj jednotlivé věci přidělují na podkladě rozvrhu práce a že senát 8 To je sice složen ze tří soudců, ale dva jsou jmenováni jako předseda senátu. Odkazuje na protokoly z 19. září 2024 a z 23. ledna 2025, z nichž vyplývá, že o obou usneseních vydaných v posuzované věci rozhodoval senát ve stejném složení. Podotýká, že rozvrh práce krajského soudu neurčuje, že by některý z jeho stížnostních senátů byl speciální k tomu, aby rozhodoval o podmíněném propuštění odsouzených, kteří spáchali trestné činy, pro které je ve vězení stěžovatel. Připomíná, že se v napadeném usnesení věnoval stejným záležitostem, které identifikoval již ve svém předchozím kasačním usnesení ve věci, takže s nimi stěžovatel musel být seznámen. V reakci na stěžovatelovy námitky související s náhradou nemajetkové újmy uvádí, že jednal v souladu s ustanovením § 88 odst. 3 trestního zákoníku, které vyžaduje, aby soud v řízení o podmíněném propuštění pachatele zločinu přihlížel i k tomu, jestli odsouzený částečně nebo zcela nahradil či jinak odčinil škodu nebo jinou újmu, kterou zločinem způsobil. V návaznosti na další námitky stěžovatele odkazuje na konkrétní body napadeného usnesení, v nichž jsou podle jeho mínění tyto námitky dostatečně vyvráceny. Má za to, že stěžovatel měl možnost vyjádřit se k námitkám obsaženým ve stížnosti státního zástupce, které se buď shodovaly s těmi, které byly uplatněny již ve stížnosti předchozí, anebo jim krajský soud nepřiznal váhu. Připomíná, že v obou svých usneseních okresnímu soudu vytýkal nesoulad jeho postupu s příslušnými zákonnými ustanoveními, a proto přistoupil ke zrušení jeho rozhodnutí. Odkazuje na § 149 odst. 1 písm. a) a § 240 trestního řádu, z nichž vyplývá, že stížnostní soud je oprávněn rozhodnout o stížnosti v neveřejném zasedání a nahradit usnesení soudu prvního stupně vlastním (opačným) rozhodnutím. Uvádí, že mu nepřísluší, aby se vyjadřoval k rychlosti postupu státního zástupce a poukazuje na konkrétní data rozhodná pro posouzení délky stížnostního řízení. 8. Okresní státní zastupitelství v Sokolově (dále jen "okresní státní zastupitelství") ve vyjádření rekapituluje předchozí průběh řízení i obsah stížnosti státního zástupce proti usnesení okresního soudu č. j. 36 PP 83/2023-225 ze dne 11. 12. 2024. Má za to, že stěžovatel hrubě zkresluje skutečnosti a opomíjí odůvodnění dřívějších rozhodnutí krajského soudu učiněná v řízeních o žádostech stěžovatele o podmíněné propuštění; tyto žádosti a rozhodnutí o nich následně rekapituluje. Okresní státní zastupitelství závěrem navrhlo, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, neboť v řízení byla zachována stěžovatelova ústavně zaručená práva. 9. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k replice. Ten v ní konstatoval, že se krajský soud ani okresní státní zastupitelství nevypořádaly se zásadními argumenty týkajícími se dvojího přičítání trestu. Uvádí, že krajský soud nerozlišoval mezi dvěma trestními věcmi, v nichž byl odsouzen, a stěžovateli neuhrazení škod a nemajetkových újem vytýká obecně, aniž by specifikoval, ze kterého rozsudku konkrétní povinnosti vyplývají. Poukazuje na konkrétní části stížnosti státního zástupce, z nichž podle jeho názoru prokazatelně vyplývá postupné zpřísňování požadavků. Odmítá výklad § 88 odst. 3 trestního zákoníku, který prosazuje krajský soud, a tvrdí, že v kontextu tohoto ustanovení lze zohledňovat pouze újmu, kterou odsouzenému soud uložil nahradit v odsuzujícím rozsudku (nikoli tedy jinou újmu způsobenou trestným činem). Má za to, že krajský soud nepředložil žádné důkazy o náhodnosti přidělování věcí jednotlivým senátům. Domnívá se, že vyjádření okresního státního zastupitelství jen potvrzuje, že ze strany státního zástupce docházelo ke stupňování požadavků. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud shledal, že stěžovatel splnil procesní předpoklady řízení, následně posoudil obsah ústavní stížnosti a vyjádření účastníků řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 11. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil meze ústavněprávního přezkumu rozhodování obecných soudů o podmíněném propuštěn