I.ÚS 1241/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1241/25 ze dne 1. 10. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivanky Sirovátkové, právně zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2025 č. j. 23 Cdo 1230/2024-1098, ve znění opravného usnesení ze dne 19. března 2025 sp. zn. 23 Cdo 1230/2024, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. srpna 2023 č. j. 11 Co 32/2023-988 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 16. listopadu 2022 č. j. 8 C 235/2012-937, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-jih, jako účastníků řízení, a Ing. Dagmar Houškové a Romana Junga, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích základních práv zaručených čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka rovněž navrhuje, aby jí bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v řízeních před obecnými soudy se původní žalobce (Emil Sirovátka, zemřelý dne 1. 5. 2024) domáhal žalobou podanou proti původní žalované (Marii Jungové, zemřelé dne 3. 4. 2020) určení, že jeho otec (Emil Sirovátka st., zemřelý dne Z) byl ke dni svého úmrtí vlastníkem podílu o velikosti 2/4 na v žalobě označených nemovitých věcech nacházejících se v k. ú. P. u P. (2 pozemky a 1 stavba jako součást jednoho z těchto pozemků). Původní žalobce a žalovaná byli sourozenci a spoluvlastníky (každý s podílem o velikosti 1/4) spolu s otcem Emilem Sirovátkou st. (s podílem o velikosti 2/4) předmětných nemovitých věcí. Darovací smlouva ze dne 10. 4. 2007, kterou měl být spoluvlastnický podíl otce původního žalobce převeden na původní žalovanou, byla dle původního žalobce padělaná. Okresní soud Plzeň-jih (dále jen "okresní soud") jako soud prvního stupně v pořadí již čtvrtým rozsudkem ze dne 16. 11. 2022 č. j. 8 C 235/2012-937 žalobu o požadovaném určení zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II) a o náhradě nákladů řízení státu (výroky III a IV). Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací k odvolání původního žalobce napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I napadeného rozsudku) a ve výrocích II, III a IV rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II napadeného rozsudku). Proti rozsudku odvolacího soudu (pouze v rozsahu jeho výroku I) podal původní žalobce dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl pro jeho nepřípustnost. 3. V průběhu dlouholetého sporu opakovaně projednávaného obecnými soudy zemřela původní žalovaná i původní žalobce, v řízení bylo proto pokračováno s jejich právními nástupci. Na straně žalované vystupovali pozůstalí potomci původní žalované jakožto nabyvatelé těch podílů na nemovitých věcech, jejichž vlastnictví bylo předmětem řízení o žalobě (současní vedlejší účastníci řízení o ústavní stížnosti). V pozici žalobce bylo pokračováno s pozůstalou manželkou původního žalobce, která je jeho jedinou dědičkou, a tedy i nabyvatelkou zbývajícího spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitých věcech (stěžovatelka v řízení o ústavní stížnosti). 4. Okresní soud napadeným rozsudkem rozhodl o zamítnutí žaloby původního žalobce o určení existence vlastnického práva jeho otce k podílu na nemovitostech s odůvodněním, že provedeným dokazováním bylo zjištěno, že mezi otcem původního žalobce (dárce) a původní žalovanou (obdarovaná) byla dne 10. 4. 2007 platně uzavřena darovací smlouva ve smyslu § 628 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, na základě které dárce na obdarovanou převedl svůj spoluvlastnický podíl k nemovitostem (výrok I.). Následně napadený rozsudek ve výroku I jako věcně správný potvrdil krajský soud. 5. Krajský soud v napadeném rozsudku konstatoval, že soud prvního stupně v přezkoumávané věci provedl účastníky navržené důkazy v dostatečném rozsahu, v odůvodnění rozsudku jasně vyložil, které skutečnosti má z provedených důkazů za prokázané a o které důkazy opřel svá skutková zjištění. Z provedených důkazů učinil správné, úplné a logické skutkové závěry, zjištěný skutkový stav tvořil spolehlivý základ pro rozhodnutí ve věci samé, a proto z něj mohl krajský soud vycházet bez doplnění dokazování. Podrobně se Krajský soud zabýval zejména hodnocením znaleckých posudků, které bylo Okresním soudem provedeno řádně. Dodal, že provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by darovací smlouva byla neplatným právním úkonem z toho důvodu, že by byla padělkem a nevyjadřovala by skutečný projev vůle dárce, tak, jak tvrdil původní žalobce. Napadeným usnesením pak Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, neboť se dovolací námitky věnovaly toliko zjištěnému skutkovému stavu, jehož hodnocení nebylo stiženo vadou, která by mohla přípustnost dovolání založit. 6. Proti rozhodnutím obecných soudů podává stěžovatelka ústavní stížnost, jíž se domáhá jejich zrušení s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jejích základních práv podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Soudy dle stěžovatelky zjevně dezinterpretovaly znalecké závěry vyplývající z provedených důkazů. Došlo tak k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, což vedlo k nesprávnému právnímu posouzení a v konečném důsledku k porušení jejích základních práv a svobod. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka dále namítá, že její dovolání bylo odmítnuto z plytkých důvodů, míjejících se s judikaturou Ústavního i Nejvyššího soudu, ačkoliv splňovalo podmínky pro věcné posouzení a vydání meritorního rozhodnutí. Svým postupem tak kromě jiného Nejvyšší soud odepřel stěžovatelce právo na přístup k soudu. 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla právním nástupcem původního účastníka řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny dostupné procesní prostředky (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 8. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). 10. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o kasačním zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Ústavnímu soudu tak nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry civilních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud posuzuje, zda řízení jako celek bylo řádně vedené a přihlíží k závažnosti případných pochybení v postupu soudů a k jejich dopadu na celkový výsledek řízení. Jen v případě těch nejzávažnějších pochybení dosahujících úrovně zásahu do ústavně zaručených práv účastníka řízení přistoupí Ústavní soud ke kasačnímu zásahu. 11. Z tvrzení obsažených v ústavní stížnosti nevyplývá, že by namítaná pochybení dosahovala ústavněprávního rozměru. Stěžovatelka svou argumentací, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva, tak staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem, jak z výše uvedeného vyplývá, nepřísluší. Stěžovatelka v ústavní stížnosti formulo