I.ÚS 1355/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1355/22 ze dne 9. 8. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti J. R., zastoupeného Mgr. Jiřím Slováčkem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Panská 895/6, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2022 č. j. 5 To 12/2022-16205 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2021 č. j. 47 T 12/2019-16177, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo podle § 83 odst. 1 trestního zákoníku rozhodnuto, že se neosvědčil ve zkušební době podmíněného odsouzení, a proto vykoná trest odnětí svobody v trvání dvou let, který mu byl uložen pravomocným rozsudkem téhož soudu ze dne 12. 6. 2020 sp. zn. 47 T 12/2019. Stěžovatel dále navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze. Stěžovatel dále požaduje, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") odložil vykonatelnost v záhlaví označeného usnesení Městského soudu v Praze. Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 1 odst. 1, čl. 4 a čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel namítá, že veřejné zasedání před Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") bylo nezákonné, neboť se konalo bez jeho přítomnosti a vědomí, takže neměl možnost se jej účastnit a uvádět důvody a důkazy na svoji obhajobu. Městský soud se tak nemohl řádně vypořádat s jeho návrhem týkajícím se možnosti výjimečného ponechání podmíněného odsouzení v platnosti. Odkazuje na nálezy sp. zn. I. ÚS 1760/16 a III. ÚS 3026/16, z nichž vyplývá, že rozhodnutí o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody nelze doručit náhradním způsobem, z čehož vyvozuje, že se totéž vztahuje i na vyrozumění o takovém jednání. Uvádí, že městský soud ve svém usnesení neuvedl, na jakou adresu se stěžovateli pokoušel doručovat, nepokusil se doručit na jeho hlášený trvalý pobyt ve Slovenské republice ani obhájci, který jej v dané věci zastupoval. Městský soud se podle něj nezabýval otázkou jeho bydliště a pouze použil adresu z předmětného trestního spisu. Stěžovatel dále uvádí, že mu byla upřena možnost předkládat argumenty na svou obhajobu i v rámci stížnostního řízení před Vrchním soudem v Praze (dále jen "vrchní soud"), neboť poté, co jeho obhájce podal dne 14. 2. 2022 písemnou blanketní stížnost, v níž avizoval, že ji doplní, vrchní soud tuto stížnost zamítl již dne 16. 2. 2022, aniž vyčkal na doplnění. Má za to, že i když svým jednáním zavdal příčinu k nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, neboť ve zkušební době spáchal trestný čin, šlo o typově zcela odlišné jednání, za které byl odsouzen k podmíněnému trestu. II Městský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že vyrozumění o veřejném zasedání, na němž bylo rozhodováno o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, bylo stěžovateli doručováno na adresu, kterou on sám označil jako doručovací adresu v této trestní věci, a nad rámec toho i na dvě další soudu známé adresy, avšak ve všech případech neúspěšně. Usnesení o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody pak bylo stěžovateli doručeno v rámci realizace příkazu k zatčení, přičemž stěžovatel proti němu podal dne 9. 2. 2022 do protokolu stížnost, aniž by jakkoli soudu avizoval, že bude doplňovat její odůvodnění, popř. že by si pro tyto účely zvolil obhájce. Zdůrazňuje, že stěžovatel nikdy v rozhodné době nezaložil do trestního spisu plnou moc, kterou by si volil obhájce. Městský soud dále uvedl, že blanketní stížnost podaná obhájcem stěžovatele byla soudu doručena dne 14. 2. 2022 ve 22.40 (včetně udělení plné moci obhájci), tedy v době, kdy byla stížnost podaná samotným stěžovatelem již předložena stížnostnímu soudu. Odůvodnění stížnosti podané obhájcem pak bylo soudu doručeno ve dnech 22. resp. 23. 2. 2022, tedy v době, kdy již bylo o stížnosti stěžovatele rozhodnuto. Vrchní soud ve svém vyjádření rovněž uvedl, že stěžovatel podal proti napadenému usnesení městského soudu stížnost, kterou blíže nezdůvodnil, přičemž zdůvodnění stížnosti ani neavizoval. Stížnost a napadené usnesení se spisem byly vrchnímu soudu předloženy dne 15. 2. 2022 v 10.52 a vrchní soud o této stížnosti rozhodoval v neveřejném zasedání konaném dne 16. 2. 2022 v 8.30 h, a to v rámci pravidelného jednacího dne senátu 5 To. Při projednání stížnosti tak měl vrchní soud k dispozici pouze blanketní stížnost podanou přímo stěžovatelem, nikoli již stížnost (rovněž blanketní) následně podanou jeho obhájcem. Vrchní soud přezkoumal usnesení městského soudu v souladu s omezeným revizním principem, tudíž se při tom zabýval v zásadě všemi otázkami, na které stěžovatel nyní poukazuje ve své ústavní stížnosti. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti, jež by nebyly patrné z napadených usnesení a z trestního spisu vedeného ve věci, nebo argumentaci, která by měla vliv na posouzení věci. III Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů, seznámil se s trestním spisem vedeným v předmětné věci a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň zásah do ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94). V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. Vzhledem k tomu, že námitky stěžovatele směřují výhradně proti nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, musí k tomu Ústavní soud dále poznamenat, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Tento přístup je třeba vztahovat i na rozhodování o dalším výkonu trestu, včetně rozhodování o přeměně uloženého trestu na trest jiného druhu či o upuštění od dalšího výkonu určitého trestu. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí. K takové situaci však v daném případě nedošlo. Ústavní soud musí nejprve odmítnout tvrzení stěžovatele, že veřejné zasedání před městským soudem, v němž bylo rozhodnuto o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, bylo nezákonné, neboť bylo konáno v jeho nepřítomnosti a bez toho, že by o něm byl vyrozuměn. Jak uvedl městský soud ve svém vyjádření (a jak vyplývá z trestního spisu), vyrozumění o konání tohoto veřejného zasedání bylo doručováno na adresu, kterou sám stěžovatel v dané trestní věci uvedl jako kontaktní, a navíc na dvě další adresy, jež byly soudu známy. I když v daném případě tedy městský soud nedoručoval na adresu ve Slovenské republice, kde měl stěžovatel hlášen trvalý pobyt, nelze jeho postupu nic vytknout. Podle § 63 odst. 2 trestního řádu se obviněnému doručuje především na adresu, kterou za tím účelem uvedl. Podle § 64 odst. 2 trestního řádu nebyl-li adresát písemnosti, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, písemnost se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Nevyzvedne-li si adresát písemnost do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručová