I.ÚS 1359/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1359/15 ze dne 14. 12. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Danuše Korczyńské, zastoupené JUDr. Jiřím Kuncem, advokátem, se sídlem Svobodova 136/9, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2015 č. j. 29 Cdo 1364/2013-414, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2012 č. j. 7 Cmo 523/2011-215 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2010 č. j. 37 Cm 220/2009-117, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, neboť se domnívá, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, zejména právo na soudní ochranu a právo na ochranu majetku dle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod. 2. V řízení před obecnými soudy se stěžovatelka jako první žalobkyně domáhala částky 2.500.000 Kč coby náhrady škody, kterou požadovala po žalovaných z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou představenstvem dle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Stěžovatelka vystupovala z pozice akcionářky, jako správkyně dědictví po svém synovi, původním akcionáři; druhou žalobkyní v řízení byla sama akciová společnost a žalovanými byli dva bývalí členové jejího představenstva, kteří při výkonu své funkce měli porušit svou povinnost postupovat s péčí řádného hospodáře. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem žalobu zamítl a dále rozhodl o nákladech řízení, přičemž mimo jiné obě žalobkyně (stěžovatelku i akciovou společnost) zavázal k náhradě nákladů řízení žalovaných. K odvolání obou žalobkyň Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí městského soudu potvrdil ve výrocích vztahujících se ke stěžovatelce a ve výrocích vztahujících se k druhé žalobkyni - akciové společnosti jej zrušil a řízení vůči ní zastavil, a to v návaznosti na zpětvzetí žaloby ze strany akciové společnosti. Stěžovatelka byla dále zavázána k náhradě nákladů odvolacího řízení žalovaným. Oba obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka sama není v řízení věcně aktivně legitimována, neboť dle obchodního zákoníku může akcionář předmětný nárok na náhradu škody vůči členům představenstva uplatnit pouze jménem společnosti (jako její zákonný zástupce), nikoliv sám za sebe, a to navíc až poté, co by tak na jeho žádost neučinila dozorčí rada. Stěžovatelka netvrdila ani neprokázala, že by dozorčí radu k uplatnění práva na náhradu škody vůči členům představenstva vyzvala. Městský soud ve svém rozhodnutí též zdůraznil, že žalovaný nárok by byl v případě své existence nárokem společnosti, nikoliv nárokem dědiců; tím by se stal, až pokud by společnost rozhodla o jeho výplatě formou dividend. Vrchní soud pak posuzoval i stěžovatelčinu námitku podjatosti soudkyně městského soudu, jež ve věci rozhodovala; s touto námitkou se však neztotožnil. Dále se zabýval i otázkou aplikace § 150 občanského soudního řádu ve prospěch stěžovatelky v daném řízení, ovšem důvod pro ni neshledal. Rozsudek vrchního soudu poté stěžovatelka napadla dovoláním, jež bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné a stěžovatelka byla zavázána k náhradě nákladů dovolacího řízení žalovaným. Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by napadené rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam, jelikož především závěr odvolacího soudu o nedostatku aktivní legitimace stěžovatelky v daném řízení je v souladu jak se zákonem, tak s judikaturou a nic na něm nemůže změnit ani postavení stěžovatelky jako správkyně dědictví po bývalém akcionáři společnosti. 3. Stěžovatelka s napadenými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí a poukazuje na neúplně zjištěný skutkový stav věci, jakož i na z toho vyplývající nesprávné právní posouzení věci. Namítá výkladový exces, nepředvídatelnost vydaného rozhodnutí a též absenci jeho logického a srozumitelného odůvodnění. Stěžovatelka má za to, že jí uplatněný nárok je oprávněný, neboť jí vznikla škoda v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaných; městský soud však její důkazní návrhy v tomto ohledu zamítl, aniž by odůvodnil jejich irelevanci. Stěžovatelka je též přesvědčena o své aktivní věcné legitimaci ve sporu, a to s ohledem na své speciální postavení správkyně dědictví, neboť jednáním žalovaných byla zkrácena i samotná dědická podstata. Dále stěžovatelka kritizuje, že daný nárok na náhradu škody byl vyloučen k samostatnému řízení, a nebyl řešen společně s dalšími nároky, které byly žalobou původně uplatněny, čímž došlo ke zkreslení celé situace a přetržení souvislostí a relevantních skutečností. Stěžovatelka rovněž odkazuje na další rozhodnutí obecných soudů v souvisejících věcech, týkající se například neplatnosti usnesení konkrétních valných hromad akciové společnosti. Konečně se stěžovatelka domnívá, že v jejím případě byly dány důvody hodné zvláštního zřetele dle § 150 občanského soudního řádu, a neměla jí být uložena povinnost k náhradě nákladů řízení žalovaných. 4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 5. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. 6. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. 7. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutích obecných soudů neshledal. Stěžovatelka nesouhlasí se skutkovými ani právními závěry obecných soudů, avšak její argumentace postrádá ústavněprávní rozměr. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud tedy sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených či i nenavržených důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek (například v případě tzv. opomenutých důkazů), o jejichž naplnění však námitky stěžovatelky nesvědčí. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému (srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 144/06 ze dne 31. 10. 2006, usnesení sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011 či usnesení sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012; všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). 8. Nic takového však v projednávaném případě Ústavní soud neshledal. Všechna napadená rozhodnutí obsahují dostatečná, srozumitelná a logická odůvodnění, z nichž je patrno, jak byly zhodnoceny provedené důkazy, k jakým skutkovým zjištěním obecné soudy dospěly i jak je posoudily po právní stránce. Městský soud rovněž odůvodnil, proč nevyhověl dalším důkazním návrhům stěžovatelky, jež považoval zčásti za nadbytečné a zčásti za neproveditelné (výslech žalované, s nímž tato nesouhlasila). Ústavní soud zdůrazňuje, že zejména závěr o nedostatku aktivní věcné legitimace samotné stěžovatelky ve sporu obecné soudy odůvodnily zcela uspokojivě a z ústavněprávní perspektivy mu nelze nic vytknout. Obecné soudy se přitom zabývaly jak postavením stěžovatelky jako akcionářky, tak jako správkyně dědictví. S ohledem na daný závěr pak je bezpředmětné stěžovatelčino přesvědčení o vzniku škody způsobené žalovanými, jakož i její poukazy na rozhodnutí obecných soudů v dalších věcech, především ohledně neplatnosti usnesení konkrétních valných hromad akciové společnosti. Žádný ústavněprávní rozměr nevyplývá ani ze stěžovatelčiny námitky proti vyloučení daného sporu k samostatnému řízení. Konečně pokud jde o rozhodnutí o nákladech řízení, vrchní soud se k námitce stěžovatelky zabýval otázkou aplikace § 150 občanského soudního