I.ÚS 1380/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1380/21 ze dne 19. 7. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Zrůstek a partneři v. o. s., se sídlem v Praze 5, Arbesovo náměstí 257/7, insolvenční správkyně společnosti ČKD PRAHA DIZ, a. s., se sídlem v Praze 9, Kolbenova 942/38a, zastoupené JUDr. Markem Bilejem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na strži 2102/61a, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j 10 Afs 35/2021-46 ze dne 24. 3. 2021, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, se sídlem v Brně, Masarykova 427/31, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího správního soudu (dále též "NSS"), neboť je přesvědčena, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl rozsudkem č. j. 6 Af 26/2017-120 ze dne 21. 1. 2021 správní žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí vedlejšího účastníka č. j. 9042/17/5300-21441-702127 ze dne 2. 3. 2017. Proti citovanému rozsudku městského soudu stěžovatelka podala dne 8. 2. 2021 kasační stížnost, aniž by zároveň zaplatila příslušný soudní poplatek. 3. Nejvyšší správní soud usnesením č. j. 10 Afs 35/2021-19 ze dne 15. 2. 2021 stěžovatelku vyzval k zaplacení soudního poplatku a k doplnění odůvodnění kasační stížnosti; ke splnění poplatkové povinnosti stanovil lhůtu 15 dnů a poučil stěžovatelku o následcích nevyhovění výzvě. Stěžovatelka soudní poplatek uhradila dne 10. 3. 2021 a NSS zároveň požádala o prominutí zmeškání lhůty k jeho úhradě podle § 40 odst. 5 soudního řádu správního ve spojení s § 3 zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu (dále jen "zákon č. 191/2020 Sb."). Stěžovatelka svoji žádost odůvodnila tím, že její advokát nebyl v důsledku naléhavých rodinných okolností mezi dny 28. 2. 2021 a 4. 3. 2021 přítomen v kanceláři; ostatní dva zaměstnanci jeho advokátní kanceláře museli nastoupit do preventivní karantény a jednomu z nich bylo onemocnění následně potvrzeno. 4. Nejvyšší správní soud následně ústavní stížností napadeným usnesením žádost stěžovatelky o prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku zamítl (výrok I.). NSS dospěl k závěru, že úhrada soudního poplatku je úkonem, který nevyžaduje osobní přítomnost zástupce stěžovatelky či jeho zaměstnanců v kanceláři ani práci s listinným spisem; nepřítomnost zástupce stěžovatelky v kanceláři nadto nesouvisela s epidemií koronaviru SARS CoV-2. Výrokem II. napadeného usnesení dále NSS řízení o kasační stížnosti zastavil podle § 47 písm. c) ve spojení s § 120 soudního řádu správního, protože stěžovatelka soudní poplatek uhradila až po stanovené lhůtě. 5. Argumentaci stěžovatelky lze shrnout následovně: Stěžovatelka tvrdí, že NSS nezohlednil ani skutkové okolnosti jejího případu, ani mimořádné okolnosti, v nichž se celý svět více než rok nachází. Byť si je stěžovatelka vědoma, že její námitky směřují primárně proti nesprávné aplikaci podústavních norem, považuje pochybení NSS za natolik závažné, že byla porušena její ústavně zaručená práva. Stěžovatelka uvádí, že v rozhodné době byla komunikace mezi advokátem (který nebyl v důsledku naléhavých, vážných a komplikovaných rodinných okolností v kanceláři) a odpovědnými pracovníky advokátní kanceláře (kteří měli úhradu soudního poplatku zajistit) fakticky znemožněna. Ke včasné úhradě soudního poplatku nedošlo v důsledku mimořádné situace, aby bylo zabráněno dalšímu šíření onemocnění COVID-19. Pracovníci advokátní kanceláře podle stěžovatelky neměli v rámci preventivní karantény přístup k příslušným dokumentům z advokátního spisu. Ačkoliv stěžovatelka navrhla k prokázání uvedených skutečností předložení potvrzení o provedeném testování i potvrzení o pracovní neschopnosti, NSS odbyl tyto skutečnosti v odůvodnění několika větami; takový postup značí lhostejnost k právům stěžovatelky a v důsledku představuje odepření spravedlnosti a přístupu k soudu. 6. Stěžovatelka dále poukazuje na skutečnost, že odůvodnila svoji žádost nejen odkazem na § 3 zákona č. 191/2020 Sb., ale i na § 40 odst. 5 soudního řádu správního, který umožňuje prominutí zmeškání lhůty z jakýchkoliv vážných omluvitelných důvodů; NSS však podle stěžovatelky na její věc nahlížel pouze optikou prvně citovaného zákona. Podle stěžovatelky je absurdní argumentace NSS, že pro účely úhrady soudního poplatku není třeba osobní přítomnost advokáta v kanceláři, ani přístup ke spisovému materiálu; bez přístupu ke spisovému materiálu - včetně příslušného usnesení, jímž byla stěžovateli stanovena lhůta k úhradě soudního poplatku - totiž nelze zjistit, jaký soudní poplatek, v jaké věci, jakým způsobem a zejména v jaké lhůtě, je třeba uhradit. Sám NSS podle stěžovatelky v důsledku pandemie svoji činnost výrazně omezil, což způsobilo, že není schopen řádně a včas reagovat na procesní úkony účastníků řízení. 7. Podle stěžovatelky je situace absurdní i kvůli tomu, že s ohledem na zastavení řízení bude meritorně projednána pouze jedna ze dvou kasačních stížností, které jsou skutkově i právně identické a měly být projednány v jednom řízení (stěžovatelka poukazuje na rozsudek městského soudu č. j. 6 Af 38/2017-160 ze dne 21. 1. 2021, proti kterém druhá kasační stížnost směřuje). Stěžovatelka odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 664/03 ze dne 16. 3. 2006 (N 56/40 SbNU 547), podle kterého je protiústavní interpretace zákona, podle níž je účastník řízení povinen platit soudní poplatek za správní rozhodnutí, která jsou skutkově a právně identická, týkají se týchž účastníků a jsou vydána týž den stejným správním orgánem. 8. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatelka byla účastnicí v řízení o kasační stížnosti [srov. § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní stížnost je včasná, neboť byla podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení napadeného usnesení NSS (§ 72 odst. 3 téhož zákona), a není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona, protože stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí soudní řád správní k ochraně jejího práva poskytuje; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem (§ 30 odst. 1 téhož zákona) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. 9. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh. Již ze samotného shrnutí argumentace stěžovatelky je patrné, že rozporuje závěr NSS ohledně žádosti stěžovatelky o prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku. Ústavní soud však zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). K zásahu do činnosti obecných soudů může Ústavní soud přistoupit jen v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí porušení základních práv a svobod jedince [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. K tomu však v nyní projednávaném případě stěžovatelky nedošlo. 10. Právo na přístup k soudu však není absolutní a podléhá některým legitimním omezením, jež jsou vtělena do procesních předpisů (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 6. 2016 ve věci Baka proti Maďarsku, č. stížnosti 20261/12, § 120). Taková procesní omezení, mezi které patří rovněž stanovení lhůty k zaplacení soudního poplatku, musí obecné soudy aplikovat tak, aby na účastníky řízení nebyly kladeny nepřiměřené, tj. nad rámec smyslu a účelu právní úpravy jdoucí požadavky, a nebylo tím fakticky bráněno realizaci práva na soudní ochranu (srov. bod 27 nálezu sp. zn. IV. ÚS 410/20 ze dne 16. 6. 2020; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). 11. Posouzení žádosti stěžovatelky ze strany NSS takovou nepřiměřenou a formalistickou aplikaci podústavního práva nepředstavovalo, protože Nejvyšší správní soud svůj závěr ohledně nedůvodnosti žádosti stěžovatelky o prominutí zmeškání lhůty odůvodnil způsobem, kterému nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Ústavní soud se s NSS ztotožňuje v tom, že úhrada soudního poplatku je úkonem, který nevyžaduje osobní přítomnost v kanceláři ani práci s listinným spisem, protože soudní poplatek může advokát uhradit jednak převodem na bankovní účet, který lze učinit dálkově, např. prostřednictvím internetového bankovn