I.ÚS 1416/23 – Ústavní soud

I.ÚS 1416/23 ze dne 23. 1. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti CZT a. s., sídlem Lísková 1513, Čáslav, zastoupené Mgr. Ing. Martinem Lukášem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2023 č. j. 30 Cdo 3619/2022-441, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2022 č. j. 30 Co 148/2022-401 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. října 2021 č. j. 14 C 204/2017-330, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 3, a dále v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka jako žalobkyně se v řízení před obecnými soudy domáhala po vedlejší účastnici jako žalované zaplacení částky 1 039 724 400,72 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí měla být způsobena nezákonnými rozhodnutími Celního úřadu Pardubice a Celního ředitelství Hradec Králové (dále jen "celní úřady") o doměření spotřební daně z tabákových výrobků za období únor až červen a srpen až říjen 2006 (dále jen "nezákonná rozhodnutí"), případně tvrzeným nesprávným úředním postupem. Žalovaná částka se skládala jednak z částky 1 035 731 840,72 Kč, jak stěžovatelka vyčíslila zisk, který by získala za dobu od 1. 9. 2006 do 31. 12. 2014 výrobou a prodejem doutníků zn. GULLIVERS STANDARD a Merlin (dále jen "doutníky") a který jí v důsledku zmíněných nezákonných rozhodnutí ušel, a jednak z částky 3 992 560 Kč, jež odpovídala škodě související s likvidací těchto již vyrobených doutníků, jejichž prodej byla stěžovatelka nucena ukončit. 3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem žalobu o zaplacení částky 1 039 724 400,72 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok II.). Stěžovatelka tvrdila, že v roce 2006 byla nucena z důvodu úkonů celního úřadu ukončit výrobu a prodej doutníků v České republice, a tím jí ušel v letech 2006 až 2014 zisk z jejich prodeje, a dále jí vznikla skutečná škoda tím, že část vyrobených doutníků v roce 2007 zlikvidovala. Obvodní soud konstatoval, že v případě vydání nezákonných rozhodnutí, jimiž byla nesprávně stanovena spotřební daň na tabákové výrobky, nepřichází v úvahu současně odpovědnost vedlejší účastnice za nesprávný úřední postup, neboť úkony činěné vedlejší účastnicí před vydáním dodatečných platebních výměrů (dále jen "DPV") se přímo v těchto DPV odrazily. Dále obvodní soud dospěl k závěru, že mezi nezákonnými rozhodnutími a tvrzenou škodou není dán vztah příčiny a následku. DPV neukládaly stěžovatelce doutníky zlikvidovat, nebo je neuvádět na trh, stěžovatelka mohla doutníky uvést na trh, avšak s vědomím, že by na ně byla vyměřena vyšší spotřební daň. Doutníky byly zlikvidovány a jejich výroba ukončena několik měsíců před vydáním DPV. Nároky jsou navíc promlčené. Nárok na náhradu škody z případně tvrzeného nesprávného úředního postupu se promlčel ve lhůtě tří let od roku 2007, kdy se stěžovatelka dozvěděla o škodě vzniklé z likvidace doutníků a o tom, kdo za ni odpovídá [§ 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)]. Promlčená je též škoda tvrzená z nezákonných rozhodnutí, neboť ta byla zrušena nejdříve již rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 1. 2010, následně rozsudkem ze dne 29. 1. 2013 a rozsudkem ze dne 13. 5. 2013. Promlčecí doba uplynula nejpozději 13. 5. 2016. Dále obvodní soud dovodil nedostatek příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a tvrzeným odpovědnostním titulem, tj. nesprávným úředním postupem, resp. nezákonným rozhodnutím. 4. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud dospěl k závěru, že obvodní soud věc správně posoudil, shledal-li důvodnou námitku promlčení a dovodil-li dále nedostatek příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a tvrzeným odpovědnostním titulem, tj. nesprávným úředním postupem, resp. nezákonným rozhodnutím. Uplatnila-li stěžovatelka svůj nárok na náhradu ušlého zisku u soudu až 27. 11. 2017, resp. nárok na náhradu skutečné škody až 15. 10. 2020, je podle městského soudu třeba považovat za správný závěr obvodního soudu o promlčení nároku, ať už je tento posouzen jako nárok z nesprávného úředního postupu nebo z nezákonného rozhodnutí. 5. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka dovoláním. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítnuto, a to zčásti pro jeho vady a zčásti jako nepřípustné (výrok I.), a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). II. Argumentace stěžovatelky 6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že městský soud učinil v odvolacím řízení ze znaleckého posudku provedeného obvodním soudem pro věc zásadní skutkové zjištění odlišné od zjištění obvodního soudu, aniž však tento důkaz zopakoval, resp. sám znovu provedl. Tím porušil § 213 odst. 2 o. s. ř., a ve svém důsledku i právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. její právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Městský soud na rozdíl od obvodního soudu učinil ze znaleckého posudku nepravdivé skutkové zjištění, že stěžovatelka ukončila výrobu doutníků nejpozději ke dni 31. 8. 2006 (resp. před 1. 9. 2006), které ze znaleckého posudku neplyne. Celní orgány začaly proti stěžovatelce postupovat od 1. 9. 2006, přičemž stěžovatelka i po tomto datu po dobu několika dalších měsíců pokračovala ve výrobě doutníků. Protože celní orgány v tuto dobu svými úkony stěžovatelce bránily v její podnikatelské činnosti (a jasně deklarovaly, že veškeré další vyrobené doutníky budou stejným způsobem zabavovat a stěžovatelku sankcionovat), přistoupila stěžovatelka k postupnému zastavení výroby. Postupné ukončení výroby doutníků tedy bylo důsledkem úkonů celních orgánů zahájených 1. 9. 2006 (časově na ně navazovalo). Výrobu doutníků stěžovatelkou i v období po 1. 9. 2006 pak prokazují DPV vydané celními orgány, kterými byla stěžovatelce doměřena spotřební daň z výroby doutníků i za období říjen 2006. Výroba doutníků po 1. 9. 2006 nebyla nikdy rozporována ani vedlejší účastnicí v soudních řízeních před obecnými soudy. Nepravdivé skutkové zjištění městského soudu o okamžiku ukončení výroby doutníků stěžovatelkou před 1. 9. 2006 z provedených důkazů nevyplývá. Uvedené skutkové zjištění je tak v extrémním rozporu s provedenými důkazy a tento rozpor zakládá porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 7. Stěžovatelka uvádí, že v předmětné věci byla zásadní právní otázka, zda existuje příčinná souvislost mezi předběžnými úkony celních orgánů založenými na nezákonném posouzení doutníků jako tabáku ke kouření a škodou (ušlým ziskem) ze zlikvidovaného podnikání stěžovatelky spočívajícího ve výrobě doutníků, kdy stěžovatelka byla těmito předběžnými úkony celních orgánů fakticky donucena výrobu doutníků zastavit s tím, že k doměření spotřební daně nezákonnými rozhodnutími ve výši odpovídající nezákonné sazbě došlo až následně v době po zastavení jejich výroby. 8. Stěžovatelka namítá, že městský soud pominul, že k zastavení výroby doutníků byla donucena tehdy existující praxí a jednáním celních orgánů založeným na nezákonném posouzení doutníků mj. v dopisu a ve stanovisku a vydáním zajišťovacích příkazů jako předběžných úkonech předcházejících formálnímu stanovení daně (vydáním DPV v roce 2007), a jeho právní posouzení věci (existence příčinné souvislosti) bylo tedy nesprávné. Městský soud pominul, že v případě dopisu a stanoviska i vydání zajišťovacích příkazů šlo o předběžné úkony předcházející vydání formálního rozhodnutí o doměření daně, přičemž odpovědnost za těmito úkony způsobenou škodu je třeba posoudit jako odpovědnost za škodu způsobenou vydáním nezákonných rozhodnutí. Podle stěžovatelky je tak nesprávný závěr obecných soudů o tom