I.ÚS 1453/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1453/25 ze dne 15. 1. 2026 Odklad trestu vyhoštění z důvodu podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka), soudce Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele O. K., zastoupeného Mgr. Janem Slunečkem, advokátem, sídlem Týn 640/2, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. února 2025 č. j. 8 To 12/2025-3279, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: I. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. ledna 2025 č. j. 50 T 11/2011-3248, a usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. února 2025 č. j. 8 To 12/2025-3279, bylo porušeno stěžovatelovo základní právo nebýt vyhoštěn než jen v případech stanovených zákonem stanovené čl. 14 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a také jeho právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s porušením zásady zákonnosti a zákazu libovůle dle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Návrh na zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. února 2025 č. j. 8 To 12/2025-3279, se zamítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a shrnutí dosavadního průběhu řízení 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze, a to pro porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 2 odst. 1 a čl. 95 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 14 odst. 5, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Stěžovateli byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 21. srpna 2012 č. j. 50 T 11/2011-2016, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 23. července 2013 č. j. 8 To 46/2013-2388, uložen mimo jiné nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 14 let a dále trest vyhoštění na dobu neurčitou. Konečná realizace trestu vyhoštění byla stanovena na 18. 1. 2025 v 10:00 hod. Dne 17. 1. 2025 podal stěžovatel na krajský soud žádost o odklad výkonu trestu vyhoštění. Usnesením krajského soudu ze dne 17. 1. 2025 č. j. 50 T 11/2011-3248 bylo podle § 350b odst. 4 trestního řádu rozhodnuto, že se žádost stěžovatele zamítá. Krajský soud v odůvodnění usnesení k žádosti samotné uvedl, že k ní byly připojeny přílohy bez překladu, na jedné z příloh bylo podací razítko Ministerstva vnitra s datem 17. 1. 2025, v žádosti bylo poukazováno, že se jedná o žádost o udělení mezinárodní ochrany. S ohledem na absenci překladu dle krajského soudu nebylo možné obsah přílohy posoudit. Krajský soud si vyžádal zprávu od Ministerstva vnitra, zda stěžovatel skutečně podal žádost o mezinárodní ochranu, zda se jednalo o žádost prvou či opakovanou a případně jak bylo o žádostech rozhodováno. Do doby rozhodnutí soudu však tyto informace neobdržel. S ohledem na realizaci trestu vyhoštění dne 18. 1. 2025 a skutečnost, že do doby rozhodnutí krajský soud neobdržel informace od Ministerstva vnitra, posoudil krajský soud jako předběžnou otázku, zda se skutečně jedná o žádost o mezinárodní ochranu ve smyslu § 3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Vzhledem k tomu, že stěžovateli byl trest vyhoštění uložen již v roce 2013 a výkon trestu vyhoštění byl tak již zahájen, a to jeho nařízením, dospěl krajský soud k jednoznačnému závěru, že i kdyby podání doložené k žádosti o odklad výkonu trestu vyhoštění bylo skutečně uplatněno u Ministerstva vnitra, nesplňuje stěžovatel podmínky pro žádost o udělení mezinárodní ochrany, neboť bylo podáno v době probíhajícího výkonu trestu vyhoštění (§ 3 odst. 2 zákona o azylu). Krajský soud se zabýval i tím, zda ve smyslu § 3 odst. 2 zákona o azylu nedošlo k podstatné změně okolností vztahujících se k možnému pronásledování odsouzeného nebo hrozbě vážné újmy, což posoudil také jako předběžnou otázku, a dospěl k závěru, že nikoliv. Rovněž nelze dle krajského soudu odhlédnout od skutečnosti, že žádost o odklad výkonu trestu vyhoštění spolu se snahou získat mezinárodní ochranu je zřejmě ryze účelová. 3. O stížnosti stěžovatele podané proti usnesení krajského soudu rozhodl vrchní soud usnesením ze dne 25. 2. 2025 č. j. 8 To 12/2025-3279 tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. V odůvodnění konstatoval, že se shoduje s krajským soudem a s jeho argumentací. Dle vrchního soudu "žádost o mezinárodní ochranu nemohla být myšlena vážně a byla zcela účelová." Uzavřel tak jednak na základě skutečnosti, že stěžovatelem dříve podaná žádost o mezinárodní ochranu byla zamítnuta, jednak proto, že žádost podal těsně přede dnem realizace trestu vyhoštění. Ke stížnosti samotné pak vrchní soud rovněž uvedl, že "není ze strany obhájce patrně myšlena vážně." Vrchní soud si nedokáže představit, jak by Česká republika zajistila mezinárodní ochranu osoby, která se vůbec nezdržuje na jejím území a jejíž pobyt je neznámý. Dále pak není představitelné, jak by byl realizován odklad výkonu trestu vyhoštění v době, kdy výkon tohoto trestu už probíhá, samozřejmě mimo území České republiky. II. Argumentace stěžovatele a vyjádření účastníků řízení 4. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení usnesení vrchního soudu. Tvrdí, že toto rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť se vrchní soud nijak nevypořádal (byť jen formálně) s argumenty stěžovatele. Dále má stěžovatel za to, že soudy postupovaly protiústavně, když v rozporu se zákonem nerozhodly o odkladu výkonu trestu vyhoštění přesto, že stěžovatel podal žádost o udělení mezinárodní ochrany. Navíc tím, že krajský soud meritorně přezkoumával obsah žádosti stěžovatele, aniž by k tomu měl příslušnou pravomoc, porušil princip dělby moci. 5. Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého usnesení. Kromě toho dodal, že s ohledem na právní jistotu bylo třeba o žádosti stěžovatele rozhodnout bezodkladně, neboť byla krajskému soudu doručena dne 17. 1. 2025 a realizace výkonu trestu vyhoštění byla stanovena na 18. 1. 2025. Kromě toho krajský soud tvrdí, že v době, kdy rozhodoval o žádosti o odklad výkonu trestu vyhoštění, nebyla u Ministerstva vnitra evidována žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany. 6. Vrchní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění usnesení krajského soudu a odůvodnění svého usnesení. Námitka stěžovatele, že se měl vrchní soud "alespoň formálně" vypořádat s jeho argumenty, nemůže obstát, protože se s nimi vypořádal už soud prvního stupně. Dle vrchního soudu nedošlo k žádnému porušení ústavních práv stěžovatele. 7. Vyjádření účastníků řízení Ústavní soud stěžovateli k replice nezasílal, neboť nevnášejí do posuzované věci skutečnosti či úvahy, které by byly stěžovateli vzhledem k obsahu jeho podání i obsahu napadeného rozhodnutí neznámé. III. Procesní podmínky řízení 8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen advokátem dle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení věci Ústavním soudem 9. Ústavní soud se seznámil s rozhodnutím krajského soudu a vrchního soudu, s jejich vyjádřeními a obsahem spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. IV. 1. Obecná ústavněprávní východiska 10. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je stav, kdy obecnými soudy přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu. 11. Trest vyhoštění je jedním z projevů suverenity státu, který se jeho uložením rozhodne vykázat ze svého území ty cizí státní příslušníky, u nichž jsou pro to splněny zákonné (i ústavní a mezinárodněprávní) podmínky, a rovněž zamezit těmto cizím státním příslušníkům vstup na své území. Představuje legitimní nástroj státní moci, jehož bezprostředním účelem je zabránit pachateli trestného činu páchání další trestné činnosti na území České republiky tím, že je mu zcela zabráněno fyzicky se vyskytovat na území České republiky (nález ze dne 6. 3. 2024 sp. zn. III. ÚS 2897/23). Z Listiny (ani z Úmluvy) nevyplývá pro žádnou kategorii cizinců přímé právo na vstup či pobyt na území České republiky. Vyh