I.ÚS 1490/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1490/11 ze dne 20. 10. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 20. října 2011 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. G., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2011 č. j. 43 Ad 36/2010-77, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 5. 2011, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť měl za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále jím měl být porušen čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR. Stěžovatel byl rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Košicích ze dne 7. 2. 1951 sp. zn. Vt 290/50-I. ve spojení s rozsudkem Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 30. 10. 1951 sp. zn. Pz-278/51 uznán vinným ze spáchání trestných činů porušení povinností strážní služby podle § 285 odst. 1, 2, 3 písm. c), zběhnutí podle § 273 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. d), ohrožení věcných prostředků podle § 292 odst. 1, krádeže podle § 247 odst. 1 a maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb., za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, trest vykonával od 29. 10. 1950 do 11. 5. 1955. Usnesením Vojenského obvodového soudu v Prešově ze dne 25. 2. 1998 sp. zn. Nt 368/97 byly v uvedených rozsudcích, pokud jde o stěžovatele, dle zák. č. 125/1996 Z.z., o nemorálnosti a protiprávnosti komunistického systému, zrušeny celé výroky o trestu a od uložení trestu bylo upuštěno, neboť bylo prokázáno, že jednání stěžovatele směřovalo k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod ne zjevně nepřiměřenými prostředky. Ministerstvo spravedlnosti SR přiznalo dne 12. 6. 2001 stěžovateli náhradu škody dle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci v celkové výši 145 660 Sk. Žádost stěžovatele o poskytnutí příplatku k důchodu dle § 25 odst. 7 písm. a) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, za dobu od 29. 10. 1950 do 11. 5. 1955 Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") rozhodnutím ze dne 25. 4. 2008 č. 281003765 zamítla. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, k níž Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 8. 2009 č. j. 43 Cad 111/2008 - 14 rozhodnutí ČSSZ pro vady řízení zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Proti uvedenému rozsudku podala ČSSZ kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud (dále jen "NSS") shledal důvodnou a rozsudek krajského soudu rozsudkem ze dne 22. 9. 2010 č. j. 4 Ads 54/2010 - 51 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění NSS dospěl k závěru, že krajský soud pochybil, neboť stěžovatel "(...) nesplnil podmínky stanovené pro přiznání odškodnění podle § 25 odst. 7 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci." (str. 6 rozsudku). Vázán právním názorem NSS Krajský soud v Ostravě následně v ústavní stížností napadeném rozsudku žalobu stěžovatele zamítl jako nedůvodnou. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítané porušení svých základních práv spatřoval ve skutečnosti, že Krajský soud v Ostravě a před ním i NSS mu svými rozhodnutími odepřely příplatek k důchodu podle § 25 odst. 7 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, když na takový příplatek nárok nemá, neboť byl rehabilitován podle slovenského zák. č. 125/1996 Z.z. Stěžovatel tak byl dle svého názoru diskriminován, neboť jeho účast na soudní rehabilitaci s dopady uvedenými v zák. č. 119/1990 Sb. vyslovil "cizozemský soud". Takový postup je v rozporu i s čl. 4 Smlouvy mezi ČR a SR o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech (vyhlášené pod č. 209/1993 Sb.), který na jeho rehabilitaci ze strany slovenských soudů dopadá. Jeho rehabilitace by tak měla mít stejné důsledky, jako kdyby byl rehabilitován v ČR. Na podporu svých tvrzení předestřel celou řadu citací judikatury Ústavního soudu k otázce ústavně konformního výkladu rehabilitačních předpisů (viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 187/2000, sp. zn. I. ÚS 605/03, I. ÚS 712/05 či sp. zn. I. ÚS 2366/07), přičemž konstatoval, že závěry NSS i krajského soudu judikaturu Ústavního soudu nerespektovaly, čímž porušily čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR. Proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí krajského soudu svým nálezem zrušil. K výzvě Ústavního soudu o vyjádření se k ústavní stížnosti Krajský soud v Ostravě, zastoupený JUDr. M. Ježoviczovou, plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je nejen s obsahem napadeného rozhodnutí, ale i s obsahem spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 43 Ad 36/2010, který si vyžádal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu tak nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Ústavní soud je především nucen konstatovat, že ze spisového materiálu je zřejmé, že stěžovatel uplatňuje tytéž námitky, které předestřel jednak již v jím podané žalobě proti rozhodnutí ČSSZ i v řízení o kasační stížnosti, jednak i v průběhu jiných řízení mezi týmiž účastníky, v nichž se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí ČSSZ o odnětí příplatku k důchodu přiznaného stěžovateli dle ust. § 1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb., o poskytování příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem v oblasti sociální, resp. o odnětí zvláštního příspěvku k důchodu přiznaného stěžovateli dle ust. § 5 odst. 1 písm. a), c) zák. č. 357/2005 Sb., o ocenění účastníků národního boje za vznik a osvobození Československa a některých pozůstalých po nich, o zvláštním příspěvku k důchodu některým osobám, o jednorázové peněžní částce některým účastníkům národního boje za osvobození v letech 1939 - 1945 a o změně některých zákonů. NSS v obou uvedených řízeních napadená rozhodnutí svými rozsudky ze dne 25. 5. 2009 č. j. 4 Ads 185/2008 - 41, resp. ze dne 28. 5. 2009 č. j. 4 Ads 14/2009 - 37, zrušil. V prvně citovaném rozsudku NSS dospěl k závěru, že "při dogmativně pozitivistickém výkladu nařízení vlády č. 622/2004 Sb. by uplatnění práva na soudní rehabilitaci na Slovensku odnímalo stěžovateli právo na odškodnění za křivdy, jichž se na něm minulý režim prokazatelně dopustil. Takovýto výklad však s ohledem na smysl a účel rehabilitačních a na ně navazujících předpisů nemůže ve světle judikatury Ústavního soudu obstát." NSS dále zdůraznil, že dikce výroku citovaného usnesení Vojenského obvodového soudu v Prešově se zcela shoduje s textem ust. § 6 zákona č. 198/1993 Sb. a veden smyslem a účelem nařízení vlády č. 622/2004 Sb. vyložil NSS ust. § 1 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení extenzivně, když konstatoval, že "podmínka zrušení odsouzení je splněna tím, že slovenský soud z důvodů totožných s ust. § 6 zákona č. 198/1993 Sb. zrušil výrok o trestu a upustil od potrestání stěžovatele. Nárok na příplatek k důchodu proto stěžovateli vznikl." Na okraj pak NSS podotknul, že "minulý nedemokratický režim, jenž byl zákonem č. 198/1993 Sb. prohlášen za zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný, působil shodně na území celé tehdejší Československé, později socialistické republiky. Rozdělení federace v roce 1992 by proto nemělo být na újmu osobám, o jejichž rehabilitaci (zrušení trestu) rozhodl slovenský soud a které ostatní podmínky pro odškodnění splňují." Nyní posuzovaný případ stěžovatele se nicméně od výše uvedených odlišuje. NSS v cit. rozsudku č. j. 4 Ads 54/2010 - 51 shledal kasační stížnost ČSSZ důvodnou a zrušil výrok původního rozsudku krajského soudu, neboť krajský soud, vycházeje z argumentace výše cit. rozsudku NSS č. j. 4 Ads 185/2008 - 41, dovodil, že "okruh osob oprávněných k pobírání příspěvku ke starobnímu důchodu ve smyslu zák. č. 119/1990 Sb. a podmínek, za nichž musí být poskytnut, je v podstatě totožný, jako je tomu dle cit. nařízení vlády č. 622/2004 Sb., a proto měl být tento příplatek ke starobnímu důchodu (stěžovateli) přiznán." NSS naopak konstatoval, že cit. rozsudek na nyní posuzovaný případ stěžovatele nedopadá, neboť v něm NSS "postavil naroveň zrušení odsouzení podle zákona č. 198/1993 Sb. a zrušení odsouzení slovenským soudem z důvodů totožných s těmi, jež uvádí ustanovení § 6