I.ÚS 1515/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1515/22 ze dne 19. 7. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti T. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, zastoupeného JUDr. Eduardem Brunou, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 24/37, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2022 č. j. 6 Tdo 24/2022-13530, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 2021 č. j. 6 To 5/2021-13447 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2020 sp. zn. 49 T 9/2020, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Dále navrhuje zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým byl na základě jeho odvolání rozsudek Městského soudu v Praze zrušen ve výrocích o trestu a o náhradě škody a stěžovateli byl nově uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Navrhuje rovněž zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání. Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Skutek, za který byl stěžovatel odsouzen, spočíval (stručně vyjádřeno) v tom, že jako jednatel obchodních společností v úmyslu vylákat platby vstupného prodával vstupenky na kulturní akce se zahraničními celebritami, přestože věděl, že se žádné takové akce neuskuteční. Stěžovatel namítá, že trestní soudy nesprávně zhodnotily skutkový děj, který nemá oporu v provedeném dokazování, přičemž soudy svým výkladem důkazy značně deformovaly. Má za to, že trestní soudy nesprávně vyhodnotily naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu. Provedené dokazování se podle něj nachází v extrémním rozporu se skutkovými a právními závěry a trestní soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Vytýká jim neprovedení důkazů ke zjištění výše škody, zejména pak absenci znaleckého dokazování, přičemž navíc podle něj nebyla nijak reflektována skutečnost, že vrátil zákazníkům více finančních prostředků, než bylo soudy uváděno. Nejvyšší soud pak podle jeho názoru pochybil, když uvedené nedostatky nenapravil, a navíc nerozhodl neprodleně o stěžovatelově návrhu na odklad vykonatelnosti. Stěžovatel uvedené námitky upřesňuje předně tvrzením, že trestní soudy bez rozumného zdůvodnění odmítly jeho návrhy na doplnění dokazování. Uvádí přitom některé své konkrétní důkazní návrhy a vyjadřuje přesvědčení, že jimi měla být potvrzena jeho obhajoba, zejména ve vztahu k nedostatku úmyslného zavinění. Má za to, že jeho jednání mělo být posuzováno jako podnikatelský neúspěch, nikoli jako trestný čin podvodu, neboť nebylo spolehlivě prokázáno, že jeho jednání bylo od počátku vedeno podvodným úmyslem. Tvrdí, že ani z výroku o vině není seznatelné naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu. V této souvislosti poukazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 541/21. Zdůrazňuje, že pokud by měl již od počátku úmysl se podvodně obohatit, bylo by nepravděpodobné a v rozporu s logickými úvahami, že by zároveň vynakládal enormní částky k zastření svého skutečného úmyslu. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými i právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03). Ústavní soud odkazuje primárně na č. l. 6-10 usnesení Nejvyššího soudu a č. l. 8-10 rozsudku Vrchního soudu v Praze, kde byly přehledně a s náležitou pečlivostí vypořádány všechny výše uvedené stěžovatelovy námitky. Nutno předeslat, že stěžovatel na tuto argumentaci trestních soudů prakticky nereaguje a přehlíží zásadní důvody, o které trestní soudy opřely svůj závěr o vyvrácení jeho obhajoby. V prvé řadě je třeba odmítnout stěžovatelovo tvrzení o nedostatečně prokázaném úmyslném zavinění, resp. že dokonce ani z výroku o vině není seznatelné naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu. Ve výroku o vině obsaženém v rozsudku Městského soudu v Praze je výslovně uvedeno, že stěžovatel "...v úmyslu vylákat platby vstupného prodával vstupenky na kulturní akce, přestože věděl, že se žádné akce neuskuteční..." Úmyslné zavinění stěžovatele ve vztahu ke všem znakům trestného činu podvodu je tedy v této formulaci jednoznačně vyjádřeno. Trestní soudy svůj závěr, že stěžovatel předmětné jednání od počátku uskutečňoval s podvodným úmyslem, dovodily z několika zásadních okolností. Předně šlo o to, že stěžovatel začal s prodejem vstupenek na akce, které se nikdy neuskutečnily, ve velmi špatné finanční situaci, kdy byl stižen četnými exekucemi. Zásadní význam měla rovněž skutečnost, že stěžovatel vstupenky prodával, aniž měl osoby, jež měly na těchto akcích údajně vystupovat, smluvně zajištěné. V prodeji vstupenek pokračoval dokonce i poté, co byl informován o tom, že dané osoby s vystoupením na předmětných akcích nepočítají (k tomu v podrobnostech srov. č. l. 8-10 rozsudku Vrchního soudu v Praze). V neposlední řadě byl pak podvodný úmysl stěžovatele dovozován i zjištěním o výběru finančních prostředků z prodaných vstupenek v celkové výši přesahující částku 4 mil. Kč, z čehož vyplývalo, že stěžovatel nikdy neměl v úmyslu hradit z těchto prostředků jiné náklady, než které mu umožňovaly uvést a udržet poškozené v omylu. Uvedené skutečnosti vyplynuly ze svědeckých výpovědí a listinných důkazů, přičemž stěžovatel neprezentuje žádné zásadní a konkrétní důvody, na jejichž základě by spolehlivost a věrohodnost těchto důkazů mohla být zpochybňována, a omezuje se toliko na obecná tvrzení o deformaci provedených důkazů ze strany trestních soudů. Závěr trestních soudů o existenci podvodného úmyslu stěžovatele proto nijak nekoliduje s požadavky vyplývajícími z nálezu sp. zn. IV. ÚS 541/21. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani stěžovatelovu tvrzení, že trestní soudy nedostatečně objasnily výši škody způsobené jeho jednáním. Nejvyšší soud na č. l. 10 svého usnesení správně vysvětlil, že v případě trestného činu podvodu představuje způsobenou škodu celá částka, kterou pachatel z poškozených vylákal, bez ohledu na to, zda pachatel následně poškozenému vylákané peníze či jejich část vrátí, neboť to lze považovat pouze za náhradu způsobené škody. Jestliže tedy trestní soudy způsobenou škodu vypočetly prostým součtem jednotlivých částek specifikovaných ve výroku odsuzujícího rozsudku Městského soudu v Praze, které poškození uhradili jako cenu vstupenek na akce, které se nikdy neuskutečnily, nešlo o žádný odhad soudu či určení škody v hypotetické rovině, jak uvádí stěžovatel, ale o běžný a logický způsob stanovení výše škody v obdobných případech podvodného jednání. V návaznosti na výše uvedené musí Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou odmítnout i námitku stěžovatele týkající se údajných opomenutých důkazů. Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostateč