I.ÚS 1523/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1523/25 ze dne 11. 9. 2025 Právo na bezplatnou pomoc obhájce a hodnocení majetkové potenciality obviněného   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele J. L., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Petrem Šupalem, LL. M., advokátem se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. února 2025 č. j. 4 To 9/2025-1399 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. ledna 2025 č. j. 49 T 10/2024-1382, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto: I. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 2. 2025 č. j. 4 To 9/2025-1399 a usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 1. 2025 č. j. 49 T 10/2024-1382, bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 2. 2025 č. j. 4 To 9/2025-1399 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 1. 2025 č. j. 49 T 10/2024-1382 se ruší. Odůvodnění: 1. Ústavní soud v nyní řešeném případě posuzuje zejména, zda obecné soudy porušily právo stěžovatele na bezplatnou pomoc obhájce. Obecné soudy přihlédly při zkoumání majetkových poměrů i k majetkové potencialitě stěžovatele. I. Vymezení věci 2. Předmětem řízení před obecnými soudy je žádost stěžovatele o bezplatnou obhajobu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 10/2024. Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením rozhodl, že podle § 33 odst. 2 a contrario zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel nemá nárok na bezplatnou obhajobu ani na obhajobu za sníženou odměnu. Krajský soud považoval za důležité, že věc stěžovatele byla již pravomocně skončena a že stěžovatel byl zastoupen obhájci, které si zvolil sám na základě plné moci. Své náklady na obhajobu si tedy nesl sám. Podle krajského soudu je tvrzení stěžovatele, že neměl prostředky k úhradě své obhajoby, právně nevýznamné. Krajský soud uvedl, že stěžovatel sám nedoložil žádné relevantní přílohy k podložení důvodnosti své žádosti. Ze spisového materiálu podle krajského soudu také neplyne, že by byl stěžovatel osobou bez prostředků. Zejména poukázal na jeho budoucí majetkovou potencialitu. 3. Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením zamítl stížnost stěžovatele jako nedůvodnou. Přisvědčil argumentaci stěžovatele, že se krajský soud pokusil překlenout zákonný požadavek vyjádřený v § 33 odst. 2 trestního řádu odkazem na několik usnesení Ústavního soudu, ovšem opomenul při tom aktuální nálezy Ústavního soudu. Vrchní soud uvedl, že si je vědom aktuální judikatury Ústavního soudu, podle které je zásadním kritériem současná majetková situace a možnost výdělku obviněného, nikoli nepodložené a hypotetické úvahy o majetkové potencialitě obviněného do budoucna. Poukázal však na fakt, že Ústavní soud úvahy o majetkové potencialitě nevyloučil, pokud jsou opřené o zcela konkrétní okolnosti případu. Závěry krajského soudu shledal s ohledem na zcela konkrétní zjištění k osobě odsouzeného za jednoznačně důvodné. V podrobnostech proto odkázal na odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu. II. Argumentace stěžovatele 4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že požádal o přiznání nároku v průběhu řízení o svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, a to s ohledem na své vazební stíhání, absolutní nedostatek finančních prostředků a aktuální potřebu výkonu obhajoby v situaci trvajícího trestního stíhání. Proti rozhodnutí obecných soudu uvádí v ústavní stížnosti tři okruhy námitek. 5. Zaprvé namítá, že obecné soudy chybně aplikovaly princip "majetkové potenciality" při vyhodnocení žádosti stěžovatele. Nevzaly přitom v potaz aktuální a postupně se vyvíjející judikaturu Ústavního soudu. Svá zamítavá rozhodnutí postavily na možnosti stěžovatele obstarávat si finanční prostředky "postupně" v průběhu výkonu trestu a následně po svém propuštění. Stěžovatel poukázal mimo jiné na nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2198/22, ze dne 23. 4. 2019 sp. zn. ÚS 3966/17, ze dne 8. 10, 2019 sp. zn. IV. ÚS 2590/19 a především ze dne 3. 12. 2024 sp. zn. I. ÚS 2653/24. Vyjádřil názor, že jeho situace je závažnější, než situace stěžovatelky v posledním citovaném nálezu, kde Ústavní soud shledal porušení jejích základních práv. Omezení osobní svobody, společně se zadlužením, problematickým zdravotním stavem a evidentní nemajetností, považuje stěžovatel za závažnější příjmové a majetkové omezení, než rizikové těhotenství a úpadek stěžovatelky. 6. Dále stěžovatel namítá, že krajský soud do svého rozhodování zahrnul nepřípustné kritérium zvolení obhájce na plnou moc a přičetl ho stěžovateli k tíži. Učinil tak v rozporu s právním názorem Ústavního soudu, podle něhož nelze při posuzování návrhu ve smyslu § 33 odst. 2 trestního řádu obviněnému klást jakýmkoli způsobem k tíži skutečnost, že má v daném trestním řízení jím zvoleného obhájce na základě plné moci (nález ze dne 10. 6. 2024 sp. zn. II. ÚS 483/23). 7. Závěrem stěžovatel namítá průtahy při posouzení jeho žádosti, čímž došlo k faktickému odnětí jeho zákonného soudce. Krajský soud v Ostravě, kterému byla žádost o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu adresována v souladu s ustanovením § 33 odst. 3 trestního řádu, vůbec nevzal v potaz potřebu rozhodnout o žádosti stěžovatele před právní mocí rozhodnutí ve věci samé, ani se nezabýval tím, který soud je v dané chvíli oprávněn o žádosti rozhodovat, a mylně dospěl k názoru, že soudem výlučně oprávněným k rozhodnutí o žádosti o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu je snad trestní soud rozhodující v prvním stupni. Tím, že krajský soud nerozhodl o žádosti o nároku na přiznání na bezplatnou obhajobu, žádost nepostoupil soudu odvolacímu ani neučinil jiné kroky, aby zabezpečil včasné rozhodnutí o žádosti odsouzeného, porušil jeho základní právo na bezplatnou obhajobu zakotvené v článku 40 odst. 3 Listiny, neboť mu znemožnil realizovat jeho právo na obhajobu a zvolit si obhájce dle vlastního výběru. Stěžovateli tedy nezbylo, než se nechat obhajovat nástupcem svého bývalého obhájce, případně si nechat obhájce ustanovit zcela náhodně prakticky ze všech advokátů sídlících v obvodu Vrchního soudu v Olomouci, tedy advokátů z celé Moravy a Slezska. III. Vlastní posouzení věci Ústavním soudem 8. Ústavní stížnost je přípustná. Byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen a před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv. 9. Ústavní stížnost je důvodná. 10. Obecné soudy připustily, že stěžovatel je nemajetný, odmítly mu však přiznat bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu s odkazem na to, že je schopen práce. V tomto směru odkázaly i na některá usnesení Ústavního soudu. Tuto skutečnost nelze uplatňovat "mechanicky", nýbrž ji je třeba poměřovat s ostatními zjištěními vypovídajícími o stěžovatelově majetkové potencialitě. Tomu však soudy nedostály. Soudy se, v rozporu se svými povinnostmi, blíže nevěnovaly aktuálním majetkovým poměrům stěžovatele a řádným způsobem se s touto otázkou nevypořádaly. Tím došlo k porušení základního práva stěžovatele podle čl. 40 odst. 3 Listiny. a) Obecná východiska 11. Ústavně zaručené právo na obhajobu [čl. 40 odst. 3 Listiny; viz též čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva"] je vedle presumpce neviny základní podmínkou spravedlivého trestního procesu (nález ze dne 25. září 1996 sp. zn. III. ÚS 83/96, N 87/6 SbNU 123, vyhlášený pod č. 293/1996 Sb.). Jeho součástí je i právo obviněného, který si pro svou nemajetnost nemůže zcela nebo zčásti sám hradit náklady obhajoby, na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu, a tomu korespondující povinnost soudu rozhodnout o tom, že náklady obhajoby ponese zcela nebo zčásti stát (nález ze dne 7. dubna 2010 sp. zn. I. ÚS 22/10, N 77/57 SbNU 43, body 16 a 20). Právo na obhajobu je subjektivním právem, má však přímý vliv též na naplnění objektivní hodnoty spočívající ve zjištění a spravedlivém potrestání pachatele trestného činu (nález ze dne 13. září 2016 sp. zn. I. ÚS 848/16, N 174/82 SbNU 693, bod 13). 12. Ústavní soud k otázce nároku na bezplatnou obhajobu přistupuje velmi zdrženlivě, neboť její posouzení do značné míry závisí na uvážení trestních soudů (nález ze dne 1. února 2022 sp. zn. III. ÚS 3501/20, N 12/110 SbNU 115, bod 15). Úkolem Ústavního soudu není jejich činnost v tomto směru nahrazovat. Důvod k zásahu Ústavního soudu nastane teprve v situaci, kdy jsou závěry trestních soudů v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, zatíženy zjevným logickým