I.ÚS 1525/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1525/10 ze dne 29. 9. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky VELDA, s. r. o., se sídlem Podlažice 96, 538 51 Chrast, IČO: 62916823, zastoupené JUDr. Zdeňkem Weigem, advokátem se sídlem Nad Zátiším 22, 142 00 Praha 4 - Lhotka, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2010, č. j. 2 Afs 133/2009-73, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2009, č. j. 7 Ca 153/2008-42, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 10. 2009, č. j. 7 Ca 153/2008-57, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Celní úřad v Pardubicích (dále jen "CÚ") dodatečným platebním výměrem ze dne 7. 10. 2004, č. 7066358400007, dodatečně vyměřil stěžovateli clo a daň z přidané hodnoty v celkové výši 391.275,- Kč. Proti tomu podal stěžovatel odvolání. O něm bylo rozhodnuto Celním ředitelstvím v Hradci Králové (dále jen "CŘ") dne 17. 9. 2007, č. j. 1671/07-0601-22, avšak ve výroku tohoto rozhodnutí bylo (nesprávně) uvedeno, že se zamítá odvolání proti rozhodnutí ze dne 16. 4. 2004, č. 10665034-03552-9 (tohoto dne a pod tímto číslem podal stěžovatel při dovozu předmětného zboží jednotnou celní deklaraci). V záhlaví rozhodnutí však bylo správně uvedeno, že žalovaný projednal odvolání stěžovatele proti rozhodnutí ze dne 7. 10. 2004, č. 7066358400007, na rozdíl mezi celním dluhem vyměřeným rozhodnutím ze dne 16. 4. 2004, č. 10665034-03552-9, a celním dluhem dodatečně stanoveným. Rovněž z odůvodnění rozhodnutí je nepochybné, že CŘ posuzovalo důvodnost odvolání proti rozhodnutí CÚ ze dne 7. 10. 2004. Dne 21. 1. 2008 pod č. j. 628/08-0601-22 CŘ, vydalo rozhodnutí o opravě zřejmého omylu ve výroku rozhodnutí podle § 56 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZSDP"), v němž uvedlo, že ve výroku rozhodnutí o odvolání ze dne 17. 9. 2007, č. j. 1671/07-0601-22, se opravuje nesprávné číslo dodatečného platebního výměru "z čísla 10665034-03552-9 ze dne 16. 4. 2004 na správné číslo 7066358400007 ze dne 7. 10. 2004". Generální ředitelství cel (dále jen "GŘC") rozhodnutím ze dne 21. 4. 2008, č. j. 2008/802/30, zamítlo odvolání stěžovatele do rozhodnutí CŘ ze dne 21. 1. 2008, č. j. 628/08-0601-22. GŘC především zdůraznilo, že citované rozhodnutí CŘ je rozhodnutím, kterým nebyl změněn výrok rozhodnutí ve věci [nebyla jím stanovena (vyměřena) daňová povinnost], ale jednalo se o opravu zřejmých omylů a nesprávnosti pravomocného rozhodnutí odvolacího orgánu a na postupu CŘ podle § 56 odst. 3 ZSDP neshledalo nic nezákonného. GŘC současně odkázalo na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, č. j. 9 Afs 148/2007-53, v obdobné věci, z něhož vyplývá, že číslo jednací patří mezi tzv. formální náležitosti písemného vyhotovení rozhodnutí, jehož prvotním významem je individualizace rozhodnutí, tj. odlišení od jiných rozhodnutí vydaných totožným správním orgánem ve stejný den; pochybení v čísle jednacím ve výrokové části rozhodnutí přestavuje zřejmou nesprávnost rozhodnutí, která sama o sobě nemůže vyvolat důsledky jeho neplatnosti nebo dokonce nicotnost. Následnou opravou čísla jednacího nemůže dojít k obsahové změně napadeného rozhodnutí ani k nápravě věcných či právních vad. GŘC závěrem poukázalo na zřejmou účelovost podání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 6. 2009, č. j. 7 Ca 153/2008-42, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 10. 2009, č. j. 7 Ca 153/2008-57, správní žalobu stěžovatele proti citovanému rozhodnutí GŘC zamítl. Městský soud poukázal na to, že se v případě rozhodnutí CŘ ze dne 21. 1. 2008, č. j. 628/08-0601-22, jednalo o nápravu zřejmé nesprávnosti vzniklé v rozhodnutí CŘ ze dne 17. 9. 2007, č. j. 1671/07-0601-22, opravitelnou postupem podle § 56 odst. 3 ZSDP za použití § 320 odst. 1 písm. c) zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "CZ"). Městský soud vyloučil, že mělo být postupováno podle § 323a CZ, který podle jeho názoru neobsahuje speciální úpravu opravy zřejmých nesprávností oproti uvedenému ustanovení ZSDP. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 3 . 2010, č. j. 2 Afs 133/2009-73, kasační stížnost proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze zamítl. Nejvyšší správní soud především zdůraznil, že rozsudkem č. j. 2 Afs 124/2008-127 rozhodoval o kasační stížnosti téže stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí CŘ ze dne 17. 9. 2007, sp. zn. 1671/07-0601-22, tedy toho rozhodnutí, v němž se vyskytla chyba opravená rozhodnutím, které je předmětem tohoto řízení. Nejvyšší správní soud se v této věci ke kasační námitce musel zabývat i tím, zda rozhodnutí CŘ ze dne 17. 9. 2007 mohlo být opraveno. Rozhodnutí o kasační stížnosti ve věci sp. zn. 2 Afs 124/2008 časově předcházelo rozsudku městského soudu ve věci napadené touto ústavní stížností. Nejvyšší správní soud uvedl, že za takové situace nelze považovat odkaz Městského soudu v Praze na uvedený kasační rozsudek v části, v níž Nejvyšší správní soud vyslovil, že se jednalo o chybu, kterou bylo možno opravit, za nedostatečný. Nejvyšší správní soud dále připustil, že úvaha městského soudu o správnosti užitého procesního předpisu skutečně není příliš obsáhlá; pokud však byl městský soud přesvědčen o správnosti svého názoru, který odůvodnil, nebylo třeba, aby blíže vyvracel jednotlivé argumentační detaily žaloby. Při hodnocení nepřezkoumatelnosti rozsudku Nejvyšší správní soud odkázal na vlastní rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, podle něhož pouhé dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí nemohou založit jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Ústavní soud ostatně v nálezu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 67/04, zdůraznil, že z hlediska splnění náležitostí rozhodnutí není povinností soudu se v odůvodnění rozhodnutí speciálně vyjadřovat ke všem jednotlivým argumentům účastníka, podporujícím jeho konkrétní a z hlediska sporu pouze dílčí tvrzení, pokud stanovisko k nim jednoznačně a logicky vyplývá ze soudem učiněných závěrů. Rozsudek Městského soudu v Praze proto Nejvyšší správní soud nepovažuje za nepřezkoumatelný. Nejvyšší správní soud dále - ve vztahu k výroku rozhodnutí CŘ ze dne 17. 9. 2007, č. j. 1671/07-0601-22 - opětovně připomenul vlastní rozsudek č. j. 2 Afs 124/2008-127, neboť se v daném případě jednalo o nesprávnost, která byla z ostatních částí rozhodnutí jednoznačně zřejmá; vždyť jak v záhlaví, tak v odůvodnění, je vždy uvedeno správné označení odvoláním napadeného rozhodnutí a rovněž je tam jednoznačně uvedeno, že dne 16. 4. 2004 pod č. 10665034-03552-9 podal stěžovatel jednotnou celní deklaraci. Nejvyšší správní soud i zde poukázal na to, že lze vycházet z jeho rozsudku ze dne 21. 2. 2007, č. j. 4 Ans 3/2006-123. Porovnáním obsahu jednotlivých částí rozhodnutí v daném případě je jasné, že CŘ posuzovalo odvolání proti rozhodnutí CÚ ze dne 7. 10. 2004. Pouze ve výroku nesprávně uvedlo datum a číslo jednotné celní deklarace místo data a čísla platebního výměru. Porovnáním výroku a ostatních částí rozhodnutí (zejména pak odůvodnění), je tedy nepochybné, že se o "zřejmou nesprávnost" jedná. Ostatně, proti jednotné celní deklaraci stěžovatel žádné odvolání nepodával. Rozhodnutí o opravě se pak stalo v opravovaných údajích součástí výroku rozhodnutí CŘ o odvolání a nahradilo údaje v tomto rozhodnutí původně uvedené (k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2005, č. j. 1 Afs 13/2004 - 51). Nejvyšší správní soud podotkl i to, že v zamítavém výroku odvolacího rozhodnutí nemusí být přezkoumávané rozhodnutí výslovně uváděno, za předpokladu, že je specifikováno v záhlaví daného rozhodnutí. V případě opakované specifikace však budí pochybnosti, pokud není shodná. Zde se tak stalo, a proto bylo třeba opravy. Nejvyšší správní soud dále také zdůraznil, že zřejmou nesprávnost jakéhokoliv rozhodnutí opravit lze (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2008, č. j. 7 Afs 42/2007-142). Nejvyšší správní soud se dále zabýval tím, jakým způsobem - podle jakého právního předpisu - bylo možné zjištěnou zjevnou nesprávnost opravit. Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomněl, že CŘ postupovalo při opravě podle § 56 odst. 3 ZSDP, podle něhož se při opravě zřejmých nesprávností v jiných rozhodnutích nebo opatřeních, jimiž nebyla stanovena daňová povinnost, přiměřeně použije ustanovení odst. 1 písm. b), tj. ustanovení, podle něhož lze opravit zřejmou chybu v počítání, psaní nebo jiný omyl při stanovení daňové povinnosti. CZ odkazuje na ZSDP v § 320 odst. 1 CZ, dle kterého nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, platí pro řízení před celními orgány v ostatních věcech obecné předpisy o správě daní a poplatků. V § 323a CZ je stanoveno, že nevztahuje-li se opravované rozhodnutí k nedoplatku, lze zřejmou nesprávnost toho