I.ÚS 1595/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1595/25 ze dne 19. 6. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Langáška a soudců Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a Jana Wintra o ústavní stížnosti Pavly Novákové, zastoupené Mgr. Markem Klauzem, advokátem, sídlem U Koupaliště 249, Rapotín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2025 č. j. 22 Cdo 3285/2024-373, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 16. července 2024 č. j. 15 Co 83/2024-326 a rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 11. března 2024 č. j. 5 C 100/2022-258, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích, Okresního soudu v Pelhřimově, jako účastníků řízení, a Marka Svobody, zastoupeného Mgr. Hanou Hirschovou, advokátkou, Tylova 837, Pelhřimov, a Petra Nováka, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Pelhřimově (dále jen "okresní soud"). Stěžovatelka tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejich příloh plyne, že stěžovatelka vystupovala v řízení před obecnými soudy jako jedna ze žalovaných; vedlejší účastník byl žalobcem. Řízení se týkalo sousedské žaloby podle § 1018 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jež stanoví, že pozemek nesmí být upraven tak, aby sousední pozemek ztratil náležitou oporu, ledaže se provede jiné dostatečné upevnění. 3. Okresní soud uložil stěžovatelce jakožto první žalované povinnost zdržet se zásahů do té části pozemku v jejím spoluvlastnictví, která sousedí s pozemkem žalobce, a to ve formě stavebních, výkopových, těžebních a jiných prací, které by mohly ovlivnit statiku oplocení zbudovaného na pozemku žalobce (výrok I), totožně znějící žalobu proti druhému žalovanému zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV). Soud vyšel z toho, že jde o tzv. sousedský spor týkající se rozhraničení dvou pozemků, přičemž pozemek situovaný výše ve svahu je ve vlastnictví žalobce a pozemek situovaný níže je ve spoluvlastnictví stěžovatelky, druhého žalovaného a dalších osob. Na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že mezi pozemky historicky existovalo rozhraničení ve formě meze (ta měla v dávnější historii spíš tvar terénní vlny), která je přibližně z jedné poloviny ve vlastnictví žalobce a z druhé poloviny ve spoluvlastnictví stěžovatelky. Ze spoluvlastníků pozemku proti údajné změně tvaru a charakteru meze brojila a podnikala kroky pouze stěžovatelka, přičemž zbylí spoluvlastníci (vč. druhého žalovaného) měli k věci opačný postoj. 4. Okresní soud dále z provedených důkazů zjistil, že jeden z právních předchůdců žalobce (ve věci slyšený svědek) upravil svůj někdejší pozemek tak, že z jeho horní části navezl hlínu do spodní části, čímž vzniklo mezi pozemky výraznější terénní rozhraničení. Sporná mez tímto získala svůj současný tvar a charakter, což bylo potvrzeno i dalšími svědeckými výpověďmi. Žalobce následně výlučně na svém pozemku, avšak v blízkosti meze, vybudoval nové oplocení s betonovou podezdívkou. Během budování oplocení žalobce - bez souhlasu spoluvlastníků sousedního pozemku - mj. odstranil plevel a náletové dřeviny, které tam podle provedených důkazů rostly posledních 15-20 let, a urovnal vrchní část meze. Tím došlo k mírnému navýšení meze (o max. 20 cm na celkovou výšku 1 - 1,2 metru) a patrně také k jejímu optickému zvětšení, avšak nikoli k zásadní změně výšky, tvaru nebo charakteru meze. 5. Stěžovatelka v reakci na to začala - jako jediná ze spoluvlastníků - mez svépomocí odkopávat a snažila se sjednat také těžkou techniku za účelem likvidace meze, aniž by se pokusila provést jiné dostatečné upevnění žalobcova pozemku. Podle znaleckého posudku tím ohrozila žalobcův pozemek a na něm stojící stavby, a proto okresní soud žalobě ve vztahu k stěžovatelce vyhověl. Jelikož druhý žalovaný nevyvíjel žádnou aktivitu, která by žalobcův pozemek mohla ohrozit, a žalován byl pouze z důvodu spoluvlastnictví pozemku, okresní soud ve vztahu k něm žalobu zamítl. 6. Krajský soud k odvolání stěžovatelky prvostupňový rozsudek v relevantních částech (tj. v částech týkajících se stěžovatelky) potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Zaprvé, s poukazem na podstatu sporu a žalobního návrhu (ohrožení sousedního pozemku jen a pouze v důsledku činnosti stěžovatelky) odmítl tvrzení stěžovatelky, že nebyla dána pasivní legitimace žalovaných a že žalobce měl žalovat všechny spoluvlastníky. Zadruhé, odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními prvostupňového soudu. Konstatoval, že prvostupňový soud důkazy hodnotil správně, logicky a v souladu s jejich skutečným obsahem. Rozsah dokazování byl zcela postačující. Zatřetí, krajský soud se ztotožnil také s právními závěry okresního soudu. Vyložil, že § 1018 občanského zákoníku zakotvuje speciální preventivní prostředek ochrany proti hrozící škodě. Jeho použití bylo v nyní posuzované věci namístě. Ač tedy žalobce taky zasáhl do vlastnického práva stěžovatelky (zejm. v důsledku odstranění plevele z neobhospodařované části níže položeného pozemku a urovnání vrchní části meze), šlo o zásah nevýznamný a nesrovnatelně méně závažný než ten, jenž by hrozil v důsledku stěžovatelkou plánované likvidace meze. 7. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Zdůraznil, že pouhé zpochybňování hodnocení důkazů a skutkových závěrů nižších soudů ze strany stěžovatelky není způsobilé založit přípustnost dovolání. Dovolací soud se ztotožnil s hodnocením důkazů, skutkovými a právními závěry nižších soudů. 8. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti opět zpochybňuje hodnocení důkazů ze strany obecných soudů a jejich skutkové závěry (zejm. stran historické existence meze mezi pozemky a ustálení jejího tvaru a charakteru kolem roku 2007 v důsledku terénních úprav provedených jedním z právních předchůdců žalobce). Má za to, že mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudu existuje extrémní rozpor. Důkazy měly být hodnoceny pouze ve prospěch žalobce, byť mezi nimi existovaly závažné rozpory. Obecné soudy rovněž dospěly k vadnému závěru, že zásah do práv stěžovatelky (zejm. posečení plevele a urovnání vrchní části meze) nebyl nikterak významný. 9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). 10. Ústavní soud předně podotýká, že dle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. 11. Těžištěm ústavní stížnosti je stěžovatelčin nesouhlas s hodnocením provedených důkazů ze strany obecných soudů. Tím však staví Ústavní soud do role další instance v soustavě obecných soudů, která mu nepřísluší. Z principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá mj. zásada volného hodnocení důkazů, jež je rozvedena v § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, jakož i to, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Občanský soudní řád přitom nestanoví prakticky žádná pravidla, pokud jde o povahu či množství důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, jejich váhu nebo přesvědčivost. To se stane patrným až při vyhodnocení důkazů - každého zvlášť i ve vzájemných souvislostech - ze strany soudů. Přesvědčení soudu o tom, že určitá skutečnost byla nebo nebyla prokázána, musí být založeno na pečlivém uvážení všech relevantních okolností případu a všech relevantních důkazů provedených před soudem. Toto přesvědčení musí navíc být řádně a logicky odůvodněno. Z ustálené judikatury Ústavního soudu přitom plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují, Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší toto hodnocení "přehodnocovat". 12. Ústavní soud neshledal, že by v nyní posuzované věci byl dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, nebo že by snad soudy hodnotily provedené důkazy selektivně a pouze ve prospěch žalobc