I.ÚS 1637/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1637/20 ze dne 27. 7. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., soudního exekutora, sídlem Evropská 663/132, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Hoblem, advokátem, sídlem Edvarda Beneše 2439/70, Plzeň a ústavní stížnosti stěžovatelky K. J., zastoupené JUDr. Pavlem Truxou, advokátem, sídlem Josefa Knihy 177, Rokycany; obě směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2020 č. j. 35 Co 435/2019-204; za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění 1. Stěžovatel a stěžovatelka se ústavními stížnostmi domáhají zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí. Usnesením ze dne 14. 7. 2020 ústavní stížnost JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D. (dále jen jako "stěžovatel"), vedená pod sp. zn. I. ÚS 1637/20, a ústavní stížnost K. J. (dále jen jako "stěžovatelka"), vedená pod sp. zn. I. ÚS 1729/20, byly Ústavním soudem spojeny ke společnému projednání. Stěžovatel i stěžovatelka mají shodně za to, že obecný soud svým postupem porušil jejich právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Jak vyplývá z obsahu ústavních stížností, připojených soudních rozhodnutí a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 78 EXE 1885/2018, stěžovatelka je nezletilou dcerou otce (dále jen jako "povinný"), kterému byla v roce 2016 mj. určena vůči dceři vyživovací povinnost. Obvodní soud pro Prahu 9 v dubnu 2018 pověřil na návrh matky stěžovatelky soudního exekutora (stěžovatele), aby vedl proti povinnému exekuci na dlužné výživné ve výši dvou měsíčních splátek (40.000 Kč). Z předkládací zprávy soudního exekutora ze dne 12. 6. 2018 vyplynulo, že dlužné výživné bylo uhrazeno a exekuce byla dále vedena jen pro běžné výživné do budoucna. Povinný navrhl v červenci 2018 zastavení exekuce. Nalézací soud předmětnou exekuci zastavil usnesením ze dne 5. 9. 2019. V něm v rámci odůvodnění uvedl, že o nákladech exekučního řízení mezi účastníky a nákladech exekuce bude rozhodovat samostatným usnesením. Obvodní soud pro Prahu 9 toto usnesení vydal 24. 10. 2019 (č. j. 78 EXE 1885/2018-191). Výrokem I. přiznal stěžovateli právo na náhradu nákladů exekuce ve výši 75.480 Kč, výrokem II. pak stěžovatelce na náhradě nákladů řízení 15.550 Kč. 3. K odvolání povinného Městský soud v Praze napadeným usnesením změnil rozhodnutí nalézacího soudu tak, že o nákladech exekuce a účastníků se nerozhoduje. Zjistil, že usnesení ve věci samé ze dne 5. 9. 2019 nabylo právní moci dne 1. 10. 2019. Soud je povinen o nákladech řízení rozhodnout v rozhodnutí, kterým se řízení končí. Má možnost tak učinit i posléze samostatně, ale rozhodnutí ve věci samé pak musí obsahovat alespoň výrok určující, zda a kterému účastníku přísluší plná nebo částečná náhrada nákladů a který z účastníků musí hradit náklady exekuce. V usnesení prvostupňového soudu nic takového obsaženo nebylo. Jelikož nikdo z účastníků ani nepodal návrh na vydání doplňujícího usnesení ve smyslu § 166 o. s. ř., neměl již nalézací soud po pravomocném zastavení exekuce právo odvoláním napadené usnesení o nákladech řízení vydat. 4. Pro vypořádání ústavních stížností není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy. 5. Stěžovatel s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasí. Uvádí, že byl nalézacím soudem, přípisem, vyzván ke sdělení uplatňované výši nákladů exekuce. Dne 11. 9. 2019 mu odpověděl, že "požaduje v souvislosti se zastavením exekuce přiznat náklady exekuce" ve výši 75.480 Kč. Z tohoto projevu je zjevné, že materiálně šlo o návrh na vydání doplňujícího usnesení dle § 166 o. s. ř., byť to tak v informaci soudu neoznačil a neuvedl to ani soud v doplňujícím usnesení. Stěžovatel je přesvědčen, že se odvolací soud neseznámil s celým obsahem spisu a svévolně mu upřel za jeho činnost zákonnou odměnu, která je přitom ústavně chráněna. Navíc povinný ve svém odvolání vůbec nenamítal skutečnosti, kvůli kterým odvolací soud doplňující usnesení změnil. 6. Stěžovatelka předkládá v podstatě stejnou argumentaci ve vztahu k nákladům právního zastoupení. Absenci alespoň obecného výroku o náhradě nákladů řízení nepovažovala za zásadní vadu řízení a nenavrhla jeho doplnění ve víře, že nalézací soud zvolil procesně možný postup. Informaci s vyčíslenými náklady řízení odeslala soudu dne 14. 10. 2019. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za přepjatě formalistický výklad zákona, k nepřiznání nákladů stěžovatelce nebyl rozumný a spravedlivý důvod. 7. Ústavní stížnosti byly podány ve lhůtě osobami oprávněnými a řádně zastoupenými, k jejich projednání je Ústavní soud příslušný a návrhy jsou přípustné. 8. Ústavní soud však posoudil obsah ústavních stížností a dospěl k závěru, že tyto představují zjevně neopodstatněné návrhy ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. 9. Stěžovatelka a stěžovatel se domáhají zrušení výroku odvolacího soudu vymezujícího úhradu nákladů řízení. Ústavní soud se své rozhodovací praxi problematikou nákladů řízení zabýval opakovaně, přičemž se k ní obecně staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Patří do výlučné pravomoci obecných soudů rozhodnout o přiznání náhrady nákladů řízení a jejich výši. Na druhou stranu však Ústavní soud zdůrazňuje, že rovněž rozhodování o nákladech soudního řízení tvoří integrální součást soudního řízení jako celku, a i na něj proto dopadají základní zásady spravedlivého procesu, mezi které tradičně náleží zákaz svévolného rozhodování či ochrana legitimního očekávání účastníků a předvídatelnost soudních rozhodnutí (za všechny srov. shrnutí v nálezu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. I. ÚS 2890/20, všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto nálezu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). 10. Přestože právě svévoli Městského soudu v Praze při posuzování náhrady nákladů řízení stěžovatelka a stěžovatel (u něj jde samozřejmě o specifickou situaci, neboť se nejedná o přímého účastníka řízení) namítají, po důkladném seznámení se s obsahem ústavními stížnostmi napadeného rozhodnutí a vyžádaného spisu, Ústavní soud takovou vadu v postupu odvolacího soudu neshledal. Celý shora předestřený problém naopak očividně vychází z málo pochopitelného postupu nalézacího soudu. Není jasné, proč po více než roce od podání návrhu na zastavení exekuce soud najednou exekuci "narychlo" zastavil, aniž by zároveň rozhodl o nákladech exekuce a řízení. Jak správně podotkl odvolací soud, soud prvního stupně tím porušil § 155 o. s. ř. O předčasnosti vydání usnesení ve věci samé mimochodem svědčí to, že o základu náhrady nákladů v okamžiku rozhodnutí ani nemohl rozhodnout, neboť teprve po vydání zmíněného usnesení se písemně dotazoval exekutora, kolik prostředků vlastně skutečně vymohl (sic!; srov. č. l. 171 vyžádaného spisu). 11. Byť neuvedení alespoň základu náhrady nákladů řízení ve výroku končícím řízením lze považovat za závažnou procesní chybu, daný nedostatek by byl pravděpodobně zhojitelný při dodržení řádného postupu obsaženého v § 166 odst. 1 o. s. ř. Dané ustanovení zní : "Nerozhodl-li soud v rozsudku o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, může účastník do patnácti dnů od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění. Soud může rozsudek, který nenabyl právní moci, doplnit i bez návrhu." Z citovaného odůvodnění původního usnesení i výzvy, kterou zaslal soud prvního stupně stěžovateli (kupodivu stěžovatelky se na výši nákladů nedotazoval), je možné odvodit, že soud hodlal doplnit usnesení bez návrhu. Chybně si ale pravděpodobně neuvědomil, že tak musí učinit do doby, než usnesení ve věci samé nenabude právní moci. Možná že předpokládal odvolání povinného, toho ale paradoxně postup soudu zjevně "zmátl" natolik, že (také chybně) s odvoláním ve věci samé čekal až na vydání slíbeného (doplňujícího) usnesení. 12. Jak plyne ze znění ustanovení § 166 odst. 1 o. s. ř., kromě samostatného postupu soudu mohlo být usnesení doplněno též na návrh účastníků ve lhůtě do 15 dnů od doručení (původního neúplného) usnesení. V případě stěžovatelky je situace jednoduchá, neboť v určené lhůtě nijak nereagovala (původní usnesení ji bylo doručeno 11.