I.ÚS 1745/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1745/17 ze dne 25. 7. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. M., zastoupeného JUDr. Janem Nemanským, advokátem, sídlem Těšnov 1/1059, Praha 1, proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2017 č. j. 54 Co 65/2017-248 a výroku I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. prosince 2016 č. j. 0P 654/2014-207, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení a K. M., jako vedlejší účastnice řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 6. 2017 ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí proti v záhlaví citovaným rozsudkům obecných soudů (výrok I.). 2. Stěžovatel má za to, že rozhodnutími napadenými ústavní stížností byly porušeny ústavní principy a základní práva vyplývající zejména z čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále čl. 6 odst. 1, čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Předmětem řízení před obecnými soudy byla změna úpravy péče a výživy nezletilých dětí stěžovatele - A. A. nar. XX a D. D. nar. XX M., jejichž matkou je K. M. 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry obecných soudů, když na základě obdobné argumentace, jaká byla předestřena již v odvolacím řízení, vyjadřuje svůj nesouhlas se svěřením nezletilých dětí do výchovy matky, ačkoliv nebyl žádný důvod, proč by nemohly být svěřeny do střídavé péče obou rodičů. Dle názoru stěžovatele odvolací soud při svém rozhodování postupoval formálně, rozhodl o odvolání, aniž by řádně provedl dokazování a vzal v úvahu podstatnou změnu poměrů (narození dalšího potomka). Nepovažuje za splnění hlavního kritéria přání dětí vyjádřené při pohovoru kolizního opatrovníka v době, kdy nezl. D. bylo 7 let a A. 5 let, a to ovlivněné matkou. Soudy nepostupovaly správně, jestliže rozhodly, aniž by nechaly vypracovat důkladný znalecký posudek, a spokojily se s názorem rodinné terapeutky (Mgr. Veselá), kterou zajistila matka. Poukázal na to, že v postupu odvolacího soudu spatřuje prvky zvůle a libovůle, který se nevypořádal s námitkami stěžovatele, ignoroval návrhy na provedení důkazů, a proto rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelné. Uvedl, že nic nebránilo obecným soudům stanovit úpravu v právní formě střídavou péčí, neboť po vyřízení opatrovnického řízení a rozhodnutí o vypořádání SJM rodičů určitě bude komunikace na potřebné úrovni pro fungování střídavé péče. 4. Stěžovatel vyslovil v ústavní stížnosti přesvědčení, že uvedený postup obecných soudů je i v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, má v jeho případě "za následek nepopíratelný zásah do základních práv a svobod rodiče a dětí", proto navrhl, aby Ústavní soud nálezem rozhodnutí v požadovaném rozsahu zrušil. 5. Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, připojenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. 7. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. 8. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím obecných soudů týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních a na základě tohoto vlastního hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů s nezletilými dětmi, atp. [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), rovněž dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Stěžovatel staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti předkládal v obdobném znění již v řízeních před obecnými soudy a ústavní stížnost tak fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétního rozhodnutí obecných soudů, s jejichž právními závěry, toliko na úrovni podústavního práva, polemizuje i v řízení před Ústavním soudem. 9. Jak ovšem Ústavní soud v minulosti judikoval ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, jeho úkolem je především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna. 10. Za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). 11. Prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že jak okresní soud, tak i krajský soud při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry, na jejichž základě rozhodly o výchovných poměrech nezletilých, resp. upravily styk stěžovatele s nezletilými, považuje Ústavní soud za ústavně konformní, neboť plně korespondují s předestřenými ústavněprávními kritérii pro rozhodování obecných soudů ohledně úpravy výchovných poměrů rodičů k nezletilým dětem, a neshledal v nich namítaná porušení základních práv stěžovatele. 12. Na zákonné úrovni požadavku svěření dětí do střídavé péče odpovídá právní úprava obsažená v § 907 občanského zákoníku. Nelze se tak ztotožnit s názorem