I.ÚS 1833/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1833/18 ze dne 6. 2. 2020 N 20/98 SbNU 156 Následky zadržení platební karty bankomatem   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Mariuse Barthy, zastoupeného Mgr. Vladimírem Kratochvílem, advokátem, sídlem Česká 26/41, České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2018 č. j. 32 Cdo 2947/2016-167 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2016 č. j. 28 Co 410/2015-126, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a obchodní korporace Česká spořitelna, a. s., sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, zastoupené JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem, sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2018 č. j. 32 Cdo 2947/2016-167 a výroky I a II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2016 č. j. 28 Co 410/2015-126 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo stěžovatele vlastnit majetek zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2018 č. j. 32 Cdo 2947/2016-167 a výroky I a II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2016 č. j. 28 Co 410/2015-126 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou dne 29. 7. 2014 u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") proti vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 101 852,92 Kč s příslušenstvím. Podání žaloby odůvodnil tím, že s vedlejší účastnicí uzavřel smlouvu o vedení běžného účtu, k němuž obdržel platební kartu. Dne 29. 7. 2013 si chtěl v Turecku vybrat finanční hotovost z bankomatu, po stornování nabídky v pro něj nesrozumitelném jazyce mu však karta již nebyla vydána. Tuto skutečnost okamžitě oznámil turecké policii, turecká Deniz Bank, která bankomat provozovala, mu rovněž sdělila, že platební karta bude vrácena do dvou týdnů na pobočku vedlejší účastnice. Dne 2. 8. 2013, bezprostředně po návratu, stěžovatel kontaktoval vedlejší účastnici, jíž vysvětlil situaci, platební kartu zablokoval a reklamoval neautorizované výběry z bankomatů, které byly prostřednictvím uvedené karty provedeny. Celkem šlo o částku 101 852,92 Kč. Vedlejší účastnice však reklamaci stěžovatele označila za neoprávněnou, neboť všechny transakce byly provedeny v době před zadáním zákazu na platební kartu a v případech zneužití karty, při nichž byl použit PIN, odpovídá za všechny transakce i škody držitel karty. 3. Výrokem I rozsudku obvodního soudu ze dne 18. 8. 2015 č. j. 55 C 127/2014-85 bylo žalobě stěžovatele co do částky 97 966,42 Kč s příslušenstvím vyhověno, výrokem II byla žaloba ve zbývající části zamítnuta. O nákladech řízení bylo rozhodnuto výrokem III tak, že vedlejší účastnice je povinna stěžovateli zaplatit částku 49 933,23 Kč. Obvodní soud v odůvodnění zejména uvedl, že zůstala-li stěžovatelova platební karta v tureckém bankomatu, nedošlo z jeho strany k porušení povinností podle § 101 písm. b) zákona č. 284/2009 Sb., o platebním styku, ve znění do 12. 1. 2018, (dále jen "zákon o platebním styku") ani všeobecných obchodních podmínek vedlejší účastnice. Současně uvedl, že zadržení platební karty bankomatem nelze považovat za ztrátu. Jde-li o zamítnutí žaloby co do částky 3 886,50 Kč s příslušenstvím, uvedl obvodní soud, že podle § 116 odst. 1 písm. a) bodu 1 zákona o platebním styku nese stěžovatel ztrátu z neautorizovaných plateb ve výši 150 eur. 4. Proti rozsudku obvodního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Uvedla, že obvodní soud nesprávně právně posoudil otázku určení, zda mohl stěžovatel vědět, že došlo k naplnění skutkové podstaty odcizení, zneužití či neautorizovaného použití platebního prostředku ve smyslu porušení § 101 písm. b) zákona o platebním styku a všeobecných obchodních podmínek vedlejší účastnice. Stěžovatel se uvedená pravidla zavázal dodržovat a pro tyto případy mu byla k dispozici i informační linka s nepřetržitým provozem. Řešení situace stěžovatelem vedlejší účastnice označila za hrubou nedbalost, přičemž neměl vycházet pouze z ujištění turecké policie a tureckého provozovatele bankomatu, ale naopak měl kontaktovat ji. 5. Výrokem I rozsudku Městského soudu v Praze (dále též jen "městský soud") ze dne 10. 2. 2016 č. j. 28 Co 410/2015-216 byl výrok I rozsudku obvodního soudu změněn tak, že se žaloba zamítá. O nákladech řízení bylo rozhodnuto výrokem II tak, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejší účastnici náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 5 093 Kč. Výrokem III rozsudku městského soudu bylo rovněž odmítnuto odvolání vedlejší účastnice do výroku II rozsudku obvodního soudu. Městský soud se v odvolání soustředil na otázky, zda stěžovatel oznámil možné zneužití karty před nebo po provedení sporných transakcí, zda vedlejší účastnice zajistila, aby stěžovatel měl k dispozici vhodné prostředky umožňující ztrátu, odcizení či zneužití karty oznámit, zda stěžovatel nezpůsobil ztrátu z neautorizovaných transakcí a zda stěžovatel neporušil některou z povinností podle § 101 zákona o platebním styku. Při rozhodování přihlédl ke skutečnosti, že mezi zadržením platební karty v bankomatu a její blokací došlo k prodlení trvajícímu čtyři dny. I v případě zadržení platební karty bankomatem, tedy v situaci, kdy nebyla platební karta zničena, bylo podle městského soudu povinností stěžovatele oznámit vedlejší účastnici tuto skutečnost. 6. Stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu dovolání. Nesouhlasil se závěry, že z hrubé nedbalosti porušil povinnosti podle § 101 písm. b) zákona o platebním styku. Namítal, že zadržení platební karty bankomatem je běžnou záležitostí, přičemž nejde o ztrátu, odcizení, zneužití nebo neautorizované užití. Domníval se proto, že mu platební karta bude brzy opět vydána. Dále vyjádřil přesvědčení, že nejednal lehkomyslně ani neopatrně. 7. Výrokem I rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018 č. j. 32 Cdo 2947/2016-167 bylo dovolání stěžovatele proti výroku I rozsudku městského soudu zamítnuto, výrokem II bylo dovolání ve zbývajícím rozsahu odmítnuto. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto výrokem III tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici částku 300 Kč. Nejvyšší soud v odůvodnění v prvé řadě uvedl, že ani zákon o platebním styku, ani směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/64/ES ze dne 13. 11. 2007 o platebních službách na vnitřním trhu, kterou se mění směrnice 97/7/ES, 2002/65/ES, 2005/60/ES a 2006/48/ES a zrušuje směrnice 97/5/ES, blíže nedefinují pojem ztráty nebo odcizení platebního prostředku. Je proto třeba vycházet z obecného významu použitých výrazů. V obou případech se podle Nejvyššího soudu vyžaduje, aby se platební prostředek dostal mimo dispoziční sféru plátce, a to nezávisle na jeho vůli. K tomu odkázal na obecnou známost, že při výběru z bankomatu je třeba dbát zvýšené opatrnosti, neboť se stávají terčem útoků osob snažících se získat údaje o platebních kartách k následnému zneužití. Ztráta platební karty nebo dohledu nad ní zvyšuje riziko zneužití, proto je na držiteli karty, aby takovému zneužití karty zamezil. Výklad, že by oznamovací povinnost držiteli karty vznikla až ve chvíli, kdy se o neoprávněných výběrech dozví, by podle Nejvyššího soudu mohl dospět až k absurdním situacím, kdy by držiteli, který svoji kartu neměl k dispozici po neomezeně dlouhou dobu a který nekontroloval účet nebo nekontaktoval banku, bylo povinností banky mu celou částku nahradit. Okamžik zadržení platební karty Nejvyšší soud označil za ztrátu, neboť se dostala mimo dispoziční sféru stěžovatele. V této situaci mu proto vznikla oznamovací povinnost, kterou však nesplnil. To odvodil mimo jiné i z čl. 20 bodu 5 a čl. 22 bodu 2 všeobecných obchodních podmínek, podle nichž měl stěžovatel uvedenou povinnost i v případech zadržení platební karty v bankomatu z technických důvodů nebo důvodu chybné manipulace. Jde-li o výklad sousloví "bez zbytečného odkladu" v souvislosti se splněním uvedené povinnosti, Nejvyšší soud uvedl, že jde o lhůtu velmi krátkou, vedoucí k bezodkladnému, neprodlenému, bezprostřednímu, či dokonce okamžitému jednání, což opřel i o svá dřívější rozhodnutí a rozhodnutí Ústavního soudu [zejména nález ze dne 1