I.ÚS 1849/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1849/08 ze dne 18. 2. 2010 N 30/56 SbNU 339 K zásadě zákazu sebeobviňování ve správním řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 18. února 2010 sp. zn. I. ÚS 1849/08 ve věci ústavní stížnosti Z. H. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2008 č. j. 1 As 32/2008-116, kterým byla zamítnuta stěžovatelova kasační stížnost proti rozsudku ve správním soudnictví o zamítnutí stěžovatelovy žaloby proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, jímž bylo potvrzeno prvostupňové správní rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty stěžovateli za nedostavení se k podání vysvětlení v souvislosti s přestupkem na úseku dopravy a silničního hospodářství, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Magistrátu hlavního města Prahy jako vedlejšího účastníka řízení. Výrok I. Nerespektováním příkazu obsaženého v čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2008 č. j. 1 As 32/2008-116 porušena základní práva stěžovatele garantovaná čl. 11 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Proto se toto rozhodnutí ruší. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností podanou včas (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen "zákon o Ústavním soudu") a také co do ostatních náležitostí v souladu se zákonem o Ústavním soudu [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. 2. Napadeným rozsudkem byla zamítnuta kasační stížnost směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2007 č. j. 2 Ca 10/2007-91. Rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 9. 11. 2005 č. j. MHMP/246434/2005/DOP 04/Ci, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 1 ze dne 14. 9. 2005 č. j. R 652/2005. Tímto správním rozhodnutím byla stěžovateli uložena pořádková pokuta ve výši 500 Kč za to, že neuposlechl výzvy a dne 7. 9. 2005 se nedostavil k podání vysvětlení, k němuž byl správním orgánem vyzván. Vysvětlení se mělo týkat stěžovatelova jednání, v němž správní orgán spatřoval přestupek na úseku dopravy a silničního hospodářství, kterého se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 6. 4. 2005 jako svolavatel řádně ohlášeného shromáždění před sochou sv. Václava na Václavském náměstí umístil na pozemní komunikaci dva zvukové reproduktory, čímž měl bez povolení příslušného silničního správního úřadu užít pozemní komunikaci k jinému účelu, než pro který je určena. 3. Nejvyšší správní soud v obiter dictu napadeného rozhodnutí sice jednoznačně přisvědčil stěžovateli, že předmětný skutek přestupek nezakládal, a správní orgán tudíž nebyl oprávněn od stěžovatele a limine vysvětlení požadovat, dovodil však, že pokud stěžovatel výzvy neuposlechl, je přesto rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty v souladu se zákonem. 4. Stěžovatel je přesvědčen, že Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku opomněl ústavněprávní dimenzi věci. V důsledku toho tento rozsudek nerespektuje zásadu legality výkonu veřejné moci zakotvenou v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), čímž porušil stěžovatelovo právo na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny a nepřímo též právo shromažďovací podle čl. 19 odst. 1 Listiny. 5. Podle stěžovatele v sobě princip legality veřejné moci obsahuje též zákaz vynucovat splnění nezákonných příkazů veřejné moci prostřednictvím pořádkových opatření a sankcí. Jestliže Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že k ozvučení shromáždění občanů není zapotřebí úředního povolení, měl z něho vyvodit rovněž závěr, že je-li správním orgánem vedeno řízení o přestupku spočívajícím v takovém jednání, jež by mělo být nepovoleným zvláštním užíváním pozemní komunikace, nelze v tomto řízení, které a limine postrádá zákonný podklad, ukládat svolavateli shromáždění sankce za to, že správnímu orgánu pro jeho činnost neposkytl dostatečnou součinnost, nebo jej k poskytnutí součinnosti donucovat pořádkovými opatřeními. Nejvyšší správní soud však takové stanovisko dle stěžovatele nezaujal, ústavněprávnímu posouzení se zcela vyhnul a způsobem, který nelze než označit za nepříliš přesvědčivý a vypjatě formalistický, dovodil, že účastníkovi řízení lze uložit pořádkovou pokutu za nedostatek součinnosti i v případě, že toto řízení je vedeno v rozporu se zákonem. 6. Nejvyšší správní soud pominul i stěžovatelem zdůrazňovanou skutečnost, že nedostatek součinnosti neměl na další postup správního orgánu nejmenší vliv, když ten přestupkové oznámení, aniž by provedl jakékoliv další úkony, jako nedůvodné odložil, a jediným vyústěním tohoto řízení byla pořádková pokuta uložená stěžovateli. 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvedl, že závěry napadeného rozsudku pokládá za nesprávné. Jsou-li stát a jeho orgány vázány povinností zákonného výkonu veřejné moci, nemají v případě, že vybočí mimo tento rámec a počínají si v rozporu se zákonem, k dispozici ta pořádková opatření, kterými by jinak mohly součinnost účastníků řízení vynucovat. Opačný závěr by vytvářel situaci, kdy úřední svévoli je propůjčována stejná autorita a stejná veřejnoprávní ochrana jako jednání právem aprobovanému, a stěžovatel, který neučinil nic víc, než že využil svého ústavně zaručeného práva shromažďovacího a na řádně ohlášené shromáždění přivezl vlastní zvukovou aparaturu, aby je přiměřeným způsobem ozvučil, by byl nyní potrestán nejen pořádkovou pokutou, ale musel by navíc nést nemalé náklady řízení, když součástí řízení před obecnými soudy bylo i projednání celkem dvou kasačních stížností. Byla-li výzva Úřadu městské části Praha 1 nezákonná, nelze stěžovatele k jejímu splnění donucovat ukládáním pořádkových pokut, a pokud již taková pokuta byla stěžovateli uložena, je namístě rozhodnutí o jejím uložení zrušit anebo mu pokutu prominout. 8. S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek zrušil. 9. Na základě výzvy Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřily Nejvyšší správní soud jako účastník řízení a Magistrát hlavního města Prahy jako vedlejší účastník řízení. 10. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření uvedl, že již v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně vysvětlil, proč shledal kasační stížnost nedůvodnou a ve shodě s Městským soudem v Praze uložení pořádkové pokuty za souladné se zákonem. Nejvyšší správní soud v odůvodnění vyložil smysl a účel pravomoci správních orgánů při prověřování oznámení o přestupku a současně objasnil, v čem je třeba spatřovat ztížení postupu správního orgánu, které je nutným předpokladem pro uložení pořádkové pokuty podle § 60 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "přestupkový zákon"). Nejvyšší správní soud vyjádřil přesvědčení, že jasně, přesvědčivě a srozumitelně vyložil, proč nepovažuje pro uložení pokuty za podstatné, zda případné následné správní řízení skončilo se závěrem o spáchání přestupku či nikoliv. Nejvyšší správní soud proto odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a uvedl, že setrvává na názoru o správnosti tohoto rozhodnutí a jeho souladnosti s ústavním pořádkem. Závěrem proto navrhl, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost zamítl. 11. Magistrát hlavního města Prahy, odbor dopravy, ve svém vyjádření konstatoval, že se ztotožňuje s rozsudkem Nejvyššího správního soudu, a proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla v celém rozsahu zamítnuta. II. 12. Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 2 Ca 10/2007, v němž byl jako příloha dosud založen rovněž správní spis Magistrátu hlavního města Prahy, resp. Úřadu městské části Praha 1. 13. Na č. l. 2 správního spisu je založen úřední záznam ze dne 7. 4. 2005 vyhotovený vedoucím oddělení hlídkové služby Policie České republiky, z něhož vyplývá, že stěžovatel nainstaloval v průběhu ohlášené demonstrace "Za odvolání premiéra Grosse" dne 6. 4. 2005 v 16:30 hod. u sochy sv. Václava dva reproduktory na kovových stojanech a stojan s mikrofonem. Na dotaz hlídkujícího policisty, zda disponuje povolením k záboru místa, odkázal na probíhající jednání na Magistrátu hlavního města Prahy, avšak po ukončení demonstrace v 19:10 hod. povolení nepředložil a pouze reagoval tak, že z konzultace u primátora vyplynulo, že povolení není třeba, pokud jde o ohlášenou demonstraci. V úředním záznamu je dále konstatováno, že jednáním stěžovatele došlo k porušení § 47 odst. 1 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb. Na č. l. 1 je založeno oznámení o přestupku učiněné Policií České republiky a adresované Úřadu městské