I.ÚS 1877/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1877/10 ze dne 16. 9. 2010 N 200/58 SbNU 779 K otázce úhrady nákladů řízení organizační složky státu (orgánu veřejné správy) zastoupené advokátem   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 16. září 2010 sp. zn. I. ÚS 1877/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Ř. proti výroku I usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2010 č. j. 68 Co 192/2010-178, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi stěžovatelem (v původním řízení v postavení žalobce) a vedlejším účastníkem (v původním řízení v postavení druhého žalovaného), za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Ředitelství silnic a dálnic ČR se sídlem Praha 4, Na Pankráci 56, jako vedlejšího účastníka řízení. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2010 č. j. 68 Co 192/2010-178 se ve výroku I zrušuje. Odůvodnění I. V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení výroku I v záhlaví tohoto nálezu citovaného rozhodnutí, a to pro porušení svého ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Napadeným usnesením rozhodl Městský soud v Praze tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem (stěžovatelem) a 2. žalovaným (dle kterého je stěžovatel povinen zaplatit 2. žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 332 508,04 Kč) potvrzuje (výrok I usnesení městského soudu). Pokud jde o rozhodnutí soudu prvního stupně, ten zamítl žalobu stěžovatele s žádostí, aby žalovaní byli uznáni povinnými zaplatit stěžovateli společně a nerozdílně 30 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok I). Stěžovatele zavázal zaplatit 2. žalovanému (tj. Ředitelství silnic a dálnic ČR - dále též jen "vedlejší účastník") náhradu nákladů řízení ve výši 332 508,04 Kč (výrok II), rozhodl, že 1. žalovaný nemá vůči stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a vyslovil, že právnímu zástupci stěžovatele bude proplacena odměna za zastupování a hotové výdaje ve výši 809 829,60 Kč. Šlo o žalobu o náhradu škody vzniklé tím, že vedlejší účastník užívá stěžovatelovy pozemky bez právního důvodu a vybudoval na nich silnici I. třídy. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě namítá, že Městský soud v Praze jako soud odvolací měl vyhovět jeho odvolání a rozhodnout tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Jeho povinnost zaplatit žalovanému částku 332 508,04 Kč je fakticky procesní sankcí, trestem za to, že si dovolil podat žalobu na náhradu škody z důvodů, které jsou podrobně rozvedeny v žalobě a zejména v doplnění skutkových tvrzení žaloby. Proti žalovanému vedl stěžovatel mnoho soudních sporů, některé jsou citovány i v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 39 C 256/2006-156, avšak žalovaný byl vždy zastoupen kvalifikovaným zástupcem-zaměstnavatelem (pozn.: správně zaměstnancem) žalovaného s úplným právnickým vzděláním, který vždy hájil jeho práva. V tomto řízení se však v jeho průběhu nechal žalovaný zcela účelově zastoupit advokátem, ačkoli má k dispozici týmy právníků, kteří jsou vůči němu v zaměstnaneckém poměru a zastupování před soudy patří k jejich pracovní náplni. Ředitelství silnic a dálnic je dle své zřizovací listiny ze dne 11. 12. 1996 státní příspěvkovou organizací zřízenou tehdejším Ministerstvem dopravy a spojů. Ředitelství silnic a dálnic stěžovatel zažaloval jako právního nástupce Silničního investorského útvaru Praha, který byl odpovědný za pochybení, v důsledku něhož před zahájením stavby předmětné silnice I. třídy nedošlo k řádnému majetkovému vypořádání s tehdejším vlastníkem pozemků. Městský soud v Praze měl přihlédnout k mimořádným okolnostem vzniku a vedení tohoto soudního sporu a stejně tak měl přihlédnout i k neústupnosti Ředitelství silnic a dálnic ČR jako žalovaného; v neposlední řadě měl vzít v úvahu např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65), který řeší otázku úhrady nákladů řízení státu zastoupeného advokátem. Žalovaný je státní příspěvkovou organizací, která má k dispozici obrovský majetek ve vlastnictví státu a disponuje dostatečným počtem odborných pracovníků-právníků, kteří jsou schopni zajišťovat ochranu zájmů žalovaného před soudy. Je věcí žalovaného, že zcela účelově udělil plnou moc v tomto sporu advokátovi; pokud se však tak již stalo, nelze za této situace od stěžovatele spravedlivě žádat, aby platil žalované straně náklady řízení takto vzniklé; tyto náklady totiž nelze považovat za "náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva" ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Stěžovatel dodal, že právní zástupce žalovaného byl v celém sporu naprosto pasivní, omezil se pouze na velmi stručné tvrzení, že stěžovatelův nárok je nedůvodný, neboť mu prý žádná škoda nevznikla, anebo že nárok je promlčen. Právní zástupce žalovaného po celé řízení nepředložil soudu žádný právní rozbor, žádné obsáhlé vyjádření, žádné shrnutí dosavadního stavu, žádné konkrétní stanovisko na mimosoudní vyřízení sporné záležitosti. Výše uvedené rozhodnutí ohledně nákladů řízení je prý vůči stěžovateli nejen likvidační, nýbrž i v rozporu s dobrými mravy, neboť byl zavázán k zaplacení nákladů řízení, které nelze považovat za účelně vynaložené náklady řízení k bránění práva žalovaného. Městský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na napadené rozhodnutí. Vedlejší účastník ve svém vyjádření k ústavní stížnosti především uvedl, že s ohledem na neúspěch stěžovatele před soudem prvního stupně byl zcela správně přiznán nárok na náhradu nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi jakožto procesní straně ve sporu v celém rozsahu úspěšné. Právní zástupce vedlejšího účastníka se opakovaně ve věci vyjadřoval, opakovaně se zúčastňoval ústních jednání ve věci, dokonce byl účasten i u jednání před dožádaným Okresním soudem v Olomouci. V rámci soudního řízení bylo na právním zástupci vedlejšího účastníka projednat tento postup se zmocnitelem, hodnotit a zaujímat stanoviska k velkému množství, byť zmatečných, úkonů stěžovatele, "ať už s věcí souvisejících nebo úkonů, kterými byl neustále ze strany stěžovatele rozšiřován a měněn předmět řízení". Pro rozhodování o nákladech řízení je hlavní zásada úspěchu ve věci a v tomto smyslu je rozhodnutí o nákladech řízení zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení. Dovolávat se zásad spravedlivého procesu a uplatňovat své právo podáním ústavní stížnosti v situaci, kdy nalézací soud - pro liknavost postupu žalobce a díky povrchně koncipované žalobní naraci - zcela jednoznačně rozhodl o zamítnutí žaloby, je krajně nezodpovědné. Vedlejší účastník poukázal i na to, že Ústavní soud se ke zrušení výroku o nákladech soudního řízení uchyluje pouze výjimečně. Navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta, popř. zamítnuta. Stěžovatel námitky vedlejšího účastníka označil za liché. Zdůraznil, že vedlejší účastník zcela ignoroval jeho hlavní námitku, že si zcela účelově teprve v průběhu soudního řízení sjednal právní zastoupení advokátem. S ohledem na souhlas účastníků řízení s postupem podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez nařízení ústního jednání, neboť od něho další objasnění věci nelze očekávat. II. 1. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, že mu byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení, nadto ve značně citelné výši. Stěžovatel tvrdí, že vedlejší účastník je státní příspěvkovou organizací, která má k dispozici obrovský majetek ve vlastnictví státu a disponuje dostatečným počtem odborných pracovníků-právníků, kteří jsou schopni zajišťovat ochranu zájmů žalovaného před soudy. Je jistě věcí vedlejšího účastníka, že udělil plnou moc v tomto sporu advokátovi; pokud se však tak již stalo, nelze za této situace od stěžovatele spravedlivě žádat, aby hradil žalované straně náklady řízení takto vzniklé, protože tyto náklady nelze považovat za "náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva" ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. 2. Touto problematikou se již Ústavní soud ve srovnatelných věcech zabýval. Kupříkladu v nedávném nálezu sp. zn. II. ÚS 3246/09 ze dne 6. 5. 2010 (N 104/57 SbNU 357) Ústavní soud rekapituloval nálezovou judikaturu Ústavního soudu následovně: "Otázka náhrady nákladů řízení však může nabýt ústavněprávní dimenze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení a extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Ústavní soud předesílá, že dne 24. 11. 2009 vydal čtvrtý senát nález sp. zn. IV. ÚS 1087/09 (N 243/55 SbNU 349) týkající se téhož stěžovatele, zastoupeného týmž advokátem, kterým byla řešena totožná problematika, tj. úhrada nákladů řízení vzniklých při zastupování advokátem České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí, přičemž žalobě stěžovatele