I.ÚS 1975/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1975/20 ze dne 23. 3. 2021 N 58/105 SbNU 153 Náležité posouzení účinnosti konfiskace s ohledem na zásadu in favorem restitutionis   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Římskokatolické farnosti Rožmberk nad Vltavou, se sídlem Náměstí 42, Vyšší Brod, zastoupené Jakubem Křížem, advokátem jako společníkem Lexius advokáti, s. r. o., se sídlem Na Podkovce 281/10, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 4116/2019-351 ze dne 5. 5. 2020, ve znění usnesení téhož soudu č. j. 28 Cdo 4116/2019-371 ze dne 14. 7. 2020, proti potvrzující části výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Co 2/2018-254 ze dne 11. 6. 2019 a proti výroku I rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 11 C 146/2016-200 ze dne 25. 9. 2017, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení a státního podniku Lesy České republiky, s. p., se sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, zastoupeného Lukášem Eichingerem, advokátem, se sídlem Veleslavínova 8, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 4116/2019-351 ze dne 5. 5. 2020, ve znění usnesení téhož soudu č. j. 28 Cdo 4116/2019-371 ze dne 14. 7. 2020, rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Co 2/2018-254 ze dne 11. 6. 2019 a rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 11 C 146/2016-200 ze dne 25. 9. 2017 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 4116/2019-351 ze dne 5. 5. 2020, ve znění usnesení téhož soudu č. j. 28 Cdo 4116/2019-371 ze dne 14. 7. 2020, se ruší. III. Rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Co 2/2018-254 ze dne 11. 6. 2019 se v potvrzující části výroku ruší. IV. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 11 C 146/2016-200 ze dne 25. 9. 2017 se ve výroku I ruší. Odůvodnění I. 1. Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí ve shora vymezeném rozsahu, a to zejména pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z napadených soudních rozhodnutí, jakož i vyžádaného soudního spisu, vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 146/2016, Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník se v označeném soudním řízení domáhal nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj (dále jen "pozemkový úřad") č. j. 514486/2013/R3715/RR21891 ze dne 26. 10. 2016 rozsudkem soudu podle části páté občanského soudního řádu. Citovaným správním rozhodnutím pozemkového úřadu byly stěžovatelce vydány pozemky parc. č. 281, parc. č. 329/4 a parc. č. 507/4, všechny v katastrálním území Rožmberk nad Vltavou, a dále pozemek parc. č. 359/2 v katastrálním území Koryta u Hněvanova, a to v řízení podle § 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), (dále též "ZMV"). 3. V záhlaví uvedeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl, že stěžovatelce se výše specifikované pozemky nevydávají s tím, že tímto výrokem se ve vztahu k dotčeným pozemkům nahrazuje žalobou napadené rozhodnutí pozemkového úřadu. Krajský soud žalobě vedlejšího účastníka nevyhověl pouze ohledně pozemku parc. č. 6/1 v katastrálním území Šafléřov, pročež žalobu v tomto rozsahu jako nedůvodnou zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení. 4. K odvolání stěžovatelky i vedlejšího účastníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí nalézacího soudu v rozsahu nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu jako věcně správné, v zamítavé části, jakož i v akcesorickém výroku o nákladech řízení je zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Následné dovolání stěžovatelky proti potvrzující části výroku rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl. 5. Soudy všech stupňů založily svá rozhodnutí na zjištění, že pozemkovým úřadem vydané pozemky byly právnímu předchůdci stěžovatelky ve skutečnosti odňaty ještě před tzv. rozhodným obdobím, tedy v období do 25. 2. 1948, a sice konfiskací provedenou podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Tato konfiskace se již pro nesplnění podmínky rozhodného období nemohla stát způsobilým restitučním titulem podle § 5 ZMV, takže pozemkový úřad pochybil, pakliže tyto pozemky stěžovatelce vydal. Navíc v případě věcí konfiskovaných na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. jde zároveň o zákonnou překážku jejich vydání, resp. o restituční výluku dle § 8 odst. 1 písm. h) ZMV. II. 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že soudy dospěly k závěru o konfiskaci majetku jejího právního předchůdce na základě vyhlášky Okresní správní komise v Kaplici ze dne 15. 11. 1945, vydané s odkazem na § 1 odst. 1 [písm. a)] dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Za osoby německé, potažmo maďarské národnosti v obci Rožmberk nad Vltavou v ní byla mimo jiné označena fara s adresou Rožmberk nad Vltavou 8 (pořadové číslo 110, resp. 136 konfiskační vyhlášky). Stěžovatelka namítla, že napadená soudní rozhodnutí trpí řadou zásadních vad z hledisek a) neurčitého označení povinné osoby v konfiskační vyhlášce, b) odmítnutí posoudit konfiskaci z pohledu nicotnosti konfiskační vyhlášky, c) absence důkazních zjištění (a jejich posouzení) k odnětí předmětných nemovitostí podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, a d) nerespektování restituční podstaty věci. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti velmi podrobně rozvedla. 7. Stěžovatelka konkrétně vyjádřila nesouhlas s názorem soudů, podle něhož se nelze zabývat nicotností konfiskačních správních aktů vydaných správními orgány před počátkem rozhodného restitučního období. Dle jejího názoru Ústavní soud ve své judikatuře, na niž příkladmo odkázala, pouze nepřipustil přezkum věcných vad správních rozhodnutí takto vydaných, zatímco jejich procesní posouzení nebylo vyloučeno. Z těchto důvodů se soudy dle názoru stěžovatelky měly zabývat opakovaně tvrzenou absolutní věcnou nepříslušností Okresní správní komise v Kaplici zahrnout předmětné nemovitosti do konfiskační vyhlášky, neboť ta se vztahovala jen na fyzické osoby německé a maďarské národnosti, a nikoli další subjekty práva. Dovodily-li pak soudy v dané věci, že právní předchůdce stěžovatelky byl právnickou osobou, pak je zřejmé, že o konfiskaci jeho majetku by byl musel rozhodnout příslušný zemský národní výbor, případně Ministerstvo zemědělství spolu s ministrem vnitra podle § 3 odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. 8. Stěžovatelka rovněž namítla, že soudy jí neměly klást k tíži absenci obrany jejího tehdejšího právního předchůdce proti konfiskační vyhlášce. Stát totiž ani po vydání konfiskační vyhlášky Okresní správní komisí v Kaplici předmětné pozemky nepřevzal a tímto svým postojem jej utvrzoval v tom, že předmětné nemovitosti nepovažuje za konfiskované. Ostatně o tom dle stěžovatelky svědčí sama skutečnost, že je zahrnul do pozemkové reformy podle zákona č. 142/1947 Sb. a teprve po skončení řízení podle tohoto zákona pozemky fakticky převzal. III. 9. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ve svém rozhodnutí podrobně zodpověděl všechny rozhodné právní otázky se závěrem, že žádná z nich přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 občanského soudního řádu nezakládá. Dovolací soud za neodůvodněně příkrý a do jisté míry i nekorektní považuje stěžovatelčin úsudek, že prostřednictvím sofistikované argumentace aproboval křivdy spáchané komunistickým režimem, a vzdálil se tak účelu majetkového vyrovnání státu s církvemi dle zákona č. 428/2012 Sb. V dalším pak Nejvyšší soud soustředil svoji pozornost na všechny čtyři stěžejní výhrady formulované stěžovatelkou (nastíněné v bodě 6 nahoře) a dospěl k závěru, že při odpovědi na ně nijak nepochybil, přičemž své závěry podložil jak vlastní ustálenou judikaturou, tak i rozhodovací praxí Ústavního soudu. Tuto svoji argumentaci ve svém vyjádření dále přiblížil. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, popřípadě aby ji nálezem zcela zamítl. 10. Vrchní soud v Praze i Krajský soud v Českých Budějovicích ve vyjádřeních k ústavní stížnosti odkázaly na svá rozhodnutí s tím, že d